Byly to velmi rozvinuté osobnosti, které prožitou pohromu vnímaly jako šanci založit novou civilizaci zasvěcenou duchovnímu rozvoji.
Jejich chrámy představovaly živoucí knihy, jež odkrývaly pravdy o Bohu a o vesmíru a tím urychlovaly vývoj obyvatel Egypta. Kněží do chrámů soustředili své znalosti i bohatství a proměnili je v hybné síly egyptské civilizace. Učili lid, že věčná duše se opakovaně vtěluje a člověk tak prochází procesem zdokonalování řízeným Bohem. Duše vstupuje do různých těl, zakládá rodiny, objevuje se v jiných epochách i na jiných místech, zažívá různé ekonomické podmínky a zdravotní komplikace. K opakovaným reinkarnacím dochází na Zemi zatímco se sluneční soustava otáčí kolem centra galaxie. Celý cyklus otočení trvá 25.920 let, jeden kosmický rok. Během této doby ovlivňují mysl člověka energie různých souhvězdí, které podobně jako roční období určují nezbytné podmínky pro rozvoj člověka.
Egypťané se domnívali, že postavení hvězd při zrození člověka určuje jeho osud a ve větším měřítku má pak vliv na celé lidstvo. Osud vnímali jako nezbytnou součást života, jímž musíme projít, abychom se poučili. Pravdu nalézáme porovnáváním protichůdných extrémů v duálním vesmíru plném kontrastů světla a temnoty. Užíváním naší svobodné vůle v situacích, kterým musíme čelit, se učíme, jaké důsledky mají naše rozhodnutí. Úzkost nás učí rozumět míru, díky strachu chápeme harmonii, účinky nenávisti nám vysvětlují lásku.
Tak život za životem prochází člověk procesem duchovního zdokonalování. Pokaždé se člověk narodí moudřejší, více respektující a tolerantnější, dokud neukončí cyklus a nestane se nesmrtelným nadčlověkem. V okamžiku osvícení si dokáže vzpomenout na všechny životy jež prožil, omyly jež spláchal a chápe, že díky nim došel až k porozumění důvodu své existence. V míru a harmonii, s vysokou hladinou vitální energie šíří lásku a získává přístup k vyšší moci a k další fázi vývoje ve vyšším stupni reality. Během procesu vývoje jímž prošel se z animálního člověka proměnil ve významného učitele, ve váženou nesmrtelnou bytost, která se může vydat za hranice možností smrtelníků.
Dodržování tohoto přístupu k životu umožnilo Egypťanům žít po tisíce let v míru a harmonii během nichž se vyvinuli v příkladnou civilizaci. Kněží Hórova oka si tyto pravdy ponechávali za zdmi svých chrámů.
Sfinga
Sfinga nám může vyprávět o astronomických pohybech, jež byly objeveny před tisíci lety a ověřeny v minulém cyklu obyvateli Atlantidy. Dnes si myslíme, že Atlantida je pouhý mýtus. Neměli bychom zapomínat na to, že Platónovo líčení zániku Atlantidy má egyptský původ. Kněží z chrámu Neit ukázali Solónovi záznamy o existenci Atlanti, což je egyptské slovo týkající se vody. Slovo Atlu znamená vodu, hranici mezi vodou a souší. Anti znamená rozdělení země. Složené slovo Atlanti znamená země rozdělená vodou. V Platónově příběhu bylo hlavní město Atlantidy Poseidonis překrásným městem tvořeným kruhy souše rozdělenými vodními kanály.
Při odhalování tajemství Sfingy budeme analyzovat její symbolický tvar, její obrovské tělo vytvořené z monolitu, její přesné umístění a pohled očí. Zrekonstruujeme pohyb hvězd po potopě světa, prohlédneme si známky eroze na jejím těle a zamyslíme se nad jejich významem. Kněží, kteří přežili zkázu atlantské civilizace vytvořili ohromnou sochu, jež obsahovala mnoho astronomických symbolů. Hodiny – jež odměřují hlavní cykly sluneční soustavy v naší galaxii. Zanalyzujeme tyto symboly, abychom vysvětlili, že Sfinga je největší a nejstarší měřič času na naší planetě.
