Zde ve 27 kapitolách rozebírá principy svého učení. K tomu jej přivedl zejména dávno mrtvý lékařský reformátor Paracelsus, který magnet považoval za "krále všech tajemství a za neselhávající léčivo". Po řadě pokusů Mesmer vytvořil teorii živočišného magnetismu, všeobecně působící prasíly, která proudí lidským tělem: "nemoc je důsledkem porušení průtoku, uzdravení pak spočívá v jeho obnovení".
Franz Anton Mesmer se narodil 23. května 1734 jako syn myslivce od Bodamského jezera. Nejprve vystudovat teologii a filozofii. Díky výhodnému sňatku mohl studovat dál medicínu ve Vídni. Zde sice promoval až v roce 1776, nicméně praxi měl již od roku 1772. Doktorát získal za dizertační práci "O vlivu hvězd na lidské tělo". Léčil jen sporadicky, avšak mimořádně úspěšně. To do jeho vídeňského sídla přivádělo smetánku z širého okolí. Muzicírovali u něj již slavní Gluck a Haydn i začínající Mozart a Beethoven. Experimentálně na svých pacientech používal magnetickou metodu. Vycházel z předpokladu, že existuje univerzální fluidum, které zprostředkovává vzájemné působení nebeských těles, Země a živých organismů. Z toho vyvozoval účinky přílivu a odlivu, které působí na člověka tím, že pronikají do jeho nervů. Veškeré nemoci pak vyplývají ze špatného rozložení fluida v lidském těle. Existuje-li univerzální fluidum a je-li spojení mezi člověkem a vesmírem stejné jako spojení mezi dvěma magnety, potom stačí za pomoci magnetu shromáždit fluidum, které organismus znovu vyváží. V této fázi se jednalo o tzv. nerostný magnetismus. Zde ještě Mesmer používal magnety, které na objednávku vyráběli dělníci ve vídeňské Observatoři tak, aby odpovídaly jednotlivým částem lidského těla. Později zjistil, že stejně dobrých výsledků dosáhne přikládáním rukou a přešel od "nerostného magnetismu" k "magnetismu živočišnému" – magnetismu přenášenému samotným tělem pomoci prstů.
Tímto vkládáním rukou se Mesmer snažil obnovovat nervový tonus pacientů a odstraňovat zejména bolesti a tiky. První zpráva o jeho úspěších v této oblasti se týká člena Bavorské akademie (p. Osterwalda), kterého jakoby zázrakem vyléčil z paralýzy a úplné slepoty. Všeobecná nemocnice ve Vídni ale odmítla toto uzdravení potvrdit. Jednalo se tudíž o první vážnější střet mezi Mesmerem a oficielní medicínou, která účinnost jeho metod popírala. Proto se pokusil o léčbu takových nemocí jako oční záněty, chrlení krve či hemiplegie. Zdá se, že i zde měl výsledky. Dvakrát byl proto pozván bavorským velkovévodou Maxmiliánem – Josefem do Mnichova, aby zde vysvětlil své postupy. Pak se proslavil vyléčením barona Horky, kterému od jeho křečí hltanu zatím žádný lékař nedovedl pomoci. V roce 1975 byl však berlínskou akademií uveřejněn dopis, který označil magnetismus za mystifikaci. Přesto však pokračoval v léčení. Nicméně v roce 1778, po skandálu kolem jednoho léčení, musel opustit Vídeň a uchýlil se do Paříže. O šest let později o něm Benjamin Franclin Prohlásil: "Živočišný magnetismus neexistuje, ale léčebná metoda lidem neškodí, což nelze říct o některých jiných šarlatánských metodách."
