Pátá cesta je cesta emocí. Před mnoha lety jsem poznal starého indického filosofa, který mi řekl, že nízkou emoci, instinkt, nelze zabít pouhým rozumem, ale musí se transmutovat a určitým způsobem přeměnit v emoci vznešenou. Své emoce tedy můžeme povznést. Nemůžeme se těšit pouze z jídla nebo z lahve dobrého vína, ale je třeba těšit se také z Wagnera, nějakého obrazu, sochy, Parthenonu či pyramid.
Občas je třeba plakat uprostřed noci při myšlence na ty, kteří mají hlad nebo trpí zimou, a na ty, kteří mají strach.
Emoce by měly být jako stromy. Musejí se vzpínat vzhůru a otevírat se směrem k nebi svým nesčetným množstvím rukou jako větve stromů, na nichž jsou ptáci, kteří zpívají, a hnízda, která slibují nová jara. Pátá cesta realizace je prostřednictvím vznešené emoce, již lze pocítit z uměleckého díla nebo v přítomnosti milovaných bytostí. Je třeba povznést duši, probudit duch, těšit se nejen z věcí nízkých, ale i z těch vysokých.
Všechny stromy potřebují kořeny, avšak kořeny jsou opodstatněny existencí vzpřímených kmenů a větví. Kdyby stromy neměly vzpřímené kmeny, větve, ptáky, plody a květy, k čemu by nám byly? Strom by byl pouze kusem hmoty zaraženým do země. A už jsme unavení z kusů hmoty zaražených do země. Chceme své emoce povznést. Chceme mít znovu dobrý pocit z přátelství, lásky, hrdinství, oddanosti. Chceme opravdové city v platonickém stylu, které budou schopny dávat všechno a nežádat nic. To by byla cesta pátá.
Šestá cesta realizace je ta, která vychází z vitální části. Z pouhého pozorování života můžeme pochopit všechno, co nám Bůh na tomto světě dal. Pokud se podíváme pozorněji na to, jaký tvar má ryba, jak ptáci létají ve své formaci ve tvaru „V“, která se aplikuje na letadla a kterou ptáci využívají už milióny let, protože lépe prorážejí vzdušné proudy, pochopíme moudrost, již v sobě obsahuje život.
Dříve, než fyzikové odhalili kapilaritu, život donutil mízu stoupat kmenem stromu a stonkem růže, a tak nám umožnil mít květy a vůně. Život rozesmává děti a vnáší klid do očí starců, protože moudří vědí, že život nezačíná ani nekončí, nýbrž pokračuje, trvá i po smrti, stejně jako existoval i před naším narozením.
To byla šestá cesta realizace, která nás vede k našemu cíli prostřednictvím pozorování života a tím, že se správným, čistým a pořádným způsobem řídíme jeho zákony, aniž bychom zraňovali ostatní.
Také si vzpomínám, že mě onen starý filosof učil, že štěstí jednotlivce nesmí být nikdy založeno na neštěstí druhých. A přesto se to běžně stává. Musíme dosáhnout takového druhu štěstí, které je dobré pro všechny.
Když probudíme svého ducha pozorujíce kořeny života, můžeme to sdílet s ostatními. Když se v materiálním světě rozdělíme o kousek chleba, dostane každý pouze drobeček, ale v tom duchovním se lze rozdělit mnohem snáz a všichni dostanou celé sousto. Ba více, pokud společně posloucháme hudbu, má ještě lepší účinek. A proto chodíme na operu nebo do divadla, protože tam nacházíme kamarády v duchovním dobrodružství.
To je „život“, který navrhujeme jako cestu realizace.
Fyzická cesta je nejjednodušší a zároveň nejtěžší ze všech, především v tomto historickém okamžiku. Všechny národy a všichni lidé vždy věřili, že prožívají zvláštní okamžik dějin, ale my ho prožíváme doopravdy. Nacházíme se v historickém stěžeji, a dokonce před pravděpodobným příchodem nového středověku, neboť systémy, které nás dnes řídí, jsou neúčinné.
Je zapotřebí velké obnovení, hluboká změna, aby všechno i nadále pokračovalo. A bude pokračovat, protože lidstvo se už tisíckrát pozvedlo po mnohem horších katastrofách. Je však zapotřebí vrátit se k vlastním kořenům, k věcem takovým, jaké jsou. Je zapotřebí trochu se oprostit od konzumního způsobu myšlení vyvolaného sériovou výrobou. Musíme znovu začít dělat věci rukama, znovu ucítit kámen a dřevo, znovu ucítit vodu na kůži. Musíme se vrátit k přírodě a udělat to způsobem opravdovým. Nelze se vrátit k přírodě v gumovém člunu rychlostí 30 km/hod., ale musíme se ji snažit skutečně prožívat. Nelze se vrátit ani tím, že se vzdáme masa, jak to říkají někteří pseudoesoterikové, kteří si myslí, že se tak osvobozují, protože ani krávy maso nejedí. Osvobození musí být něčím mnohem složitějším. To, co musíme udělat, je „žít přirozeně“. V přírodě existují muži a ženy tak, jako existuje světlo a tma, a věci jsou přesně určené. A proto víme, kde hledat útočiště. Trosečník uprostřed vln, který mezi stíny vidí nějaký obrys, neví, zda to bude záchranný člun, nebo kus shnilého dřeva, který se rozpadne, sotva se ho dotkne, a proto má strach. A my, trosečníci starých civilizací, starých přesvědčení, trosečníci starodávného smyslu pro čest, potřebujeme vědět, čeho se chytit, dokonce i ve fyzické skutečnosti; vědět, zda je něco pevné, nebo není, zda nám něco může být oporou, či ne.
Nemůžeme se vydat jen jednou nebo druhou nebo třetí cestou. Musíme je všechny spojit, neboť člověk je syntézou. Nikdo nesmí být tak ješitný a věřit, že je pouze vůlí. A nikdo nesmí být tak skromný a myslet si, že je pouze několika kilogramy masa. Ani jeden ani druhý extrém není správný; jsme jak jedním, tak druhým, a dokonce i tím, co ještě neznáme. A tak je tomu se vším.
Nachází se v nás tělo, život, emoce, myšlenky, intuice – ty zvláštní hlasy, jež k nám promlouvají v noci – a nachází se v nás také duše, duch, to, co nás oživuje, co je nesmrtelné, co se nachází nad všemi věcmi a při neúspěchu nám říká jako Kristus Lazarovi: „Zvedni se a jdi.“
A to je poslání esoterické filosofie. Není to filosofie pouhé dedukce: je to filosofie života. To, co chceme, je obrovské, a proto to chceme celou svou duší a pracujeme na tom den co den.
Pracujeme na vytvoření nového a lepšího člověka v tomto nespravedlivém světě, v němž existuje vykořisťování, strach a násilí. Musíme znovu vztyčit naše duchovní standarty.
Nic nám nemůže uškodit. Nikdo nemůže zemřít. Všichni jsme božsky nesmrtelní a musíme postupovat navzdory nepřízním osudu, jako by to byly schody, po nichž kráčíme, abychom stoupali stále výš a dál.
Stále nahoru a kupředu!
Autor: Prof. Jorge A. Livraga