Nejstarší hodiny světa
První datum, které je na ní zaznamenáno je období Zep Tepi – Nové doby, počátek vzniku nové civilizace po potopě světa. Zep Tepi je prvním krokem na cestě k zdokonalení celého lidstva. A Sfinga je prvním kamenem na této cestě.
Druhé datum označuje poslední celosvětovou katastrofu, jež se odehrála před 13.000 lety a o níž hovoříme jako o potopě světa, protože k ní došlo simultánně na celé planetě. Nešlo o lokální jev omezený pouze na Egypt.
Moudří kněží vlastnili záznamy o předchozích katastrofách, z nichž se jedna odehrála v raných počátcích Atlantidy, asi tak před 38.000 tisíci lety. Věděli, že katastrofy přicházejí cyklicky a dochází k nim v každém kosmickém roce. Zjistili, že délku jednotlivých cyklů určují hvězdy rozmístěné po celém vesmíru. Výjevy na Sfinze zdůrazňují důležitost velkého kosmické cyklu pro všechny úrovně a všechna měřítka. Oběh sluneční soustavy kolem centra galaxie určuje, jak dlouho trvají fyzické struktury podporující existenci lidstva. Každých 25.920 let se objevila ohromná přírodní katastrofa, která umožnila nový vývoj a dala šanci nové organizaci. Struktury organizující život na Zemi a rozvoj lidstva se pravidelně hroutí. Na konci každého kosmické cyklu dojde k velkým změnám na Slunci, jež mají za následek výrazné klimatické výkyvy, které postupně zničí vše, co bylo na zemi vybudováno. Kněží Hórova oka učili svůj lid, že tyto změny jsou součástí Božského plánu, jak umožnit příchod nových objevů a vyjádření, která by lidstvu poskytla nový náhled na vesmír. Jakoby lidstvo každých 25.920 let vymřelo, aby se znovu zrodilo v dokonalejší formě. Je to ten samý koloběh jako prochází člověk, ale pojímán v kolektivním měřítku a v obecnějším vědomí.
Kosmický rok
Na nebi nad severním pólem se nachází 6 souhvězdí nazývaných polární souhvězdí. Níže, blíž k rovníku nalezneme 12 souhvězdí zvěrokruhu. Když zjistíme jaká polární konstelace a jaká konstelace zvěrokruhu byly v určitou dobu na Zemi, můžeme určit přesné datum. Sluneční soustava obíhá kolem centra galaxie po imaginární linii nazývané ekliptika (ecliptica). Každý oběh trvá 25.920 let, což představuje věčný cyklus, kteří egyptští kněží nazvali kosmický rok.
To oni rozdělili tento kruh na 12 sektorů, každý zaujímající 30°. Slunci trvá 2160 let než projde jedním z těchto dílů. Celý kruh tvoří 12 souhvězdí. Každé z nich nese nějaké zvířecí jméno, proto se tento kruh nazývá zvěrokruh nebo zodiak. Během této cesty získává planeta Země různé energie od těchto dvanácti znamení zvěrokruhu nebo od souhvězdí, která vládnou nad lidským osudem v každé reinkarnaci a která určují situace, které musí člověk zažít, aby se člověk poučil.
Symbolický tvar Sfingy – lev a člověk
Dnes se sluneční soustava nachází na 0° stupni ekliptiky. Na konci věku Ryb a na počátku věku Vodnáře. Ale teď se ještě vrátíme o 180°. Do sluneční soustavy před 12.960 lety o 180° nazpět, do souhvězdí Lva. Vědci tvrdí, že v té době končil playstocen, roztály ledovce a došlo k potopě světa. Tvar Sfingy spojuje dva symboly, jež představují zodiakální a polární konstelace – Lva a člověka – a my díky tomu můžeme určit přesné datum.
