Leckdo by si mohl říci, že jsem snílek – a má pravdu “rád sním“. Ale tento příběh se odehrál doopravdy – ne v mé fantazii. Jen jak se dá, tak dodržuji vesmírné zákony a tak se kontaktuji vědomě telepaticky už asi rok s přáteli z vesmíru a s dalšími bytostmi. Je krásné si uvědomit, že je člověk ve spojení. Ale to, co mně provedli onoho rána dalšího dne, na to nikdy nezapomenu. Od té chvíle se stále cítím jako v objetí krásné láskyplné bytosti.

Mé životní heslo zní (a ledacos napoví): “MILUJ MOUDŘE A S VŮLÍ BOŽÍ…, OSTATNÍ PŘIJDE…“, “SVOBODA? RADOST, LÁSKA TO JE STVOŘITEL.“ Také vás může něco podobného potkat a tak oslovit jako mne. A to je vše, co jsem chtěl říci na úvod.

Příběh se odehrál v Jeseníku a to na vesnici, kde máme rodinný domek. Byl jsem ten den na hvězdárně a bylo pozdě (asi kolem 23. hodiny), když jsem šel spát. Můj pokojík je dole v přízemí. Že byl měsíc v úplňku a konec března, to nikdy nezapomenu. Na druhý den (1. dubna 1999) brzy ráno, (asi kolem jedné) jsem se probudil, či spíše byl jsem probuzen impulsem přátel z vesmíru. Co mne hned zaujalo byl měsíc. Zaostřil jsem zrak z postele, podíval se podrobněji na měsíc a popřál jsem mu mnoho láskyplné dobroty (s takovým procítěním to bylo poprvé).

Chvíle klidu, nic se neděje – tu najednou… – mám slzy v očích, cítím se blaženě, cítím mnoho lásky. Cítím jako by tisíce rukou po celém těle mne hladilo. Elektrika je slabé slovo pro to, co mnou projelo. Cítím se lehčeji než normálně. Cítím každou buňku svého těla. Sednu si s neobvyklou lehkostí na postel a dívám se ven z okna, jako by mně někdo nasměroval hlavu a řekl: “podívej se“.

Řekl jsem si “Co to je?…Co se děje?…“Skrze okno jsem uviděl něco báječného a tak zřetelného, že až oči přecházely. Létající objekt tvaru disku se vznášel a jemně se houpal nad domem vedle sousedů. Viděl jsem, jak z něj vychází nádherný svítívý kužel a jak dopadá na střechu onoho domu. Chvilkami bylo vidět, že světlo prochází dále skrze střechu. Byla to chvilka, co jsem se díval na objekt, co byl dál od našeho domu, protože v zápětí jsem něco ucítil a uviděl mnohem blíže. Byl to další talíř. Viděl jsem jeho paprsky, jak dopadají na zem před oknem a pomalu se posouvají ke mně.

Viděl jsem, jak paprsky procházejí zdí, ústředním topením a mnou celým, až jsem se ocitl celý v tomto kuželu, který nebyl již ve zbarvení bílého světla, ale viděl jsem jen kružnici v barvě světelně červené kolem sebe. Byl to transportní paprsek a ani nevím, jestli jsem v těch chvílích seděl či už stál. Najednou jsem ucítil, že se vznáším směrem k lodi. Uvědomil jsem si, že nade mnou je strop a ložnice mých rodičů. Houpavým pohybem jsem stoupal pomalu nahoru. V jedné chvíli jsem se tak zhoupl, až jsem si myslel, že vypadnu z kruhu ven. Náhle jsem uslyšel klidný zřetelný mužský hlas: “Neboj se…“ Po těchto slovech se do mého srdce vlil klid a mír. Proplul jsem stropem, jako kdybych vyplul nad hladinu vody. Stále jsem pozoroval okolí a v ložnici mých rodičů jsem viděl bytost stojící u okna a dívající se ven. V domnění, že je to někdo z rodičů, jsem upozorňujícím hlasem řekl: “Za hodinu a půl jsem doma.“ Ta doba mně byla telepaticky sdělena chvíli před tím, než jsem tu bytost viděl. A ještě jsem dodal s humornou nadsázkou: “Možná se vrátím“ A to proto, že rodiče měli ve zvyku se ptát “kdy přijdeš“, kamkoliv jsem šel. A já jsem jim vždy odpověděl na určitou dobu: “možná“.

Půdou a střechou jsem proplul ani nevím jak, ale přesně si pamatuji pohled z prostoru nad naším domem. Odhaduji, že to bylo asi 20 m od základů našeho domu. Byl ještě vidět první talíř, co jsem viděl z mého pokojíčku, ale byl skoro ve stejné výšce jako já. Po chvíli jsem se ocitl v místnůstce, která nebyla velká, ale ani ne malá. Byl jsem ohromen čistotou a cítil jsem stěny lodě, jako kdybych byl jimi. Přicházela ke mně bytost, která až přišla blíž, tak jsem poznal, že si vzala podobu mé babičky. Moje pravá babička v tu chvíli spala v přízemí na opačné straně našeho domu (ale nevylučuji možnost, že byla s nimi předem domluvená). Vzala mne za ruku a dovedla mne k jedněm dveřím. Od té chvíle jsem byl (i nyní) v dobré náladě. Podívala se na mne a řekla:“až bude čas, můžeš vejít“. Pochopil jsem, že mám vyciťovat srdcem, kdy mohu vejít do místnosti.

