ADHD je anglickou zkratkou neurovývojové poruchy s názvem Attention Deficit Hyperactivity Disorder. Přeloženo do češtiny jde o hyperaktivitu s poruchou pozornosti. V českém odborném tisku se setkáme s názvem hyperkinetická porucha. Jedná se o neurovývojovou poruchu charakteristickou především poruchou pozornosti, impulzivitou a hyperaktivitou. Všechny tyto příznaky se projevují už od raného dětství.
Je zajímavé, že příznaky impulzivity a hyperaktivity se projevují třikrát až pětkrát častěji u chlapců. Ti tak na sebe poutají mnohem větší pozornost, protože ADHD je u nich rozpoznatelná snáze než u opačného pohlaví. Okolím jsou pak považováni za „zlobivé“, „uličnické“ apod. Dívky častěji postihuje porucha pozornosti a společnost je proto vnímá spíše jako nenápadné, či „hloupé“.
TOHLE JE KRÁSNÉ ZAMYŠLENÍ – ADHD Z JINÉHO POHLEDU NEŽ LÉKAŘSKÉHO :
ADHD z hlediska spirituality, lež hrdinské smrti.
Když jsem před mnoha lety ukončila Pedagogickou fakultu se svou dominantní pravou hemisférou, bylo jasné, že do školství nastoupit nemohu. Struktura, řád, zacílenost nebyly moje silné stránky a tak jsem tušila, že mě kolegové vyřadí z prvního setu, vyskratují a budou mě zesměšňovat.
Odešla jsem za lepším, do bussinesu a vydělala si dost ( tak po tom se mi vážně stýská), zjistila o čem život je a vrátila se zpátky. Vyslechla jsem učitele zdrcené ADHD a jinými diagnózami. Jelikož mám slušné ADHD doma, a to ve dvojím provedení, včetně dospělého, vím, že se nepotřebují učit jinak. Oni potřebují v první řadě žít. A vše, co jim v tom bude bránit odstraní – jakkoliv. Proč? Vím, že v dospělosti jsou to jedni ze nejlepších bytostí, které znám. A jako pravohemisférová žena jsem pochopila kudy vítr vane. Podívala jsem se na jejich zátěž spirituálně. Ano, strukturální kolegové už vypínají přístroje. Mám za sebou mnoho metod, vlastních zkušeností a vědomí, abych mohla vznést myšlenku. ADHD je spirituální problém, tedy možná ani ne problém, ale dárek společnosti.
Jak jsem psala výše, nastoupila jsem zpět do školského systému (bože chvalořeč učitele). Plán, který musí s dětmi udělat se rovná reportáži psané na oprátce. Pochopila jsem, právě tady, že každé dítě je možné naučit cokoliv, jen každé dítě potřebuje jinou dávku času, kterou mu a jeho učiteli systém nedává. Lepíme díry asistenty… . Věřím, že kdyby měl (tedy pedagog toužící učit) více času, naučil by mnohem více. K tomu všemu se přidává alternativa, výlety, globální výuka (my pravohemisféroví tak učíme celkem často, nikomu to neříkejte, ale děti to milují), fůra projektů, které se musí hlásit, schvalovat, psát z nich výstupy, hvězdárny, kina, přenášky… kde na to vzít čas a nekrást. Abych se vrátila k tématu. Děti se, k mé potěše, učí emočně. Na prvním místě emočně… a víc psát nemusím. Můžeme si odvykládat látku u tabule, bez emocí si to (ti hlupáčci malí) nezapamatují ani teď (nebo jen teď na chvilku) a už vůbec za delší chvíli. Nu tady narážím na další fenomén, o kterém budu psát a to je vysátý a strhaný učitel v článku Českí učytel – ohrožený druh.
V čem spí spirituální zátěž ADHD. Všímejme si, že se projevuje především u chlapců, u dívek také, ale ty to mají ještě komplikovanější. O tom příště. Vyhnu-li se pochybování o tom, zda člověk žije více životů, protože, pardon, toto je naprosto jasné. Duše se potřebuje učit a to není v moci jednoho lidského života. Takže tady se já do diskuse nepouštím. V případě ADHD se nám začala objevovat válečná generace. Vrací se nám chlapci z předchozích dvou světových válek, kterým byl ukončen život velmi brzy.
Představme si typické dítě a projevy ADHD. Opovrhování autoritou, neklid a labilní emocionalita, roztříštěná pozornost na více objektů na stranu jednu, na stranu druhou až přehnaná zacílenost na objekt zájmu, agresivitu, přecitlivělost, impulzivitu, emoční labilitu, problémy s klidovou fází vedoucí ke spánku, v případě únavy neusínají, ale paradoxně (zdánlivě) eskalují svou fyzickou aktivitu. Nechtějí se vzdát svých potěch – sklon k závislostem, všichni do jednoho ve svém jádru mají obrovskou dobrotu, jsou svým způsobem inteligentní. A teď se, prosím, propojte s pocitem patnáctiletého chlapce v zákopech jedné ze dvou válek 20. století. Je mu patnáct, rozvíjí se u něho sexualita, individualita, má život před sebou, láká ho svět. Energii radosti, taví válka, která jako mráz spálí jeho květ kulkou, střepinou… .Do jeho světa vpadne válka, ve své naivní představě jde bojovat za vlast, či za císaře pána. Věří. Starší cítí strach o své ženy a děti, jdou je chránit – umírají s tím, že zklamali – domů se nevrátí. Umírání za dobrou myšlenku je výborná lež. Nejlepší manipulace hrdinské smrti, která byla a dodnes je chlapcům předkládána. Hrdinská smrt. V přechodu na „druhou stranu“ nefunguje. To poslední co ve filmech nikdo nenatočí je zděšení vědomí zbytečnosti. Hrdinská smrt je oné dámě Smrti naprosto jedno. Ona rekapituluje stále stejně. Žádné kolektivní hrdinské činy ji nezajímají. Jen vlastní život, v něm sny a touhy, přání a selhání.
