Přišel se zcela novým pohledem na právě narozené dítě. Vycházel z toho, že novorozenec vidí, slyší, cítí, vnímá a prožívá. Tyto myšlenky chápal s naprostou přirozeností a nakažlivou přesvědčivostí: Jak jsme si vůbec mohli myslet něco jiného? Prý proto, že jsme o dítěti ještě nikdy nepřemýšleli. Zní to logicky, ale zvláště v tomto případě hrozně. Bereme věci a události většinou tak, jak nám byly vštípeny, aniž bychom zapojili svůj vlastní mozek a intuici. Proč, ptá se Leboyer, musí být nová lidská bytost, přicházející na svět ze šera a klidu matčina lůna, vtažena do oslňujících světel a hlučných hlasů? Proč, jestliže zranitelná páteř dítěte byla po celou dobu těhotenství ohnutá, trváme na tom, abychom novorozenci za nohy hlavou dolů rovnali záda naráz? Proč je dítě po drastickém opuštění dělohy okamžitě matce odebráno? Je skutečně účelem, aby dítě usilovně a křečovitě plakalo?
Podle F. Leboyera pracují smysly dítěte již při narození naplno. Jsou bystré a otevřené všem jevům. Novorozenec vnímá bolestivě prudké světlo a hluk, tedy i hlasitou řeč. Pálí jej vzduch proudící při prvních vdechnutích do plic. Pálí jej pokožka při pokládání na váhu. Když jej lékař uchopí a drží ve visu hlavou dolů, prožívá nepopsatelnou závrať a hrůzu. Páteř se napíná jako tětiva. Jako by nestačilo to, co již musela vydržet při porodu. Pak ještě pálivé kapky do očí. Dítě je již pláčem zmožené, a pak přichází to nejstrašnější – samota. Novorozenec je opuštěn, necítí svou matku, necítí její ochranu, lásku a teplo. Dítě prožívá pocity zoufalství a beznaděje.
F. Leboyer tvrdí, že změníme-li nepatrně náš přístup, vcítíme-li se do právě se rodící bytosti, pak vyvoláme u dítěte obrovské změny a porod bude pro něho zcela jinou zkušeností a přátelštějším vstupem do života. Jaké je tedy optimální prostředí při příchodu dítěte? Nejdůležitějšími faktory jsou šero a ticho. Ošetřující personál se musí naučit klidnému a tichému dorozumívání. Podle Leboyera: „Musíme s dítětem mluvit jazykem zamilovaných. A co je jazykem zamilovaných? Není to řeč, je to dotyk. Jsou to jejich ruce, které promlouvají. Právě to potřebují i novorozenci. To je právě způsob, jak s nimi mluvit – to je to, čemu jedině mohou rozumět: prostá něha a jemný dotyk.“ Pro matku má bezprostřední dotyk nahého tělíčka také obrovský význam. Tato chvíle je pro oba, jak pro matku, tak pro dítě intimní záležitostí, která upevňuje pouto mezi nimi. Dítě spočívá svým bříškem na břichu matky, ta jej laská a hladí a ono cítí, že se narodilo do světa, kde má své místo.
Leboyer uvádí: „Oddělení pupeční šňůry hned, jak dítě opustí dělohu, můžeme považovat za projev největší krutosti, jejíž negativní dopad nelze ani vyjádřit. Ponecháním pupeční šňůry, která dosud pulzuje, dosáhneme změny aktu narození. Především to nutí lékaře ke klidu, je to výzva pro lékaře i matku, aby respektovali životní rytmus dítěte“. Leboyer dále píše: „Dýchat znamená být v souladu se stvořením, znamená harmonii s vesmírem, s jeho věčným pohybem. Dítě při narození nesmí zůstat za žádnou cenu bez kyslíku ani na okamžik. To nám tvrdí odborníci. Příroda to ví už dávno. A zařídila to tak, že během nebezpečné fáze porodu dostává dítě kyslík raději hned ze dvou zdrojů najednou: z plic a z pupeční šňůry. Oba systémy pracují současně, jeden napomáhá druhému, pupeční šňůrou je dodáván kyslík dítěti do té doby, dokud ji plně nenahradí nový zdroj – plíce. Pupeční šňůra tepe ještě několik minut po narození dítěte. Napájené kyslíkem z pupečníku, ochráněné před anoxií může dítě přejít na dýchání plícemi bez nebezpečí šoku. Nenuceně, volně, beze spěchu. Po velice krátkou dobu, v průměru čtyř pěti minut, balancuje novorozenec mezi dvěma světy. Nasávaje kyslík ze dvou zdrojů, přepíná postupně z jednoho na druhý, aniž by prožíval drastický přechod. Zřídkakdy je přitom slyšet pláč. Co je tedy třeba dělat, aby se tento zázrak uskutečnil? Je třeba mít jediné – trpělivost. Nesnažit se nic uspěchat. Stačí vědět, že je třeba vyčkat a dát dítěti čas na adaptaci.“
Dalším krokem je koupel novorozence. Dítě je na vodu zvyklé, je pro něho dokonce tím nejpřirozenějším prostředím. Leboyer uvádí: „Lázeň se připraví do vaničky, její teplota se má přibližovat vnitřku lidského těla, 38 – 39 stupňů Celsia. Pomalu dítě ponoříme – ne najednou, ale několikrát velmi pomalu a opatrně. Ruce, podpírající dítě ve vodě, pocítí, že je malé tělíčko brzy uvolněné. Dítě pomalu otvírá oči, aby zjistilo, co se děje. Tento první pohled je nezapomenutelný. Ty velké, hluboké, vážné a pronikavé oči se ptají: „Kde jenom jsem? Co se se mnou stalo?“ Cítíme z toho takový projev soustředění, takový údiv, takovou míru zvědavosti, že nás to vyvádí z míry. Napětí se rozplývá a dítě se začíná volně pohybovat. Nejdříve otáčí hlavičku, pak zkoumá své paže, poté připojí nohy a nakonec se pohybuje celým tělem. Přidává se i mimika. Dítě je velmi roztomilé a spokojené. Neuběhlo ani deset minut od jeho narození a již si hraje. Po několika minutách dítě pomalu a postupně vyjmeme z vody, zabalíme ho do vrstvy bavlny a vlny. Nezakryjeme však hlavu ani ruce, které musí zůstat volné, aby si mohly hrát a hýbat se. Dítě pokládáme zásadně na bok, nikoliv na záda. Jeho paže a nohy se tak mohou volně pohybovat, jeho bříško se může napínat a uvolňovat v rytmu dechu, jeho hlava se může otáčet. Nejšťastnější je však na těle své matky, s hlavičkou na jejím srdci poznává znovu důvěrně známý pravidelný tlukot. Všechno je dokonalé. Vše je v pořádku. Tito dva jsou opět spolu.“
Slova Fredericka Leboyera jsou velmi silná a nedají se přeslechnout. V průběhu své praxe na porodnickém sále v Brně-Bohunicích jsem mohla pozorovat reakce novorozenců a nabyla jsem přesvědčení, že Leboyerova tvrzení jsou více než pravdivá. Bohužel zůstáváme příliš hluší a slepí, abychom se mohli do světa novorozenců vžít. Je to svět nepopsatelně jemný a zranitelný, kde každý vjem – ať slyšitelný, viditelný či pocítitelný, zanechává stopy hluboko v podvědomí.
Jana Hlaváčková – Alternativní neboli přirozený porod (výtah z absolventské práce, 1998),
www.dobromysl.cz
