Nevěra nás může osvobodit od iluzí, jež bránily dalšímu vývoji dlouhodobého vztahu, říká v rozhovoru psychoterapeut a autor knih o sebepoznání Pavel Špatenka.
"Je moudré vzdát se veškerého přesvědčování. Na to, že máme nitro, které je nositelem nadosobní inteligence, si musí přijít každý sám."
Během vašeho vystoupení na Noci s diagnózou jste v souvislosti s partnerskými krizemi jen tak mimochodem vyslovil řečnickou otázku: Proč by člověk nemohl mít více než jeden vztah zároveň? V sále to zašumělo. Jak jste to myslel?
Myslel jsem to přesně tak, jak jsem to řekl. Krize ve vztahu je především krizí jednotlivce či obou zúčastněných. Krize je o změněném prožívání, a to si často vynutí nevšední způsoby uvažování, postojů, ale i chování. Prostě potřebujeme získat nové životní zkušenosti, kterými bychom za normálních okolností neprošli. Prožitá zkušenost dalších vztahů často odhalí mnohé.
Nabádat partnery v krizi k navazování jiných vztahů je dost nezvyklé…
Nikoho tím nenabádám. Nevědomí si samo vynutí změny postojů. To, že o tom spolu otevřeně mluvíme, nám nezadává právo dávat návody pro život či pro řešení krizí a partnerských problémů. Spíše se na to dívám jako na jednu z možných cest, jak se dostat ven z bludného kruhu vztahové krize a nahlédnout na sebe, na partnera a na společný vztah optikou proměněnou novou zkušeností. Často taková zkušenost osvobodí člověka od iluzí, které bránily dalšímu vývoji dlouhodobého vztahu.
Partnerství jako psychologický vztah předpokládá určitý typ reflexe, chcete-li sebereflexe. Pokud je její úroveň slabá, nejsme schopni si uvědomit a připustit, do jaké míry a v jakých aspektech jsme citově závislí na odmítnutí či přijetí partnerem.
Já nevěru vnímám jako něco, co vztah když ne zničí, tak navždy silně poznamená. Váš pohled předpokládá, že takovou zkušenost partneři ustojí. Jaká je vaše zkušenost z praxe – jak se lidé s nevěrou vyrovnávají?
Prožití paralelních vztahů v době vztahové krize většinou není chápáno jako nevěra, i když s tímto předsudkem zpočátku bojuje většina z nás. V době krize se moralistická měřítka hroutí. Situace si často vyžadují nové přístupy a k nim často patří i ten typ poznání, který řadíte opticky mezi nevěru.
Mimo jiné z mých osobních praktických zkušeností vyplývá, že většina vztahových krizí vrcholí ve vnitřním konfliktu mezi fyzickou přitažlivostí a citovou závislostí, jež alespoň jednou jedinkrát prožil či prožívá každý z nás. Prakticky to vypadá tak, že citově jsme závislí na partnerovi, ale pohlavní žádost směřuje jinam.
Zmínil jste citovou závislost. Čím to, že bývá po mnoha letech partnerství tak silná, i když komunikace ani postel už třeba nefunguje?
Závislost ve vztazích nenarůstá, jak se mylně domníváme, ale spíše narůstá její působení na naše chování, a to přímo úměrně, čím více jsme ve vztazích neuvědomělí. Partnerství jako psychologický vztah předpokládá určitý typ reflexe, chcete-li sebereflexe.
Pokud je její úroveň slabá, nejsme schopni si uvědomit a připustit, do jaké míry a v jakých aspektech jsme citově závislí na odmítnutí či přijetí partnerem. To nás pochopitelně svazuje, protože navenek děláme věci tak, jak by se líbily tomu druhému, a uvnitř žijeme něco jiného.
Postihuje to všechny páry? Je to zákonitost partnerského soužití?
To postihuje každého. A nejen v partnerství. Mnozí z nás tento rozpor nechtějí vnímat, a tak jej vytěsní a dělají ve jménu "klidu" to, co se po nich chce. Anebo si naopak protlačují jenom to svoje. Jenže rozpor pak žije dál svým vlastním životem. Má svůj důležitý úkol: dovést nás k poznání, jak se ve vztahu promítají naše nevědomé vytěsněné a nepřijaté stránky osobnosti do druhých osob.
Mnohé životní události jsou malé smrti v pravém slova smyslu. A zrada je jednou z nich. Je to příležitost pro smrt iluzí všeho druhu.
