Téma sebevraždy potřebuje odtabuizovat. Mýtus o špatné lidské kvalitě sebevraha je představa navozující nadřazenost, opovržení či blahosklonnost, což nejsou nejlepším způsobem podané ruce. Je nutno mít na paměti, že sebevražda je projevem krize a jako taková se může přihodit kterémukoli normálnímu jedinci v nenormální situaci. Dokonce i člověku, který byl oporou pro druhé a mnoha lidem kolem sebe pomáhal překonávat těžkosti.
Sebevražda je těžká a ohrožující právě pro svou nesrozumitelnost. Někdy je opravdu téměř nemožné pochopit, kudy se ubíral vnitřní proces člověka, který svůj život svou vlastní rukou ukončil. Nacházíme však řadu průvodců suicidálním myšlením. Jednak nám své úvahy předkládají lidé k sebevraždě odhodlaní nebo se odhodlávající, kteří nezřídka mají touhu být slyšeni a pochopeni. Často je v takovém rozhovoru i veliká šance pro život, tetelící se naděje, že se stane něco, čím se váhy života a smrti přehoupnou k životu. Jindy máme možnost pracovat s lidmi, kteří bez jakýchkoli pochybností toužili zemřít, jejich touha však byla nějakou nečekanou okolností zmařena. Někdy nám jsou schopni velmi jasně ukázat, kudy se ubírali a proč. Po těch, kteří ve své snaze zemřít uspěli, někdy zůstanou zápisky, deníky, zaznamenané myšlenky a emoce, jejichž pomocí můžeme zachytit alespoň něco z toho všeho – okamžik zlomu, směr uvažování, vnitřní logiku a naději zoufalého kroku. Někdy po neúspěšném sebevražedném pokusu není možné zjistit, jak to vlastně bylo. Člověk se někdy chrání tím, že neprozradí, co skutečně prožíval. Má strach, že přiznání k opravdové touze zemřít by jej posunulo do kategorie bláznů, že přiznání k nejistotě by na něho vrhlo stín podezření, že je vyděrač. Někdy však doopravdy neví. Ta extrémní situace je pryč a nelze se do ní znovu plně vcítit. Navíc vše bylo prostoupeno těžkými ambivalencemi…
To, proč se sebevraždou zabýváme, není smrt, která bezpochyby může být velmi fascinující. Je to naopak život, o který jde, jemuž fandíme a který podporujeme. Všechno, co lze odvodit ze zápisků těch, kteří sebevraždu uskutečnili, a z rozhovorů s těmi, kteří se k ní odhodlávají, nebo kteří svůj suicidální pokus přežili, ukazuje, že sebevražda má předvídatelný vývoj. Sebevražedné myšlení lze rozpoznat a většinou i zastavit, pokud se správně díváme, pokud v sobě pěstujeme a kultivujeme schopnost zachycovat sebevražedné signály a adekvátně na ně reagovat. Můžeme se dozvědět, že sebevražda není bizarní ani nesmyslný sebezničující čin. Úvahy sebevrahů směřují k úlevě, obsahují naději, že smrt je pouze vysvobozením od jejich starostí a problémů. Tato skutečnost může být inspirací, jak siucidálního jedince z jeho krize vyvést.
Pokračování kapitoly najdete v knize Krizová intervence
Z Knihy Krizová intervence
autor: Vodáčková a kol.
nakladatel: PORTÁL
Možno objednat na www.studovna.cz