Její podoba symbolizuje spojení těchto dvou souhvězdí. Tělo lvice představuje souhvězdí Lva. Lidská hlava představuje polární souhvězdí dnes pojmenované Hercules. Egypťané mu říkali Tum neboli Adam astronomické mytologie. Spojený pohyb těchto dvou souhvězdí se nazývá Pari Passu. Země tímto párem souhvězdí prochází při své cestě galaxií v precesi rovnodenností. Sfinga takto označuje Zep Tepi, Novou dobu.
Polárka dostala svoje jméno od postavení nad severním pólem, přímo nad páteří Země, její rotační osou. Je to fundamentální hvězda představující moc vládnoucí nad nebem. Při pohledu ze Země se zdá, že se obloha otáčí přímo kolem ní. Sklon zemské osy orientovaný podle Slunce se při koloběhu Země nepatrně proměňuje a vytváří druhý kruh, který je výš na obloze a nachází se v něm 6 polárních hvězd.
Astronomické znalosti Egypťanů a zděděné záznamy jim umožnily zjistit, že když rozdělí tento druhý kruh na 60° díly, bude zemská osa ukazovat každých 4.320 let jiné polární hvězdě. Těchto 6 konstelací zahrnuje 6 polárních hvězd umístěných přesně nad severním pólem. Každá z nich zahrnuje 60° z cesty Země během jednoho kosmického roku. Nazývají se polární konstelace.
V souhvězdí Malé medvědice se nachází Polárka, která je v současnosti přímo nad severním pólem. Řídí se podle ní mořeplavci. Ale před 4.320 lety byla polární hvězdou Alfa Draconis tvořící součást souhvězdí Draka. Před 8.640 lety byla polární hvězdou jedna z hvězd souhvězdí Hercula – člověka (Eta Hercules). Před 12.960 lety, v období potopy světa, byla polární hvězdou Vega, ze souhvězdí Lyry. O dalších 60° zpět, před 17.280 lety, byla nad severním pólem hvězda Deneb ze souhvězdí Cygnus – Labutě. Před 21.600 lety nad severním pólem zářila hvězda Alfirk ze souhvězdí Cepheus. A přesně před 25.920 let, tedy před celým kosmickým rokem, se nad severním pólem nacházela Polárka ze souhvězdí Malé medvědice, stejně jako je tomu dnes.
Člověka průběžně ovlivňují tyto dvě sestavy souhvězdí. 6 v horním kruhu nad pólem a 12 souhvězdí zvěrokruhu. Obě se otáčejí kolem osy umístěné v centru galaxie, osy koruny. Egypťané se domnívali, že celá nebeská sféra leží na sloupech rozmístěných symetricky každých 60° po obvodu kruhu, na nějž ukazuje pól Země během její pouti galaxií. Stáří a preciznost egyptských záznamů je zřejmá. Kněží, strážci času, zdědili astronomické záznamy, které byly starší než 26.000 let. Moderní astronomové ověřili tyto dva okamžiky a pojmenovali je precese rovnodenností, protože vycházejí ze změn v linii rovnodenností, které se potvrdily.
Rovnodennost a slunovrat
Slunce, při pohledu ze Země během slunečního roku, jakoby zaujímalo 4 kouty, 4 pozice, které omezují jeho pohyb za horizontem. Jsou definovány jako zimní a letní slunovrat a jarní a podzimní rovnodennost. Letní slunovrat, 21. června, je nejdelším dnem v roce a nejkratší nocí v roce. Naopak zimní slunovrat, 22. prosince, označuje nejkratší den a nejdelší noc. Ranní a podzimní rovnodennosti představují dva dny a dvě noci, které trvají shodnou dobu.
