Den zrození nepřemožitelného slunce, vánoční zázraky a čáry, aneb kdo je patronem nevěst a proč možná bude hodně zelí. Zahalena třpytivým mrazivým hábitem s nejkrásnějšími odstíny modře, kouzlí vládcovským štíhlým prstem něžně křehká tajemství studených nocí a lehce ojíněným dechem je spolu s věrným sluhou větrem fouknutím posílají do lidských údolí, které se pod nimi jen více prohnou a zablikají na poplach žlutými teply svých příbytků.
Zázrak vytvořený spojením kouzel, možná i důkaz jejich přítomnosti. Každá je jiná, výjimečně křehká, neuvěřitelně jemná, utkaná z ledových krystalků pavučinek a stejně jako jejich malířka ledová, tající při styku s vítězným teplem.
Nastává čas jejich vzdušných čarovných divokých rojení, doba adventu a vánoc, velkých a malých přání, z nichž se mnohá i ta neuvěřitelná vyplní právě díky konstalaci toho nejkrásnějšího, co může v roce nastat.
Vánoce – historický původ nalezneme v Římě. Německý badatel Herman Usener doložil, že před Nicejským koncilem (r.325) se vánoce neslavily. Ve starém Římě se oslavy ustálily na 25. prosinec.
Datum zvolil r.274 po Kr. císař Aurelián jako den „natalis solis invicti“ – den Zrození nepřemožitelného Slunce“. V roce 336 byl zaveden svátek, který měl připomenout vládnoucího římského panovníka. Ten se nechával uctívat jako Bůh, proto se také svátek jmenoval – Příchod Božského. Až teprve v roce 354 se konala vůbec první oslava narození Krista, tehdy pod latinským názvem Adventus Domini (Příchod Páně).
Byla to doba půstu, trvajíce 4 neděle. Je zajímavé sledovat historické podklady, neboť právě podle nich není fakt, že datum 25.12. je dnem narození Ježíše Krista, potvrzen. Dějiny o tom nepodávají žádnou zprávu, rovněž pisatelé Bible nezaznamenali datum Kristova zrození. Pouze evangelista Lukáš uvedl jisté historické pozadí a zapsal, že se tak stalo v době prvního sčítání lidu v římské říši, které nařídil císař Augustus.
Na základě jeho výnosu se odebral Josef z města Nazareta do judského Betléma, aby se tu zaregistroval společně s Marií, která v té době byla těhotná. Lukáš psal následovně: „A stalo se, když tam byli, že se jí naplnily dny, kdy měla porodit. I porodila Syna svého prvorozeného, zavinula jej do plenek a položila do jeslí…“ Neuvádí ale, v který den kterého měsíce se tak událo.
První křesťané neslavili žádný den jako památku Ježíšova zrození. Pojem vánoce pochází z toho, že pohané v době, kdy jsou noci velmi dlouhé, slavili k poctě boha Slunce tzv. veliké posvěcené svaté noci. Církev pak dala pohanským posvátným nocem křesťanský význam. Na dobu těchto nocí 25. prosince ustanovila slavnost narození Krista. Tichá noc Tichá noc, přesvatá noc, v spánku svém dýchá zem, půlnoc odbila, město šlo spát, zdřímli dávno i pastýři stád…
První adventní neděle připadá letos na 27.11. na sv. Ondřeje, jednoho ze 12 apoštolů, žáka svatého Jana Křtitele, patrona všech nevěst. Býval to den plný věštění. Ve Slezku lily dívky olovo. Roztavily je na lžíci nad svíčkou a přes klíč, jehož zuby tvořily kříž, rychle vylily do studené vody. Z tvaru, jak utuhlo, se hádalo, jaký bude jejich manžel, zda štíhlý, tlustý, ošklivý, hrbatý. Mrtvá ropucha se zahrabala do mraveniště, kde z ní zůstala jen kůstky, z těch se pak věštilo. Kost v podobě háčku měla ženicha přitáhnout, lopatkovitá naopak odpudit.
Dívky severovýchodních Čech však raději neriskovaly věštbu, popadly na Ondřeje peníze za přízi a hostily své mládence v šenku. At už tak, či onak, věštění na Ondřeje se přisuzuje kultu pohanských démonů, je ochranou před zlem a mocí nastalé zimy a má velkou sílu. Když v první adventní neděli nastane daleko široko krutá zima, potrvá čtyři neděle.
Na den svaté Barborky 4. 12. si má neprovdaná dívka dát do vázy napučenou třešňovou větvičku, postavit ji na teplé místo a denně ji postříkat vodou. Utrhnout ji musí ale až po setmění! Když do vánoc rozkvete, měla by se do roka vdát. Na kterou stranu se větévka otočí, z té prý má čekat příchod ženicha. Svatá Barborka vyhání dřevo ze dvorka. Jaké je počasí dnes, takové bude až do vánoc.
V předvečer svatého Mikuláše, 5. 12., dorazí k dětem ctnostný bělovlasý děd s berlou v ruce, oděn do dlouhého pláště, spolu s čertem a andělem, protikladem zla a dobra. Hodná dítka obdarují za básničku dobrotkami (symbolem nového života), zlobivé dostanou brambory. Legenda vypráví o svatém Mikuláši, biskupu, který žil ve 4. stol. v Malé Asii (Turecko, Myra), známým svou dobročinností a zbožností. Když na Mikuláše prší, zima lidi hodně zkruší.
