Naše práce s pacientkami je inspirovaná psychoterapeutickým směrem somatické psychoterapie – biosyntézou, která zahrnuje tři hlavní terapeutické procesy – uzemnění / grounding /, centrování / centering / a facing. Mezi hlavní terapeutické cíle práce s tělem u pacientek s PPP patří objevení a prožívání tělesných pocitů a impulsů, které se rodí v pacientkách samých a schopnost vyjádřit je. Tělo se tak stává jak zdrojem, tak jazykem emocí. Tento způsob práce napomáhá pacientkám, aby tělo patřilo opět jim samotným, aby se stalo součástí jejich vlastní identity. Práce s tělem podporuje schopnost vyjadřování pocitů k druhým a tak napomáhá k zlepšení sociálního kontaktu s okolím, rozvíjí interakci pacientek s druhými. Pro pacientky s mentální anorexií je typické narušené vnímání vlastního těla. Dalším cílem terapie je dát do většího souladu představu o vlastním těle a realitu, napomoci přijetí vlastního těla. Charakteristickou anorektickou hyperaktivitu nahradit za pohyb, který bude opravdu potěšující aktivitou, podpořit schopnost relaxace.

Terapeutické cíle Práce s tělem u pacientek s PPP je tedy zaměřena na čtyři specifické cíle: znovuvytvoření realistického pohledu na sebe sama a přijetí vlastního těla, prožívání radosti z vlastního těla, omezení anorektické hyperaktivity, rozvoj sociálních dovedností.
Pro některé pacientky s PPP, které zápasí se svou nemocí řadu let, může být práce s tělem velmi konfrontační. Je důležité poskytnout bezpečný a strukturovaný rámec, ve kterém každý zná pravidla. Postoj terapeuta je sdílný a empatický. Terapeut by se měl zdržet komentáře tělesného schématu pacientek a je potřeba, aby byl opatrný na tělesný kontakt. Vnímání dotyku může být blokováno také kvůli negativní sex. zkušenosti.

1/ Znovuvytvoření realistického pohledu na sebe sama a přijetí vlastního těla
Hilda Bruchová jako první popsala fenomén narušeného vnímání vlastního těla u pacientek s mentální anorexií. Pacientka s mentální anorexií vnímá sebe samu jako příliš tlustou i přes svou vyhublost. Její tělo je buď předmětem ohrožení nebo pasivním, necitlivým břemenem, které musí s sebou neustále vláčet. Tělo je pro ní zároveň špatné i fascinující. Vnímání vnitřních stimulů je zkresleno. Pacientka neví, kolik jídla její tělo potřebuje; nemá již normální pocit hladu, sytosti ani únavy. Zároveň často dochází k popírání nebo potlačování sexuálních pocitů nebo se pacientky vyhýbají intimním zážitkům. Tvrdohlavě bojují s chutí k jídlu, potěšením a sexuální touhou. Selvini – Palazzoli popsal popření těla následovně: žena trpící mentální anorexií bojuje nejvíce s vlastním tělem, s ženským tělem, které se jí při vyvrcholení její nemoci zdá být trestuhodným , dokonce až odpudivým „předmětem“. Podmínkou uzdravení je vytvoření si realistické představy o vlastním těle. Prvním krokem je znovu přijít „do styku“ s vlastním tělem. Cílem této fáze terapie je znovuobjevování a znovuprožívání těla. Tělo musí opět patřit pacientce, být součástí její identity a autonomie. Podstatou léčby je vést pacientky k tomu, aby si uvědomily pocity a impulsy, které se v nich objevují a své postavení jakožto jedinců, kteří jsou schopni cítit, myslet a jednat za sebe samé. K podpoře realistického vnímání vlastního těla přispívají kromě postupů zaměřující pozornost přímo na tělo také zpětná vazba pomocí videa – video feedback .
Druhým krokem je přijetí těla. Zvláště fázi přibývání na hmotnosti mohou pacientky trpící mentální anorexií prožívat jako pouhé pasivní přibírání, což vyvolává obnovené napětí a strach ze ztloustnutí. Za velkým strachem ze ztloustnutí stojí strach ze ztráty ovládání. Jejich pokusy udržet všechno ve svém životě / fungování na fyzické i duševní úrovni / pod kontrolou, ukazují na podstatu jejich problému: paralyzující pocit bezmoci, vtělenou neschopnost žít. Je potřeba , aby si pacientky zvykly na své fyzicky vyspělejší tělo. Prostřednictvím postupů zaměřených přímo na tělo, konfrontace s ostatními členy skupiny a zpětné vazby mohou pacientky pozorovat , jaké možnosti tělo nabízí, a zároveň si všimnout problémů, které pro ně nebo pro ostatní představuje vyšší nebo nižší hmotnost. Toto uvědomění je zásadní, má-li se prolomit popírání jejich nemoci.

2/Radost z vlastního těla
V rámci terapie se zaměřujeme na to, aby anorektické pacientky přehodnotily své tělo jako potenciálně příjemné. Je třeba vést pacientky k tomu, aby se opět byly schopny radovat z fyzických počitků a vyjadřovat své pocity: tělo může být zdrojem i jazykem emocí. Pozitivní fyzické prožitky lze stimulovat, nabídneme-li pacientkám nové možnosti, kdy se pohyb sám o sobě stává skutečně příjemnou aktivitou / např. aktivní formy relaxace, bioenergetická cvičení, volné vyjádření při tanci /.

3/Omezení anorektické hyperaktivity
Charakteristickým znakem mentální anorexie je neustálý neklid nebo nutkání k pohybu. Místo aby anorektičky využívali pohyb funkčně jako prostředek relaxace a potěšení, stávají se kořistí jakého si neosobního, egodystonního nutkání k pohybu. Cílem je přeměnit anorektickou hyperaktivitu v kontrolovanou formu pohybu, kdy je pacientce umožněno pohybovat se intenzivně pouze do míry určené terapeutem. Toho lze dosáhnout např. zpomalením tempa pohybů a vsouváním tzv. stop-momentů. Postupně může být kontrola terapeuta nahrazována vlastní kontrolou pacientky. Cílem je umožnit pacientce ovládat napětí a uvolnění. To jí dá naoplátku pocit bezpečí a jistoty v jejím těle. Užití bioenergetických cvičení, a dalších postupů na tělo orientovaných, které níže uvádíme, může učit pacientky jak vyrovnat anorektickou hyperaktivitu odpočinkem a relaxací

5/Rozvinutí sociálních dovedností
Skupinová práce s tělem podporuje u pacientek vyjadřování pocitů (pozitivních i negativních) a impulsů směrem k druhým, empatii a tím tak napomáhá k zlepšení jejich sociálních dovedností.

Autor: Bernadeta Bechyňová, Petra Chudobová

Privátní praxe, DPK FN Motol, Praha 5 a PK VFN, Praha 1

loading...

Komentáře