Štědrý den, který připadá na 24. prosince, je posledním dnem přípravy na vánoční svátky. Ve středověku se jednalo o poslední den roku, který začínal právě na slavnost Narození Páně 25. prosince. Se Štědrým dnem je spojeno množství předkřesťanských i křesťanských zvyků a pověr.
Štědrý den začínal poslední adventní jitřní mší (roráty), při nichž byly požehnány ozdoby z přírodních materiálů, kterými se zdobila domácnost. Oběd má stále ještě postní charakter (krajově hubník, kuba či muzika).
Vánoční stromek nemá v Čechách dlouhé tradice, protože se v měšťanských rodinách začal prosazovat až ve 40. letech 19. století. Stromeček se zdobil cukrovím a výrobky ze dřeva, perníku a pečiva.
Po večeři bylo zvykem zpívat koledy a případně rozdávat dárky. Nadělování dárků bylo původně spjato s 6. prosincem, památkou sv. Mikuláše, avšak postupně se tento zvyk přesunul právě na Vánoce. Tradičně je ten, kdo „naděluje dárky“, nazýván Ježíšek, čímž se zřejmě vyjadřuje víra, že vše dobré, co člověk dostává, má od Boha.
K Štědrému večeru se pojí také řada tradičních obyčejů, pomocí nichž se naši předkové snažili odhadnout průběh nového roku. Mezi tyto zvyklosti patří pouštění lodiček, rozkrajování jablka, házení pantoflem, klepání střevícem na kurník, barborky, lití olova apod.
V katolické církvi večer Štědrého dne představuje již začátek oslavy Narození Páně, která připadá na 25. prosince (tzv. vigilie). Proto den tradičně končí půlnoční mše, na které se zpívají koledy a začíná samotná církevní oslava narození Ježíše Krista. Nejznámějším hudebním ztvárněním tzv. „půlnoční“ je Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby.
Hlas půlnočních zvonů má prý kouzelnou moc, jejich hlasem se o štědrovečerní noci otevírají poklady a probouzejí mrtví. Více o tom viz Pověsti o zvonech.
Štědrovečerní hostina
Večeře v Čechách tradičně začíná rybí polévkou, jako hlavní jídlo se podává obvykle kapr. I se štědrovečerní večeří se pojí krajově mnoho obyčejů, které do určité míry přežívají, neboť dnes je tato večeře nejvýznamnějším rodinným společným jídlem celého roku. V posledním desetiletí však společnost dává stále častěji namísto obalovaného kapra při štědrovečerním stolu přednost vepřovým řízkům.
Kapr coby hlavní večerní jídlo však v českých zemích nemá dlouhou tradici. Štědrý den zůstával postním dnem, a proto i charakter jídla byl postní; za maso se ovšem nepokládalo maso rybí. To však bylo v 18. století dražší než ostatní druhy masa, a proto většina domácností musela dát přednost levnějším alternativám. Nejedl se pouze kapr, ale např. i lín, sumec a jiné sladkovodní ryby; obvykle se jedly připravené nasladko.
Kapr se stává běžným štědrovečerním jídlem teprve ve 2. polovině 19. století, neboť se díky cenové regulaci stal dostupnějším. Klasickým způsobem přípravy – nejstarší dochovaný recept je z roku 1810 – je pak kapr načerno, který se připravoval tři dny a pekl se v omáčce z mandlí, rozinek, perníku, povidel, ořechů a sladkého piva; podával se se šiškami, později s knedlíkem. Tento recept však postupně díky své složité přípravě zcela z jídelníčku zmizel. Do české kuchyně však z rakouské kuchyně přichází kapr smažený, na něhož nacházíme recept v Domácí kuchařce od Magdalény Dobromily Rettigové z roku 1895.
Ke kapru se jako příloha podává bramborový salát, který ovšem taktéž nemá v české kuchyni dlouhé tradice. Rodinné recepty na salát jsou velmi rozmanité; základ tvoří brambory, petržel, celer, mrkev, hrášek, cibule, kyselé okurky spojené majonézou, avšak mohou se do něj přidávat též např. vejce, salám, šunka či sýr. V předválečných kuchařkách nenalezneme na bramborový salát recept, odborníci se domnívají, že se v české kuchyni objevuje až někdy během 2. světové války a že jeho původ tkví zřejmě v ruské kuchyni.
Televizní program
V Česku je televizní program každý rok velmi podobný. Vysílají se především pohádky, ale i staré české i zahraniční komedie a muzikály.
Vánoce u jiných národů
Podle německé tradice nosí dárky podobně jako v Čechách Ježíšek (Christkind), podobná zvyklost panuje i v Horním Slezsku, kulturně původně německém, kde dárky přináší Dětátko (Dzieciątko).
V různých polských regionech dárky přináší vždy někdo jiný. Kromě Dětátka (Slezsko) je to, Gwiazdka (Hvězdička, zřejmě první hvězda na obloze), sv. Mikuláš (św. Mikołaj, Mazovsko), Andílek (Aniołek, Malopolsko), Gwiazdor (stařec s holí, Velkopolsko).
Ve Spojených státech amerických vozí dárky Santa Claus. Létá vzduchem na saních, která jsou tažené kouzelnými soby.
Ve Francii nosí dárky Papa Noël.
Ve Španělsku nosí dárky Tři králové (Los Reyes Magos).
V Rusku se nenaděluje na Štědrý den, ale na Nový rok přináší dárky Děda Mráz, který přijíždí za doprovodu Sněhurky na saních.
Finský JoulupukkiVe Finsku navštěvuje děti Joulupukki, což je postava oděná do kozlí kůže bydlící v Laponsku. Finsko je jediná země, kde na Štědrý večer děti vidí postavu, která naděluje. Tato tradice připomíná českého Mikuláše.
Zvláštností je tradice na Apeninském poloostrově – zde naděluje dárky žena, hodná čarodejnice Befana. Ta ale dárky rozdává až 6.1., a proto se i zde stále víc projevuje vliv Santy Clause, stejně jako v ostatních evropských zemích.
