Roztroušená skleroza

První pocity, když jsem se dověděla, co mi vlastně je, moc optimistické samozřejmě nebyly.

Tehdejší neurolog ale mé lamentování, kolik času mi zbývá, než skončím na vozíku, rázně uťal. Řekl mi, že jestli skončím na vozíku nebo ne, záleží z velké části na mně a na tom, jak se k nemoci postavím. Dodnes jsem mu za to vděčná. Roztroušená skleróza je totiž nemoc prevít, se kterým se dost špatně bojuje. Když ji člověk přijme jako realitu, srovná si to v hlavě a je rozumný, tak toho většinou zmůže více než tím urputným bojováním a dokazováním si, jaký je Jura,“ je přesvědčena letos padesátiletá žena. Rychle dodává, že v případě lékařů, kteří jí léčí či léčili, měla obrovské štěstí.

„Pak jsem se totiž dostala k paní doktorce Zapletalové ve fakultní nemocnici v Porubě. Ta je nejen naše přední specialistka právě na léčbu roztroušené sklerózy, ale při každé kontrole či jiném setkání umí pohladit duši. Její přístup k pacientům je nesmírně lidský,“ pokračuje v povídání Naďa Nováková a jak je pro ni trochu příznačné, nemluví moc o sobě, ale spíše o lidech z okolí. 

O tom, že existuje sdružení Roska, které se snaží pomáhat lidem s už zmíněnou neurologickou chorobou, jejíž průběh už sice ve většině případů lékaři dokáží zpomalit, ale stále ještě ne vyléčit, se dověděla někdy v letech 1995 až 1996. „Přečetla jsem si článek o činnosti sdružení, pak jsem začínala docházet na různá cvičení. Postupně jsem se seznamovala s lidmi, kteří tehdy Rosku vedli. Pořád jsem ještě tenkrát pracovala na enháčku, kde jsem měla dobrého šéfa, který mi vycházel vstříc. Někdy v roce 2003 už ale začínalo být zřejmé, že mi nemoc takovou práci dále neumožní. O rok později mi přiznali částečný invalidní důchod. V té době už jsem byla aktivnější při svém působení v Rosce. Když pak tehdejší předsedkyně ostravské Rosky Jana Grabařová chtěla předat šéfování organizace někomu mladšímu, oslovila mě,“ popisuje dále Nováková.

Místo role „nemocného“, který sám potřebuje pomoc, se stala tím, kdo má organizovat různé akce. A že jich není málo (cvičení pro imobilní pacienty s RS, cvičení pro chodící pacienty, cvičení Pilates, plavání, hippoterapii, kurzy angličtiny, rekondiční pobyty, členové ostravské Rosky včetně těch na vozíku loni zvládli i výjezd či výšlap na Lysou horu, v letošním roce se chystají na poznávací výlet do Prahy) a navíc rozdávat dobrou náladu a naději.

„I poté, co jsem se stala předsedkyní ostravské Rosky se mi zase potvrdilo, že mám štěstí na lidi. V současnosti mi pomáhají třeba Hanka Zavřelová, což je naše cvičitelka. Je jí sedmdesát, ale energie má pořád dost. Mirka Paskonková nám  vede účetnictví ,pomáhá s žádostmi o granty i s  dalšími věcmi, které připravujeme . Těch lidí, kteří dokáží někdy poradit, jindy převzít kus práce na sebe, případně mi dodávají energii svou dobrou náladou je ale daleko více. A určitě nesmím zapomenout na manžela a své dvě dcery. Bez jejich podpory bych to všechno určitě nezvládala,“ dodává Nováková.

A jak nejlíp dobije baterky? „Nejčastěji bývám utahaná a takzvaně dobitá po sepisování různých žádostí, či z různé administrativy. To papírování, i když chápu, že někdy odůvodněné je, bývá pro mě často černá můra. A jak sama nejlépe dobíjím baterky? Třeba si udělám horkou koupel, nebo když je času více, odjedeme s manželem někde na pár dní do termálů,“ prozrazuje svůj recept Naďa Nováková, předsedkyně ostravské Rosky.

A také sympatická žena, kterou čas od času roztroušená skleróza sice pozlobí, ale energii, životní nadhled, ochotu pomáhat druhým ani dobrou náladu ji zatím vzít nedokázala.

REKLAMA:
loading...

Komentáře