Mesmer si také všiml, že magnetické vlastnosti se mohou přenášet i na jiné předměty. Byl přesvědčen, že takto se může přenášet i živočišný magnetismus – zejména potom vodou. Své pařížské pacienty proto léčil okolo kádí, které přeměnil na jakási zařízení k rozvodu magnetismu. V nich byly umístěny nádoby s vodou propojené železnými dráty. V nádobách byly ponořeny magnety, železné piliny, rozdrcené sklo a síra. Do kádí pak pacienti nořili různě zahnuté železné tyče, které si sami přikládali na postižená místa. Rovněž se drželi za ruce, aby jimi mohly procházet magnetické vlny. Vymyslel tak metodu kolektivního magnetismu, při níž léčil i desítky pacientů najednou. Při těchto seancích panovalo ticho, šero a nehybnost. Po místnosti se pohyboval pouze Mesmer, který se pacientů dotýkal hůlkou nebo na ně vkládal ruce. Občas byla povolena hudba. Pamětníci jej popisují jako muže impozantního vzhledu s jasným, pevným pohledem a okouzlujícím chováním. Humanistu, který v případě potřeby nikdy neváhal léčit zadarmo.
Kolektivní magnetismus Mesmer střídal s individuálním magnetismem, který mohl být aplikován u pacienta doma. Ten spočíval v manipulacích omezujících se na špatně fungující orgán, které měly charakter dlouhotrvajících masáží. Léky většinou nepoužíval nebo jen ve velmi malém množství. V letech 1783 až 1784 se mesmerismus v Paříži stal módní záležitostí. V té době však lékařská fakulta obdržela zákaz seancí. To pobouřilo pacienty i veřejné mínění. Ludvík XVI se totiž rozhodl vytvořit dvě komise, které by daný jev prozkoumaly. Jedna byla složena ze členů Akademie věd, druhá ze členů Královské lékařské společnosti. Verdikt obou komisí byl konečný a jednoznačný – univerzální fluidum neexistuje a jedná se o sugesci. Navíc je prý mesmerismus nebezpečný z pohledu mravů vzhledem k sexuálnímu podtextu metody (doteky při vkládání rukou).
Navzdory prokázaným uzdravením tedy bylo Mesmerovi zakázáno léčit. V roce 1792 proto odchází z Paříže. Z Vídně byl znovu vyhnán coby "jakobín". Nakonec si v ústraní u Bodamského jezera otevřel malou lékařskou praxi. Zemřel roku 1815. Nicméně jeho žáci pokračovali v započatém díle.
Jeden z nich (markýz de Puységur) v roce 1784 s překvapením zjistil, že jeho pacienti při vkládání rukou usínali. Objevil tak spánek, který nazval "spastický". V roce 1841 jej anglický chirurg James Braid z britského Manchesteru, (ve snaze odpoutat se od mesmerismu) označil slovem hypnóza. S jeho jménem je také spojen tradiční prostředek, kterým bývali lidé nejčastěji uváděni do hypnotického stavu – kulaté kapesní hodinky kývající se na řetízku. Metody hypnózy podpořily Freudovy teorie o podvědomí, které podle jeho názoru mělo svou vlastní paměť a mohlo ovlivňovat chování lidí mnohem více, než připouštěli.
Hypnózu při své neurologické léčbě použil poprvé profesor Charcot a tak se Mesmer zařadil jako předchůdce a objevitel hypnózy do oficiální medicíny; a to i přes to, že jí byl za svého života opovrhován. Jedním z prokazatelně nejúspěšnějších byl skotský chirurg James Esdaile, který používal principy mesmerismu při svém lékařském působení v Indii. V době, kdy narkóza byla věc zcela neznámá, provedl Esdaile pomocí mesmerizace 250 bezbolestných operací. Šlo většinou o odstranění nádorů na varlatech, které se Indům dělaly v důsledku tehdy běžné infekční choroby.
Ať si ale již o mesmerismu myslíme, co chceme (je pravdou, že teorie univerzálního fluida je, z pohledu současné vědy, nesmysl), jedná se o metodu, která může mít své pozitivní výsledky. Vždyť i dnes se v oficielních rehabilitačních zařízeních setkáváme s přístroji, které využívají magnetismus a magnetické záření.
Mgr. Jiří Široký
Zpravodaj SFÉRA – 3/2004