K nevědomí a jeho projevům v partnerských vtazích se vrátíme. Teď ještě k běžným situacím a reakcím: Být ve vztahu ten podváděný je noční můra většiny z nás. Dokázal byste klientovi nebo třeba příteli poskytnout nějakou první pomoc, jak v takové situaci zmírnit své utrpení? Dá se na takovou situaci připravit? Jak zmírnit obavy z nevěry partnera?
Můžete se připravit na autonehodu? Nebo smrt blízkého člověka? Může člověk připravit svojí psyché tak, aby lépe snášela rány osudu či nečekané události? To je moje otázka. Ve svém základu je úplně stejná jako ta vaše, jen obecnější. Může se připravit. Sebepoznání mu to umožní, ale vždy musí počítat s tím, že nikdy předem nebude přesně vedět, jak jeho nitro zareaguje. Téma zrady je velká věc.
Velká, velmi bolestná, paralyzující věc…
Pojďme se na celou situaci napřed podívat z co největší výšky. Tak, jak to dělají východní folozofie. Položme si otázky: Jak to, že má tato situace nade mnou takovou moc? Jak to, že mě informace o partnerově nevěře dostává na kolena? Pojďte se mnou o stupeň níž a podívejte se na všechny pocity a emoce. Podívejme se na to, co a jak nás to bolí? Na všechny asociace, obrazy, vzpomínky a myšlenky, které se k té situaci vztahují.
Tak dostanete obraz svého nevědomí. To je základ pro poznání. Jediné, co pomáhá, je dostat na povrch všechno to, co se ve vás odehrává, a pomalu se s tím učit zacházet. Potlačit to zpět nebo nechat jen projít afektem bez poznání je marnost. Mnohé životní události jsou malé smrti v pravém slova smyslu. A zrada je jednou z nich. Je to příležitost pro smrt iluzí všeho druhu.
Bohužel jsme naučení se všech bolestí zase co nejrychleji zbavit. Přesto, nebo možná právě proto jsou takové situace pro mě východiskem, jež může člověka přivést až k myšlence vlastní proměny.
Příležitost pro smrt iluzí? Vy umíte takovou příležitost brát jako něco pozitivního?
Buď můžete založit další život na oběti a tato zkušenost jí může patřičně podpořit, anebo zvolíte jiný přístup. Vždyť se celý život neučíme ani nic jiného. Ale já jsem přesvědčen, že život je o neustálém přerůstání sama sebe. Představte si, co se ve vás odehrává v okamžiku, kdy se dozvíte, že vám partner zahýbá. Každý z nás prožívá to své, s různou intenzitou a s různými emocemi.
Každý trochu něco jiného. Ale všichni máme jedno společné – jsme otevření a prožíváme se naplno, se zvýšenou schopností vstoupit do kontaktu s vlastním nevědomím.
Tím asi nemyslíte opít se do němoty nebo koupit permanentku do posilovny.
Bohužel jsme naučení se všech bolestí zase co nejrychleji zbavit a dostat se do "pohody". Tedy do stavu, v jakém jsme se nacházeli před událostí. To většina lidí parafrázuje slovy, že chtějí, aby to bylo jako předtím. Přesto, nebo možná právě proto jsou takové situace pro mě východiskem, jež může člověka přivést až k myšlence vlastní proměny. Právě tady může začínat cesta osobní transformace.
Krizi ve vztahu tedy navrhujete "vytěžit" jako příležitost k osobnímu růstu. To je myslím dobrá odpověď na moji otázku, jestli se člověk může na takovou situaci připravit. Když to přijde, jak postupovat?
Mnohé záleží na předchozích zkušenostech. Pokud člověk trpí a nic z vnějšího světa mu nepomůže jeho utrpení vykoupit, nadešel čas, aby začal hledat uvnitř sebe. Tady na západě trpíme všichni nedostatkem vnitřního vidění. Naše vědomí je obráceno většinou jen do vnějšího světa. Proto je třeba učit se obracet zrcadlo vědomí také do vlastního nitra. Do míst, kde se rodí bolestivé zkušenosti a kterým jsme se dříve vyhýbali.
Co nás v té vnitřní krajině čeká?
Pustina a prázdnota. Duše zmítaná silami hněvu či nenávisti, tupé rezistence, lhostejnosti. A nebo najdeme nádobu plnou sebelítosti. Je to různé. Tady zpravidla začíná cesta do hlubin vlastního nitra. Tady se člověk učí navazovat kontakt s vlastním nevědomím. Hledá nový přístup sám k sobě. Je to dosti složitá cesta osobní proměny, která není bez nebezpečí. Proto je dobré nechat se do ní zasvětit těmi, kteří skutečně vědí, s čím pracují.