Den, na který čekají především nedočkavé děti, 24.12., Štědrý večer – rozsvítí se svíčky na stromečku a zazní cinkot zvonečku. Než se však rozezní, pojďme se podívat, co má kdo prostřeno na stole: dříve to byl jen černý kuba – kroupy s houbami, hrachová nebo čočková polévka, ovoce, ořechy a pečené placky! Ryba nebyla postním jídlem.
Oblíbené byly rovněž polévky. Kapřík se dostal na naše stoly až teprve v 19. století. Britové a Američané hodují u nadívaného krocana, Angličané u tradičního vánočního švestkového pudinku flambovaného rumem či koňakem, Australané pořádají piknik na pláži ve vrcholném létu s mísy ovoce a zeleninových salátů, zákusků a nezbytného melounu, labužníci Francouzi jí ústřice, šneky, žabí stehýnka, Poláci husté polévky a rosoly, Bulhaři vepřové, čočku, fazole, rýži a zelí, Španělé šampaňské a marcipán.
Letos pro vás mám jeden slaďoučký receptík:
Mandlové hříbečky.
Přísady:120g másla, 100g mletých mandlí, 100g hladké mouky, 35g práškového cukru, 2 lžíce rumu.Postup:sypké přísady smícháme v misce s máslem a rumem. Těsto necháme v chladnu odpočinout asi půl až 3/4hodiny. Na pomoučeném vále vyválíme placku a vykrajujeme hříbečky. Pečeme výjimečně ve velmi mírně vyhřáté troubě do světležluta. Vychladlé slepujeme marmeládou nebo máslovým krémem. Kloboučky namočíme v čokoládě.
Nastávající rok 2006 bude podle čínského horoskopu rokem Psa. Lidé narození v tomto roce jsou spolehliví v práci, ale k dosažení úspěchu potřebují, aby je někdo vedl a chránil. Pro svou dobrosrdečnou povahu mívají mnoho přátel.
Přichází Nový rok a na svátečním stole by neměla chybět čočka nebo polévka s drobnou krupicí (aby byly peníze), podává se vepřové. Nedopusťte, aby to byl zajíc, či drůbež, mohlo by vám utéci, nebo ulétnout štěstí! Na novoročenkách někdy bývá francouzská zkratka P.F., tak vězte, že to značí pour féliciter – pro štěstí. První novoročenku, vlastně to měla být spíše omluvenka s obrázkem, poslal v r. 1827 hrabě Chotek, který pro své významné funkce nestačil odpovídat na velké množství blahopřání. Jsou-li v zimě po cestách ledy, podaří se výborně zelí.
Příval letu sněhových bílých udýchaných vloček se zastavil, unavená zimní královna se ukládá po nejdelší noci v roce ke spánku a neúnavný zvědavý vítr se již dávno sám zvědavě prohání komíny obydlí. Něco se změnilo, něco, co není vidět, co jste možná ani nestačili zaznamenat, co se právě uprostřed letošního vánočního čarování a magie čerstvě zrodilo a zažehlo plamínek naděje na novou, lepší budoucnost planety Země. Šance v tom věčném koloběhu života roztočit společnými silami něco, co může pohnout srdci.
Vánoce samotné nám, ať už chceme, či ne, nadělí navíc balíčky citu, lidského pochopení, třpytivé jiskřičky přátelství, možná lítosti, smíření, pochopení. Pokud se je rozhodnete rozbalit, už je nikdy nevracejte, podržte si je v náručí, ve svých srdcích a nechte si je do zásoby na právě nastávající rok.
S přibližujícím svítáním začlo znovu sněžit, z lidských příbytků je slyšet tiché spokojené oddechování, ale i pláč dětí, možná zrovna těch opuštěných, nebo hladovějících a nemocných, jinde se rozlehá smích, veselí, ale i křik, hádky, výčitky a tak se posléze unavený vítr posadil na chvíli na jeden z vysokých zasněžených krovů. Právě, když se chystal opět vzlétnout, docela tiše zaslechl komínem se nesoucí nesmělé tichounké dětské šeptnutí: Děkuji ti, větře, mám tě rád. Přeji ti hezké vánoce a přileť zas. Když budete dobře, skutečně pozorně naslouchat, předá i vám vánoční vítr své vánoční poselství. Přeji Vám i já, milí čtenáři, dobrý vítr do plachet!
Jan Werich kdysi řekl: "Kdyby to bylo v mé moci, já bych byl rád, kdybych mohl dát všem lidem na světě pod stromeček škatuli. Prázdnou škatuli, kterou kdyby otevřeli, tak by se museli smát, že tam nic není. A smáli by se a smáli by se, protože já věřím, že když se lidi smějou, tak nemají čas mít na sebe vztek a nemají čas se prát. Aspoň jeden den v roce."
Autor: Ivana Hollmuller, Rakousko
Moje žákyně Reiki I. stupně
