Víte, co má společného opečený plátek chleba s přípitkem? Tyto dvě věci nemají žádnou spojitost jen zdánlivě, ale pojďme to vzít pěkně od začátku. Už v 6. století před naším letopočtem připíjeli Řekové na zdraví svým přátelům z ryze praktických důvodů – aby je ujistili, že víno, které se chystají vypít, není otrávené.
Nasypat jed do vína se totiž stalo až příliš běžným prostředkem, jak vyřešit určitou situaci – zbavit se nepřítele, umlčet konkurenci, zabránit nechtěnému rozvodu a podobně. Proto se přípitek na zdraví stal symbolem přátelství ze strany hostitele, který rozléval víno z jedné karafy. Předtím se ho ale před hosty sám napil, čímž je přiměl, aby učinili totéž.
Římané, ovlivnění řeckou kulturou ve všech směrech, měli sklony řešit své osobní problémy podobným způsobem. Není tedy žádným překvapením, že zvyk připíjet na zdraví byl populární také na sešlostech Římanů.
Anglické označení zdravice „toast“ pochází z římského obyčeje namáčet ve víně kousek opečeného chleba. Smyslem této praktiky bylo zmírnit chuť některých nepříliš kvalitních vín, které občas museli Římané pít. Připálený chleba totiž snižuje kyselost vína a činí ho lépe poživatelným. (Mnohem později požadoval například „toast“ do vína i Falstaff v Shakespearově hře Veselé paničky Windsorské.)
Latinské slovo tostus, označující pražení nebo pečení, se postupem času stalo výrazem pro samotné pití. V 18. století účastníci večírků s oblibou připíjeli na zdraví nepřítomných, obvykle význačných osobností a krásných žen. Žena, která se stala předmětem mnoha zdravic, poté proslula v širokém okolí.
Do 19. století mělo připíjení už jistá ustálená pravidla.
Například během večeře podávané jistým anglickým vévodou v roce 1803 musela být každá sklenice pozvednuta na čísi počest. Osoba, která se tohoto rituálu nechtěla zúčastnit, bývala označena za nevychovance a hulváta. Odmítnutí přípitku bylo zároveň velkou urážkou, bylo to vlastně přímé napadení cti dotyčného.
Autor: Bertolli
foto: střípky
