Bylo už odpoledne. Často jsem se ptal co vyvolávalo v mé bytosti tento jev, ačkoliv cvičení které jsem cvičil nebylo nijak mimořádné. Posléze jsem pochopil, že šlo o společné působení více faktorů.
Byl jsem ve svém pokoji a po dlouhé hatha jóginské technice jsem prováděl pár cviků pranajámy (kontrola dechu). Po pár minutách se mysl zcela uklidnila. Začal jsem provádět cvik jógy zraku. Dříve jsem cvičil techniky pranajámy hodinu a půl. Při provádění tohoto cviku jsem měl velmi lehké dýchání, skoro neexistující a necítil jsem skoro vůbec potřebu kyslíku. Pohled směřoval v tu chvíli dolů. Po pár pohybech očními bulvami jsem měl silný dojem, že se najednou otáčejí dovnitř, jakoby se moje fyzické oči obrátily dozadu, ale byl to jen dojem. V tu chvíli jsem vnímal perspektivu, jakoby můj pohled pronikal do páteře skrze horní část, jako do tunelu se světlem na jeho konci. Když jsem viděl toto světlo, spontánně se ke mně projektovalo. V tu chvíli jsem cítil, jak stoupají skrze záda velmi jemní "mravenci". Po pár vteřinách se to rozvinulo až k šíji. Neubránil jsem se tomuto jevu a energie stoupala až do hlavy. V té chvíli se začal rozlévat tok energie a mravenců do celého těla. Současně s touto energií jsem měl dojem, že se citlivost na vše kolem zvyšovala.
"Energie zvyšovala moji pozornost a pozornost zvyšovala moji energii"
Intenzita energie rostla čím dál více. S každou chvílí která minula byl tok energie který stoupal páteří intenzivnější. Dostal jsem trochu strach. Byl jsem bdělý, ale sám fakt být bdělý, plný pozornosti na to, co se vyvolávalo, ještě více zvyšoval energii a energie paradoxně působila, že jsem byl ještě bdělejší.
Odešel jsem mimo domov a rozhodl jsem se jít do centra města kde jsem bydlel. Jev pokračoval ve směru zvyšování energie, citlivosti a pozornosti. V době, kdy jsem projížděl volným polem, se mi nad hlavou objevil malý sloup (vysoký pár centimetrů a šíře skoro centrimetr a půl) fialové barvy jako objekt položený na hlavě. Uvnitř něho se točil jakoby takový kouř. Měl jsem intuici, že toto je aspekt energie přicházející do mého těla skrze tento sloup jako nehmotné prodloužení tunelu, který jsem viděl předtím. Také jsem zjišťoval, že tento sloup se mohl na hlavě přemisťovat. Když jsem udržoval sloup na špici hlavy, energie, která se ve mně rozlila, se stabilizovala, přestala se zvyšovat a já jsem se cítil v rovnováze. Sloup naopak byl nestabilní a pokud jsem nedal pozor, měl tendenci se stočit dopředu. Když se dostal do čela, tok energie byl ještě silnější, sestoupil skrze moje tělo a úplně překonal moje mezery. Intenzita tohoto toku energie začala růst velmi silně. Celé nitro mého těla pálilo a všechny moje city vibrovaly, zatímco v hlavě rostla velmi velká jasnost. Zjišťoval jsem však, že mám určitou sílu a že tento sloup existuje díky mé vůli. Mohl jsem ho udržovat na hlavě nebo nechat klesnout do čela. Pro pohnutí stačilo jen to, jako když pohneš rukou. Snažil jsem se ho udržovat na hlavě díky síle myšlenky. Dostal jsem se do města. Při setknání s různými osobami jsem zjistil další překvapující jev. Při pohledu na někoho se moje vědomí úplně změnilo. Najednou se mé vidění světa transformovalo.
Pro snazší pochopení se pokusím použít příkladu: Vezměte například fotoaparát s instalovaným filtrem a podívejte se skrze něj. Pokud použijete modrý filtr, žlutý nebo deformující čočku, které zvětšují či změnšují obrázek, nebo který zvyšuje vzdálenost nebo který přibližuje, jeden působí tak, že uvidíme určité podrobnosti, nebo jiný tak, že odstraní některé podrobnosti a způsobí, aby přicházely další. Představte si i další změny a sestavení všeho toho různými způsoby.