Za hranicí viditelného světa se nachází svět neviditelný, který hlubinná psychologie nazývá nevědomím. Nevědomí je pro běžného člověka velký oříšek. Nedokáže si představit, že mimo jeho vůli a jeho vlastní omezené vědomí existuje hluboký, nekonečný, okem neviditelný duševní prostor.
Co se při takovém zasvěcování bude dít?
V nevědomí se nachází skrytý a potlačený vnitřní život, jehož části se v denním chování projevují jako různé neurotické příznaky. Kromě jiného tu take žije uzamčený stín. Pohledem do nitra člověk poznává sám sebe a tím dosahuje porozumění. Kdo nepozná sebe, nikdy neporozumí druhému. Vědomou kooperací s nevědomím začíná člověk ladit osobní vůli s autonomní inteligencí neviditelného světa, ladí svá chtění a přání s potřebami duše, učí se rozlišovat osobní od kolektivního, dobro od zla, ego a stín, ženu a muže atd…
To je první krok, ten analytický. Ten druhý je, řekl bych, syntetický, sjednocující. Takto to zní však hrozně jednoduše. Není tomu tak.
Nezní mi to jednoduše, naopak.
Praxe sebepoznání je velmi různorodá, náročná a celoživotní léčivá zkušenost vědomé transformace. Můj osobní přístup, který používám ve své praxi a o kterém přednáším a píšu, jsem nazval Jógou sebepoznání. Napsal jsem praktickou knížku se všemi technikami, které v praxi používám. Je to o skutečné transformaci, o možnostech, technikách a způsobech, jak k ní vědomě přistoupit v podmínkách západního života a jako západní člověk. Samozřejmě, že tím neříkám, že se začneme vyhýbat vnějšímu světu. Naopak, sebepoznání má na paměti ladění podmínek vnějšího života s vnitřním.
Rozum se orientuje ve vnějším světě, který formuje naše názory a vyvolává naše reakce, čehož jsme si vědomi. Ve svých článcích a knížkách ukazujete další "svět", který je schovaný v našem nitru a který nás ovlivňuje stejně silně, v krizi dokonce mnohem silněji než svět "reálný". Když se člověk naučí pozorovat a vyhodnocovat dění tam uvnitř stejně dobře jako tam venku, hodně se asi v jeho životě změní…
Ano, za hranicí viditelného světa se nachází svět neviditelný, který hlubinná psychologie nazývá nevědomím. Nevědomí je pro běžného člověka velký oříšek. Nedokáže si představit, že mimo jeho vůli a jeho vlastní omezené vědomí existuje hluboký, nekonečný, nevyčerpatelný, okem neviditelný prostor, který nevzniká zrozením v těle, ale byl tu vždy přítomen bez ohledu na uznání člověkem. Nevědomí samo o sobě disponuje vlastní inteligencí a vůlí. Projevuje se naprosto autonomně, to znamená, že vstupuje na scénu života, kdy se mu zachce…
Všechno, co je ve vnějším světě stvořené člověkem, vzniklo nejprve v jeho nitru, a pak teprve dostalo vnější podobu. Proto jsou slova bez lidské energie prožitku a bez citu prázdnotou bez osobní zkušenosti. Jsou skutečně bez obsahu.
To je na mě složité, zkusme to popsat jinak.
Dám vám příklad, kterým může být třeba u mě psaní na objednávku. Psát na objednávku není pro mne snadná věc. Témata i obsah přicházejí většinou samy a nezřídka míjejí má přání. Otevřít se tématu a dát do slov hloubku vlastní zkušenosti vyžaduje někdy hodně času a tichého odevzdání. Na počkání to prostě nejde. Je to jako kdybyste měl být vzrušený a umírat touhou na povel. Nebo se vyčůrat, když na vás kouká celý svět.
Psychologie tuto základní charakteristiku nevědomí – autonomii – velmi dobře zná. Ví, že emoce, touhy, vášně či Bohové vstupují do života skrze vnitřní svět tak, jak sami chtějí, ze své vlastní vůle. A tak je to i se psaním založeném na osobní zkušenosti. Inspirace a slova přicházejí ve chvílích, na které vědomě čekám, ale rodí se z "druhé strany".
Jak nevědomí funguje?
Nevědomí funguje v jakýchsi strukturálních vzorcích. Ideje, archetypy, prototypy – to jsou názvy pro tyto vzorce. Jsou to praobrazy lidských zkušeností. Jsou to způsoby, jimiž funguje lidská psychika. Nevědomí se na úrovni, která je nejvzdálenější lidskému vědomí, tedy v daleké duševní hlubině, jeví jako nerozlišené. Tato nerozlišenost zažehuje jakési jiskry, které se vyvíjejí ve vzorce. Ty jsou lidským bytostem nabízeny coby obrazy typických životních situací či zkušeností.