V Gíze vychází Slunce ve dnech rovnodenností přímo před Sfingou. V době zimního slunovratu 28° na severovýchod a v době letního slunovratu 28° na jihovýchod. Dny rovnodenností, kdy jsou den i noc stejně dlouhé, představují vyvážení energií světla a temnoty. V tyto dny se otevírají dimenzionální dveře času a prostoru. Proto představují významné dny pro všechny možné kultury. Každý rok se přímka spojující obě rovnodennosti posune o kousek blíž vůči Slunci. Každých 72 let o 1°. O 30° každých 2.160 let a o 360° každých 25.920 let. Tento jev, označovaný v dnešní době jako precese rovnodenností, přesně odpoví starověkého Pari Passu, dvěma hladinám cesty určující kosmický rok.
Obrovské tělo vytvořené z monolitu
Sfinga spojující znamení lva s člověkem v souhvězdí Hercula označuje okamžik těsně po potopě světa. Katastrofě, která se periodicky odehrává na konci kosmického roku, každých 25.920 let. Sfinga je největší sochou na světě. Její ohromné tělo bylo vytesáno z jediného bloku kamene, aby odolávalo nepřízni času dlouhá staletí. Je to obrovský monolit umístěný na pláni v Gíze a dosahující délky 80 m, šířky 13 m a 20 m výšky. Je velká přibližně jako blok domů ve městě. Aby její autoři zformovali její tělo, museli z bloku odtesat velikánské kamenné kvádry, které později využili ke stavbě dvou chrámů před sochou.
Umístění Sfingy
Tato tajemná a mocná socha je největším dílem, které se nám dochovalo ze starověku. Viděla kolem sebe vznikat několik kultur. Sledovala, jak se mění a zanikají. Sfinga byla postavena na velice zvláštním místě na zemi. Na pláni v Gíze, která se také nazývá Rostau ve starověké Knize mrtvých. Její tělo lvice leží paralelně s rovníkem na 30° severní šířky a téměř přesně na 30° východní délky. 30° šířky to znamená, že Sfinga leží na jednom z diamagnetických bodů Země.
Dnes se ví, že okolo Země, nad rovnoběžkami procházejícími 30° severní a jižní šířky a v harmonických a pravidelných vzdálenostech od nich, prochází elektromagnetická síť planety. Všechny živé organismy, nezávisle na své velikosti, mají neuralgickou soustavu, matrici zaznamenávající a harmonicky distribuující energii do celého těla. Planeta Země má kolem sebe podobnou geometricky přesnou síť složenou ze stejně vzdálených přímek, založenou na pravidelných mnohostěnech, po nichž putuje energie nutná pro její fungování. Tyto přímky se nazývají Liovy a Hartmanovy linie. Vytvářejí matrici, která má několik neuralgických bodů, kde dochází k přirozené produkci energetických vírů, které tajně využívali jednotlivci a vládci, kteří znali principy levitace a antigravitace. Tyto elektromagnetické víry jsou od sebe harmonicky odděleny a dochází na nich k magnetickým a energetickým anomáliím.
V Bermudském trojúhelníku a také v Dračím a Ďáblově trojúhelníku, kde došlo k tajemným zmizením, jsou zmiňované diamagnetické body. Na jiných bodech jsou strategicky rozmístěné pyramidy různých kultur a také vojenské základny několika zemí. Nad těmito neuralgickými body by bylo možné za použití adekvátní technologie využít planetární energii ke zrušení přitažlivé síly působící na jakýkoliv předmět v aktivním poli. Na těchto bodech již byly prováděny experimenty s prostorovým přenosem. Například Spojené státy provedly tzv. philadelphský experiment, který roku 1943 uskutečnil Nikola Tesla. V těchto vírech vznikají dimenzionální brány, které se otevírají a zavírají při západech slunce při rovnodennostech.
Převzato: Duhový ostrůvek