A zrovna tak i způsob jakým jsem vnímal prostředí kolem se změnil do takové míry, že jsem občas skoro nerozpoznával svět kolem mě od jedné chvíle do druhé. Čím více lidí jsem potkával, tím jsem měl větší dojem, že jsem se nacházel na festivalu transformace. Toto setkání se vědomí davu byla posloupnost vesmíru, která se zobrazovala před mýma očima. Bylo to jakoby moje vědomí vešlo v pevné spojení s přítomnou bytostí a impregnovalo se ve vědomý stav ostatních.
Moje vědomí odráželo svět tak, jak vnímalo druhého. Tak jsem poznal, že každé individum vidí svět rozdílným způsobem. Vědomí každého odráží různé odstíny reality.
Následně jsem šel spát. Po skoro čtyřech hodinách spánku (bylo kolem dvou tří hodin ráno) jsem se prudce probudil, obklopen oceánem světla a energie, s tělem – doopravdy lze říci – v plameni. Před očima se objevilo oslepující světlo. Tato vlna energie mě probudila a já nevěděl, co mám dělat. Přicházela najednou a zvyšovala se čím dál více. Byla tak silná, že mě oslepovala. Když jsem opustil spánek, měl jsem dojem, že odejdu z propasti beze snů a bez jsoucnosti. Noc byla tmavá. To působilo tak, že jev byl ještě dojemnější. Měl jsem tuto světelnost v hlavě a ona se zvětšovala čím dál více. V tu chvíli jsem si řekl: "Tak dobrá. Hotovo. Konec. Už nemohu dělat nic, umřu, protože tak se stane kundalini.". Dnes vím, že jsem neriskoval nic. Aby jste měli představu o intenzitě, jakou jsem pociťoval, představte si, že držíte ruku na drátu vysokého napětí. Umřel jsem strachy. Měl jsem ale pár pojmů o cvičení s energií pomocí některých jogínských technik. Věděl jsem, že pro to, aby se zvýšila vitalita těla, se musí "nabít" energetická pásma solárního plexu a učil jsem se to cvičit rukama. Položil jsem ruce na břicho a vdechoval jsem energii do tohoto pásma. Výsledkem bylo uklidnění strachu, ale neuklidnilo to jev, který se zvyšoval nepřerušeně. Najednou jsem se nemohl už vůbec pohnout a jev se stal tak silným, že už jsem nemohl nic vnímat. Pocit mého těla byl jenom oheň. Vnímání vnějšku bylo jenom světlo. Všechny moje smysly byly tak naplněny energií, že jsem nemohl vnímat nic jiného a prakticky jsem se už nemohl vůbec pohnout. Začal jsem ztrácet vědomí o věcech. Skoro jsem ztratil jakoukoliv naději a myslel jsem na slova Krišnamurtiho: "Jakékoliv by byly události vašeho života, pozorujte je, umístěte se do stavu svědka." Tak jsem to udělal. Řekl jsem si: "Umístím se do polohy svědka a uvidím, co se stane dál." A vzdával jsem se. Jev se dále zvyšoval. V jedné chvíli jsem ztratil úplně pocit fyzického těla a egoistického vědomí. Existovalo jenom světlo a energie. Pak jsem měl pocit rozšíření do vesmíru, jakoby jsem se rozšířil čím dál více až do nekonečna, až k dosažení hranic vesmíru a měl jsem dojem, že jsem se stal obrovským, a ve chvíli, kdy jsem dosáhl hranic nekonečna, byl jsem jako bod bez rozměrů. A ačkoliv už jsem vůbec nebyl, existoval jsem dále někde v tomto bodě. Nevím jestli to trvalo vteřinu nebo deset minut, neměl jsem pojetí času v tomto stavu. Je to podivný dojem zmizet a už neexistovat! Nebylo jenom nic v prostoru, ale i nic v existenci. Jakoby v jedné chvíle vejdeš do neexistence. Přece někdo měl být tam, aby prožil toto všechno. Ale kromě toho, neexistovalo nic.
A pak jsem se v jednu chvíli začal pomaličku vracet ke své vlastní přítomnosti a objevovat, že jsem tam stále byl a existoval jsem dále. Ale stejně jsem si nebyl vědom toho, co bylo kolem. V tomto vnímání se vrátil jeden z pocitů nejasné jsoucnosti. Všechno na co jsem se podíval jsem vnímal jako energetickou formu. Zdi, vzduch – byly jenom energie. Ani moje tělo nebylo nic jiného než vibrace a energie a šířilo se z něj světlo, jako tisíce malých světelných bodů. Ty byly velice husté na obrysu mezi 10 až 15 cm a dále se postupně stávaly jemnější ve větší vzdálenosti. Všechno ve vesmíru byla čistá energie. Zůstal jsem dále v leže a začal jsem vnímat toky bílého a modrého světla, které proudily ve vlně přede mnou. V té chvíli jsem byl v takovém stavu, že jsem věděl, co mám udělat. Měl jsem v hlavě hlas, který mi řekl: "Teď musíš dávat". Ten hlas byl dost silný na to, aby jeho původ nebyl v mé představivosti. Byl jako příkaz, jako nutnost, jako osud, kterému jsem se nemohl vyhnout. Moje tělo bylo už velmi zahřáté. V pásmu těla odpovídajícím čákrám začal přicházet pocit tepla, jakoby tam prošla horká tekutina. V té chvíli jsem si řekl, že mám něco udělat.