Po narození se v každém jednotlivci tyto vzorce rozvinou. Kdyby neexistovaly, musely by dějiny být vytvářeny vždy znovu při narození každého jedince. To znamená, že i duše má své dějiny. Je to historický orgán existující sám o sobě. Dále to rozvíjet pro tento rozhovor nemá smysl.
Ve vztahu intenzita nevědomých projekcí sílí, a proto narůstá konfliktnost a rozporuplnost vlastní psychiky, která se pak promítá i do vnějšího vztahu.
Moje mužská mysl se ale pořád kroutí. Potřebuje nějakou definici, něco jako podtitul na obálku manuálu o tom, proč a jak hledat pomoc ve svém nitru. Abych vůbec začal hledat, abych ten manuál vůbec dokázal vzít do ruky…
Je to vaše vědomí, Honzo. Je navyklé hledět vně a tam hledat spásu, řešení, odpovědi. Navíc si myslí, že emoce a pocity jsou něco, co se dá prostě ovládat myšlenkami. Vy navíc pravděpodobně budete myšlenkový extrovert, takže budete mít přirozený sklon hledat řešení venku a ještě pomocí myšlení. Slova a myšlenky přicházející z vnějšího světa od druhých se pro vás staly Bohy.
Jenže jste zapomněl na něco velmi důležitého. Všechno, co je ve vnějším světě stvořené člověkem, vzniklo nejprve v jeho nitru, a pak teprve dostalo vnější podobu. Proto jsou slova bez lidské energie prožitku a bez citu prázdnotou bez osobní zkušenosti. Jsou skutečně bez obsahu. Proto je důležité prožívat a skrze prožitky přinášet světu vlastní zkušenosti.
V tom se teprve projeví genius člověka. Koneckonců je moudré vzdát se veškerého přesvědčování. Na to, že máme nitro, které je nositelem nadosobní inteligence, si musí přijít každý sám.
Je vnější svět nějak propojený s naším nevědomím?
Nevědomé obsahy zprvu vystupují na světlo vědomí jako projektované na druhé osoby. Ve druhých hledejme sami sebe. A to zejména tam, kde se nás postoje a chování druhých dotýkají. Pokud člověk umí s tímto základním fenoménem lidské psyché zacházet, naučí se rozpoznávat sama sebe v druhých. Ve vztahu intenzita nevědomých projekcí sílí, což každý ví, a proto narůstá konfliktnost a rozporuplnost vlastní psychiky, která se pak promítá i do vnějšího vztahu. Na partnera přenášíme i svůj vlastní přístup, chcete-li postoj ke konkrétním, například charakterovým rysům či reakcím, podle toho, jaký postoj k nim máme my sami.
Stažením projekcí a jejich integrací do vědomí končí hra na přijetí či odmítnutí. Není třeba asi říkat, že se to týká hlavně stínových a méněcenných aspektů lidské duše, které pro svoji neslučitelnost s vědomými postoji zůstávají vytěsněny do nevědomí a odtud jsou projektované na druhé osoby. Tolik hlubinná psychologie. Učme se pochopit to, co nás může naučit.
Během našeho rozhovoru jste několikrát zmínil Bohy. V jakém smyslu o nich mluvíte a co znamenají pro vás?
Bohové jsou pro mě personifikované vnitřní síly. Uvedu malý příklad. Své válečnické, útočné, bojechtivé či agresivní nálady a vnitřní postoje označuji jako svého válečníka. A protože jsem si vědom toho, že vstupuje na scénu, kdy se mu zachce, tedy zjevuje se v mém nitru jako výše uvedený typ vnitřní reakce naprosto nezávisle na tom, jestli si to přeji, nebo ne, tak tím mu náleží božství ve mně.
Nezávislost na mých přáních a mé vůli, tedy jakási autonomie, je základní vlastností nevědomí. A tak jsem stvořil a personifikoval svého Boha války. To, jak s ním naložím dál, je už druhá věc. Personifikace jako nástroj pro zvědomění vnitřních duševních sil je pravěký způsob rozlišování v sebepoznání.
MUDr. Pavel Špatenka vede psychoterapeutické centrum Monnáda.
Je autorem knih Jóga sebepoznání, Osm promluv o poznání a Utajená síla, která vyšla také v angličtině.
