Sedím v příjemném prostředí zastrčené kavárny nad vonícím šálkem kávy. Naproti mně sedí mile se usmívající půvabná žena. Říkejme jí třeba Věra. Po krátké přátelské konverzaci o dětech, přátelích a domácích mazlíčcích sklouzne náš rozhovor ke zdravotnictví. Věra je profesí lékařka. A protože mě po chvíli jejího vyprávění začíná naskakovat husí kůže, dovolím si některé její poznatky z nekalých zdravotnických praktik ocitovat.
„Víš, Petře, ono ve zdravotnictví už dávno nejde o pacienta, ale výhradně jen a jen o prachy.“ Říká Věra a pokračuje: „Provázanost výrobců léčiv (mnohdy nekvalitních a předražených) s lékárnami, nemocnicemi a lékaři je obrovská. Hlavním cílem je co největší spotřeba, i když se jedná o léky a služby, které pacient často vůbec nepotřebuje. Ceny těchto léků jsou i tisíckrát nadhodnocené. Mediální masáž, nezřídka cílená na ochranářské rodičovské pudy, je doslova zločinem.
Neustálá tvrzení, že ve zdravotnictví chybí peníze, jsou bohapustá lež. Ve zdravotnictví je peněz dost, ale utrácí se za předražené služby, vybavení a techniku, někdy až se 100% navýšením. Žádnou z nabízených vakcín proti chřipce, a nejen tu, bych si nikdy nepíchla, protože jim prostě nevěřím.
Tyto preparáty pacienty před chřipkou ve velkém procentu případů vůbec neochrání. Je to obrovské plýtvání penězi. Na druhou stranu ale nejsou peníze na jiné potřebné oblasti a kvůli tomu mnohdy lidé i umírají. Mediální masáže, které dnes a denně chrlí výrobci léčiv na společnost, jsou tím nejhorším svinstvem, jaké znám.“
Po této argumentační smršti se Věra odmlčela, přisedla blíže ke stolku a decentně usrkla z napěněné kávy. Pozvedla hlavu a s posmutnělým pohledem ve svých krásných tmavohnědých očích se zeptala: „Mám pokračovat?“ „Jen do toho, napíši o tom blog, jestli dovolíš.“ Konstatuji a s napětím čekám na pokračování.
„Majetková a organizační provázanost lumpáren je ve zdravotnictví tak velká, že personálu nezbývá nic jiného, než bezmyšlenkovitě poslouchat. Nikoho nezajímá názor personálu – buď budeš dělat to, co se ti řekne, nebo letíš a už si nikde neškrtneš.
Doktoři mimo své zaměstnání v nemocnici mají své soukromé ordinace, ve kterých mizí jak zdravotnický materiál, tak léky a hlavně vytipovaní bohatší pacienti, kteří v případě nástupu do státní nemocnice mají prostřednictvím zmíněných doktorů a primářů nadstandardní péči.
Řeknu ti jeden smutný příběh, po kterém jsem se rozhodla z nemocnice odejít a založit si vlastní kliniku, ve které mohu dbát na dodržování Hippokratova slibu, který obsahuje základní etické principy lékařského povolání.
Pacient staršího věku obsluhující sestře při manipulaci nešťastně upadl a naštípl si lebku, i přesto byl chudák stařík z nemocnice odvezen domů, kde ho odpoledne našly jeho děti, jak mu z ucha teče krev a odvezly ho nazpět do nemocnice. Při příjmu tatáž sestra, která úraz zavinila, ve chvíli, kdy se doktor zeptal, co se stalo, nad ležícím pacientem prohlásila: „Pán se doma ožral a rozbil si hlavu.“.
Je sice pravda, že celý incident nakonec skončil u policie a následně u soudu, ale i toto je jeden z obrazů stavu našeho zdravotnictví.“.
Já jen dodám, že je pro mne nepochopitelné, když při návštěvě doktora, od kterého pacient potřebuje pouze předepsat ne příliš podstatné léky, mu je vyhrožováno tím, že jestli se nenechá vyšetřit a nepodstoupí odběr krve, nepůjde na rentgen, CT a kdoví, co ještě, tak bude vyřazen z evidence.
Při odchodu sestra nezapomene připomenout, ve které lékárně si má pacient milostivě napsaný recept vyzvednout. I s takovým přístupem se můžete v nemocnici setkat.
Na druhou stranu – když si dovolíte poznamenat, že zraněné koleno, jež vám doktor „Cvach“ léčí měsíc, je stále nestabilní a za další měsíc ho donutíte, aby vás objednal u specialisty, který zatáhne za nohu a prohlásí: „Máte utržené křížové vazy, proč jste nepřišel hned, jak se vám to stalo, mohl jste to mít při jedné bolesti a dnes byste již běhal jako dříve.“….. o čem to svědčí?
Nechci tímto článkem házet všechny nemocnice a lékaře do jednoho pytle výše citované skutečnosti, ale napovídají, že se naše zdravotnictví nachází ve velmi vážné krizi etiky a morální odpovědnosti.
Určujícím faktorem pro vše jsou prachy, nikoli vyléčený spokojený pacient. Zdravotnická instituce přestává plnit službu pacientovi a on sám se stává nástrojem zneužívaným k rafinované cestě za nezaslouženým ziskem.
Na závěr k výše uvedeným nelichotivým příběhům přidám nadčasový citát Marka Twaina:
"Čas od času navštívím lékaře, nechám se vyšetřit, protože i lékař musí (z něčeho) žít. Potom dojdu do lékárny pro léky, protože i lékárník chce žít. Následně ty léky vyliji do kanálu – protože i já chci žít."
Petr Havlíček
Foto: wmmagazin.cz