"Vnímal jsem prázdnotu mezi dvěma myšlenkami"
Už jsem zase mohl správně myslet. Chvíli jsem přemýšlel. Teď jsem se mohl znovu přirozeně pohnout. Znal jsem jednoho učitele jógy, který bydlel 20 km od mého města. Myslím, že byly čtyři hodiny ráno. Rozhodl jsem se obléknout a jít hledat toho člověka. Myslel jsem, že mi musí dát radu, co mám dělat, protože jsem s ním praktikoval určité formy jogínské energie a považoval jsem ho v této oblasti za velmi kompetentního. Opatrně jsem odešel z domu a šel jsem po cestě. Síla osvobozená ve mě se zvyšovala čím dál tím více. S každým krokem který jsem udělal jsem měl dojem, že dělám skoky. Paradoxním způsobem se urychlil čas a můj vnitřní rytmus také. Nový jev přicházel. Změnil se mechanismus myšlení. Když myslíte, každá myšlenka přichází na mysl v určitou dobu, aby potom zmizela a nechala místo druhé. Tyhle všechny myšlenky postupují ve svém rytmu a nejsou nic jiného, než jednoduché stimulace vyvolané mozkem. Teď se změnila povaha myšlenky. Za prvé: mezi myšlenkami byl prostor. Myšlenky nenásledovaly po sobě v přímce, ale byl mezi nimi krátky prázdný interval. Na druhou stranu jejich rytmus následnosti se urychlil, podobně jako všechno, co vypadalo, že mě oživuje. Tělo a moje mysl žili rychlostí 100 km/h. Každá myšlenka místo toho, aby jednoduše zmizela, dosáhla určitého konce, kde se z pohledu její povahy našlo její vlastní naplnění. Takto se uchovala v mozku, protože v té chvíli mysl, která ji opustila, vytvořila pro ni další jiný prostor v hlavě. V tomto naplnění to bylo, jakoby myšlenka vybuchla a transformovala se taky na čistou energii. Pronikal jsem hluboko v mysli do vědomí. Čím více jsem pronikal, všechno, s čím jsem se setkal na úrovni vědomí, vybuchlo. Energie se neustále zvyšovala. Bdělost, která se vnitřně zrodila, zvyšovala citlivost. Bylo to něco mimořádného, se změněnou citlivostí pro neustálou rozpínavost jakobych se rozpustil v tomto vesmíru. Měl jsem dojem, že pokud jev bude pokračovat, nakonec se úplně fyzicky i psychicky rozpadnu. V jedné chvíli se mi spontánně nad hlavou znovu objevil sloup. Najednou se energie stabilizovala. V té chvíli jsem pochopil, že předtím v noci, asi v období spánku, se tento sloup posunul dopředu a to umožnilo rozšíření energie. Nyní jsem mohl znovu svobodně normálně myslet.Trvalo by jen pár minut, ne moc, a začal bych se modlit k Bohu jako poslední naději, ačkoliv jsem ateista, a říct mu, že nechci umřít, že chci žít na této zemi, pomáhat a milovat. Miloval jsem tak moc život, že jsem se ho nechtěl vzdát. Těžce jsem vzdychl a přesně v té chvíli se celá situace změnila. Okamžitě všechna tato energie, která mnou projížděla, vybuchla na špičce hlavy jako opravdu pálící ohňostroj, který se rozlil na každou stranu od těla a obklopil mě nádhernou "aurou", zatímco skrze páteř proudila stejná tekutina zlaté barvy, která stoupala znovu k vyšší části těla něuvěřitelnou rychlostí, jakoby přitahována magnetem. Tento tok mnou pronikal z jedné strany na druhou. Pálící proud v páteři, ale zároveň extáze a nepopsatelná radost. Bylo to jako tok slasti a štěstí, který projížděl páteří. Cítil jsem zároveň pocit radosti, štěstí, slasti, lásky, blaženosti, nádhery a jasnosti, všechny druhy emocí a k tomu přidejte všechny pozitivní emoce a vůbec nejsilnější emoce, které jste měli ve vašem životě, pak to znásobte desetkrát nebo stokrát z hlediska intenzity a tak si vytvoříte reálnou představu mojí situace. Něco takového si však žádným způsobem představit nejde. V tu chvíli jsem nebyl člověk, byl jsem božská bytost. Moje povaha byla božská a měl jsem dojem, že jsem právě byl vyslán na Zem jako anděl. Opravdu božská bytost, která tady byla – a svět byl jako ráj. Moje první slovo v té chvíli bylo bylo "Ó!", obdiv ke kráse světa kolem. Bylo tu pár stébel trávy na okraji cesty a pár bodláků. Bylo tak překrásně, tak nádherně, ráj na Zemi! Prožil jsem božskou podstatu ve svém středu, byl jsem touto podstatou a střed nebyl v tomto těle, ale všude. Objevuješ božskou podstatu a všechno, co je kolem, se stane rajské a božské!
