RADIOTERAPIE PŘI NÁDOROVÝCH ONEMOCNĚNÍCH

Pro zevní ozařování se používají terapeutické rentgenové přístroje, kobaltové ozařovače a lineární urychlovače. Do zavedení vysokovoltážních kobaltových ozařovačů se prováděla léčba zářením na terapeutických rentgenových přístrojích s nízkou energií záření. Nejvyšší dávka záření se dosahovala na kůži a v následujících tkáňových vrstvách se záření rychle zeslabovalo. Kůže byla rozhodující strukturou limitující dávku do nádoru. Z této doby pocházejí termíny „spálení " kůže. Dnes se rentgenové ozařovače používají jen k léčbě kožních nádorů, paliativnímu ozařování například kostních metastáz a léčbě nenádorových onemocnění, jako jsou zánětlivé procesy pohybového aparátu.

Kobaltové ozařovače znamenaly novou éru radioterapie. Produkují záření s vysokou energií, které poskytuje nejvyšší dávku pod povrchem kůže a umožňují vpravení účinných dávek do nádorového ložiska.

Standardem moderní radioterapie jsou lineární urychlovače s ještě vyšší energii než kobaltové přístroje. Hlavice lineárního urychlovače může rotovat o 360 stupňů kolem pacienta. Nádor tak je ozařován z více úhlů, dávka záření se sčítá v nádoru a snižuje se dávka na zdravé orgány. Svazek záření je možné tvarovat systémem clon, aby jeho tvar a velikost odpovídaly nádorovému ložisku a šetřilo se okolí.

Brachyterapie je charakterizována vysokými dávkami záření přímo v oblasti nádoru a rychlým poklesem dávky do okolí. Brachyterapie je nenahraditelnou léčebnou metodou u nádorů dělohy, prsu, dutiny ústní. Používá se rovněž k zmírnění obtíží způsobených nádorovým zúžením průdušek, jícnu, žlučových cest. Po dlouhou dobu bylo nejdůležitějším zdrojem záření pro brachyterapii radium, bylo však nahrazeno radioizotopy, které jsou bezpečnější z hlediska radiační ochrany. V současné době se brachyterapie provádí pomocí automatických afterloadingových přístrojů. Do oblasti nádoru se nejprve zavede aplikátor, po rentgenové kontrole jeho správné pozice se připojí k přístroji, ze kterého vyjíždí radioaktivní iridiové zrno. Ozáření samotné trvá několik minut.

Ve tkáni zasažené ionizujícím zářením dochází k ionizaci molekul uvnitř i vně buněk. Klíčovou molekulou je kyselina deoxyribonukleová, která řídí život a rozmnožování buňky.

Ozářené buňky nejsou schopny rozmnožování a umírají. Nádorové buňky jsou obecně citlivější na ozáření než buňky zdravé a proto je možné nádor zářením vyléčit. Rozdělí-li se celková dávka záření nezbytná ke zničení nádoru do velkého počtu malých denních dávek, násobí se rozdíl v radiosenzitivitě nádorových a zdravých buněk a snižuje se riziko nežádoucích účinků záření.

Nádory se liší různou citlivostí na záření. Extrémně citlivé jsou nádory lymfatické tkáně, leukemie a nádory ze zárodečných buněk.. Středně citlivé jsou karcinomy, radioresistentní jsou zejména nádory mozku či pojivové a svalové tkáně. Citlivost na záření, radiosenzitivita, však neznamená zároveň vyléčitelnost zářením, radiokurabilitu. Lymfomy, které jsou velmi radiosenzitivní, nemusí být vždy radiokurabilní, protože onemocnění se může znovu objevit v neozářených oblastech. Naproti tomu nádory středně radiosenzitivní, jako je např. karcinom čípku děložního, mohou být radiokurativní. Závisí rovněž na velikosti tumoru. Větší nádory obsahují větší počet nádorových buněk a je obtížnější je vyléčit než malé nádory. Teoreticky jsou všechny nádory lokálně vyléčitelné radioterapií, překážkou je však limitovaná tolerance zdravých tkání na ozáření.

Ozáření způsobuje i poškození zdravých tkání. jejich poškození se může projevit v průběhu ozařování nebo do 3 měsíců od léčby. Tyto reakce nazýváme akutní neboli časné. Jejich přehled podává následující tabulka č. 1:

Tab.č.1: Přehled akutních radiačních reakcí zdravých tkání:

Pozdní změny po ozáření se objevují po třech a více měsících po ukončení léčby. Jsou obvykle trvalé. Po ozařování nádorů v oblasti malé pánve a břicha se mohou objevit průjmy, zúžení střev, krvácení z konečníku, časté močení způsobené svraštěním močového měchýře. Po ozařování nádorů oblasti dutiny ústní, obličejových dutin a krku se obvykle vyvine xerostomie, tj. nedostatečná produkce slin. Pozdním následkem ozáření plic je zmnožení plicního vaziva – fibróza – která je provázena dušností. Ozáření srdce může vést k zhoršení jeho prokrvení a srdeční slabosti, ozáření ledvin a jater je spojeno s rizikem úbytku jejich funkčních buněk s následnou poruchou funkce těchto orgánů. Ozáření vaječníků a varlat vede ke sterilitě a rychlejšímu stárnutí způsobenému úbytkem pohlavních hormonů. Záření rovněž může způsobit poškození zárodečných buněk, poruchy vývoje plodu a vyvolat nádorové bujení. Protože citlivost na ozáření je do jisté míry individuální, nelze se vyhnout asi 5% vážných pozdních komplikací při standardní radioterapii. Moderní vybavení a zkušený personál dokáží riziko poškození zářením minimalizovat. Každý pacient by se měl ptát na riziko vedlejších účinků záření v jeho případě a na to, jak toto riziko zmenšit.