Po chvilce sezení na sedátku (nebo něčem takovém), jsem vešel. Prostě vklouzl jsem dovnitř – do krásně osvícené místnosti. Bylo zajímavé to, že použili nábytek z kuchyně mé milované babičky. Byl jiný, cítil jsem a viděl jsem, že je to jiné, než to vypadá – viděl jsem totiž i jak to zamaskovali (asi proto, že do všeho rád šťourám). A tak se mi chvilkami dařilo vidět původní zařízení. Ihned jsem si všiml lidí, kteří jsou v místnosti. Byly tam dvě postavy podobající se usměvavým strýcům a dítě se svou maminkou. Malý synek měl odřený kotník a jeho maminka měla zjevně o něj starost.

Chvíli jsem se díval, co se bude dít. Jeden ze strejdů vzal milého hocha a nohu mu přikryl zvláštním něčím – vypadalo to jako deka, možná to byla deka. Chlapec mne viděl a i jeho maminka se velmi divila při pohledu na mne – no to asi bylo tím, že jsem měl pyžamo. Ve chvilce mi došlo, že takto je mnoho lidí bráno do lodí a je léčeno. Je samozřejmě nutno podotknout, že jsou bráni jen vždy v případech se svolením našeho milovaného Stvořitele. Za chvilku byl kluk zdravý jako buk. Poté, co strejda odkryl chlapcovu nohu, nebylo již znát žádné zranění. Chlapec vstal a měl ohromnou radost. Radoval se a to byl pro mne velmi významný zážitek.

Jsem velmi šťasten a cítím se báječně, když se někdo z lásky raduje. Měl jsem a mám z toho zážitku velkou radost. Mohu říci, že na něj vždy rád vzpomínám.

Potom jsem zahlédl na stěně viset dva obrázky. Možná jich bylo víc. Ale tyto mi něco připomínaly, a proto jsem se rozhodl je prozkoumat. Šel jsem blíž k nim a ptal se strejdů, odkud jsou. Uslyšel jsem jednoduchou odpověď: “Hádej, Ty to víš…“ A já v duchu řekl:“Z Aenstrie?“ Odpověď jsem dostal v podobě ohromné radosti ze srdce. Nemusel jsem se dále ptát – loď, na které jsem byl návštěvníkem, byla z Aenstrie. Jeden z obrázků obsahoval krásné místo, ve kterém jsem zahlédl a nejvíce si pamatuji budovu s kopulí nahoře. Měla mnoho okýnek a byla ve velmi zajímavém prostředí. Ostatní budovy byly menší a jiného tvaru. Druhý obrázek byl také z Aenstrie, ale co obsahoval, to si už přesně nepamatuji. Vím, že ta krása, která z nich doslova a do písmene čišela, mne velmi oslovila.

Od obrázků jsem přešel asi k hlavnímu účelu této návštěvy. Přišel ke mně jeden ze strejdů a vzal mne za ruku. Jeho hřejivé, láskyplně-léčivé ruce byly nepopsatelnou součástí návštěvy. Chvilku jsme si povídali. Potom mne posadil na lehátko, které vypadalo jako pohovka. Zavřel oči a já ho jen malou chvíli pozoroval, protože jsem náhle upadl do blaženého spánku. Probudil jsem se asi ve tři hodiny ráno toho samého dne. Ne již na lodi, ale u sebe v pokojíku, a stalo se tak proto, že by se mi asi od ,,tamtud“ nechtělo.

Od té doby pociťuji životní změnu. Přirovnal bych to k tomuto: ,,Jsem stále v takové náladě, jako kdybych se poprvé setkal s životní partnerkou.“ Zajímavé je, že to od té chvíle beru jako normální a ne nějakou senzaci (to samozřejmě i před tím – jde přeci o život a ne o senzaci – a mně to život změnilo velmi), že by to mohlo být každý den či noc.

Na závěr bych chtěl poděkovat všem bytostem světla a lásky, že jsem mohl prožít takovou krásu. Moc jsem si přál, aby mne bytosti světla a lásky navštívily, ale že já navštívím je, to mne nenapadlo. Po pár dnech jsem to vyprávěl několika přátelům a bylo mi sděleno, že jsem podnikl tuto návštěvu duchovním tělem, což je o zážitek zase více. Rád bych našel maminku s tím chlapcem, kteří tam byli se mnou. Mnoho by to pomohlo nejen mně. (Je možné, že si to budou pamatovat jenom jako část snu, nebo vůbec.)

Vladan, 24. března 2000, Jeseník

loading...

Komentáře