"Znovuzrození"
To vše zároveň doprovázel další jev: Čas změnil svoji povahu. Když onen oheň projížděl míchou a stoupal do špičky hlavy, čas se zastavil, v té chvíli skončil. Odešel jsem mimo čas. Na druhou stranu intenzita života byla tak silná, že následující den jsem prožil jako staletý. Takto jsem si uvědomil, že naše vnímání času je velmi pružné a úměrné intenzitě našeho života. V mém případě jakoby čas skončil. Jestliže takto tělo pokračovalo v žití svých biologických rytmů, mysl už nevnímala nic než realitu přítomnosti. Do mysli přicházela zjevení jako lavina a to pak pokračovalo po dobu více týdnů. Čím silnější bylo napětí, tím silnější pak bylo vybití. Chvíle nádechu, když energie projížděla špičku hlavy, byla jako zrození. Zrodil jsem se podruhé a byl jsem dítě tohoto vesmíru. Narodila se ve mě bytost, která pro mne dříve neexistovala – a byla můj nový střed. Ale "ve mně" není přesně řečeno, protože ona byla všude a já jsem byl ona a moje tělo bylo ve středu. Jeden velkotonážní kamión se zastavil na silnici vedle mě. Řidič vystoupil, ale já jsem byl stále zcela vtažen do svého stavu. Začal na mě mluvit, aby se zeptal na cestu, protože zabloudil. V tu chvíli se stalo něco mimořádného: ten, který na mě mluvil, byl božská bytost obklopená neuvěřitelnou aurou světla. Tento člověk byl obklopen velkolepým světlem v přítomnosti bytosti. Byl jako já. Tak jsem sám sobě položil hluboké otázky: právě jsem v sobě objevoval božskou podstatu a viděl jsem i tohoto člověka jako božskou podstatu. Pomyslel jsem si: "Jak je to možné? Já jsem se tak teprve zrodil a on už je takový." V následujících dnech jsem se setkával s dalšími osobami a zjišťoval jsem, že všichni byli takoví andělé na Zemi. Říkal jsem si: "Jsem já právě poslední, který přichází v tomto stavu, který se narodil na této zemi – jaká obrovská konspirace ticha!" Ale rychle jsem zjistil, že postoj jednotlivců neodpovídal vůbec stavům, v jakých jsem je vnímal. Celá tato skutečnost tam byla, ale celý svět se choval, jakoby neexistovala. A takto svět vypadá – absurdní. Když jsem viděl rozdíl mezi tím, co jsme, a způsobem, jakým se snažíme chovat, jakobychom takoví ani nebyli, řekl jsem si v té chvíli: "Kdyby každá lidská bytost prožila tuto skutečnost, změnila by se tvář světa."
Skončil jsem, abych se vrátil domů. Až do konce dne jsem prožíval neuvěřitelnou intenzitu zážitku a ještě všechno neskončilo. Energie se postupně snižovala po 3 týdny, během kterých jsem prožil zjevení po zjevení. Po dobu 2-3 dnů jsem nemohl ani jíst, ani spát, nebyl jsem unavený. Třetím dnem jediné jídlo které jsem mohl strávit bylo mléko nebo mléčné výrobky. Zjišťoval jsem, že efektem toho byla temporizace energie. Mohl jsem spát pár hodin a pak se všechno vrátilo k normálu. Nebyl jsem ale stejný člověk. Všechno se mi zdálo lehké, nádherné, měl jsem poslání a byl jsem pevně rozhodnutý, že je splním.
Ale nepomyslel jsem na odpor světa…
(neznámý autor)
Mimořádné autentické svědectví západního jógina
(autor si přeje zůstat v anonymitě)