U ADHD chlapce se projevují dva aspekty najednou, a proto nám dělá tak velké obtíže s nimi pracovat, vymezit a ohraničit. Jak je to už obvyklé u všech lidí, hádá se duše s tělem. Tedy vzpomínky duše a paměť těl. U ADHD se spolu propojuje obrovská zloba s tíhou nenaplněnosti, touhou a potřebou lásky tak obrovskou až dusí. Mimochodem první vlna proběhla už u dětí 1970 a výše. A často u dětí ADHD slýchám, že nemohou dýchat, nebo také velmi povrchně dýchají především dívky. Jen zlehka. Co dívky? Duše nerozlišuje pohlaví, takže i dívky v současném ženském těle mohou mít mužskou paměť duše. Jasnější? Že jsem teď dívka nevylučuje, že jsem nebyla vojákem.
Pojďme se podívat blíže:
Opovržení autoritou – Pochopení, že veškeré autority lžou, je tak silné, až se nedá přehlušit. On věřil císaři, prezidentu, generálovi, ale kulka mu otevřela oči. Uzná jen přirozenou autoritu, která se projevuje charakterem osobnosti a on ji proškolí. Je to instinkt a může sloužit jako lakmusový papírek společnosti, ve které se nachází. Takže bod pro ADHD. Falešná autorita z pozice titulu neobstojí. Není to už potřeba?
Neklid – zkuste střílet coby dospělý muž do dětí. Byť nepřítele, dívejte se jim do očí, poslouchejte jak skučí kluk ve vašem věku, ve věku vašich dětí s rozstřeleným břichem od šrapnelu. Zůstanete klidní a emočně stabilní? Roztříštěná pozornost – slibovali vítězství. Jste mladí, chcete žít, ale nemůžete. Chtěli jste se milovat, jíst, pít, veselit se, pěstovat, ale tělo zemřelo a teď ho máte zase zpátky, chcete si užít a zažít všechno. Sedět ve škole? To je přeci plýtvání životem (není, ale ADHD to tak vnímá) věčné sezení na místě vnímá, jako by nežil. Život je pohyb, který jemu protekl mezi prsty. To už nedovolí.
Impulzivita – úzce souvisí s prazákladem neklidu. Tenkrát jsem chtěl… přišel jsem o to, teď už nebudu čekat a udělám to. Stává se i běžné populaci po traumatu.
Extrémní až fanatická zaměřenost a trvání na jedné věci – je otázka přežití. Musí znát znaky, barvy, čísla a možná jsou právě vzpomínkou. Pamatovat si tyto věci byla jediná možnost jak přežít, proto se od těchto věcí, které si najdou, neumí odtrhnout. Drží je tam život a strach o něho.
Agresivita – jediná, možná varianta přežití, překřičení nepřítele. Upíná se k ní jako k jediné fungující emoci. Aby ne?
Přecitlivělost – Většinou se týká míst, kde došlo k úmrtí, či k způsobu zabití. Celé tělo – ohoření. Srdce – ne nadarmo dnes muži trpí kardiovaskulárními chorobami a selháními srdce. Ach, těch dobře mířených ran… .
Problém klidové fáze, usínání – Vojáci, kteří byli ve válce potvrdí, že si vypěstovali velmi lehký spánek, je potřeba neustále být bdělí, spánek je největší nebezpečí – je nejzranitelnější.
V době únavy zvyšuje aktivitu, místo odpočinku – Kolikrát musel přemoci únavu, musel pochodovat, únava a odpočinek mu byly odstraněny z databáze mozku. Věčný pochod. Naučil se přemáhat a necítit tyto potřeby.
Noční děsy– možná vzpomínky.
Sklony k závislostem – Tohle už si nenechám vzít, emoce „nemohu se nabažit“ neví, že už o nic nepřijde, stále žije v traumatu lži hrdinské smrti, která se nekoná.
Inteligence a dobrota – Lidé, kteří jsou kouti takovými zkušenostmi přirozeně obdrží vysokou neakademickou inteligenci (jistou moudrost v brzkém věku) a laskavost s dobrotou do vínku. Jsou to v jádru dobří lidé.
ADHD bytosti tu jsou pro úctu, kterou se potřebují naučit dávat druhým, jejich spirituální paměť se tu taví v přímém přenosu a jsou umělci pro odpouštění v pravém významu. Vy jim budete muset odpustit mnohokrát ( minimálně probdělé noci). Jsou chodící transformace. Doufám, že pochopení, proč se tak chovají, uznání, že jste jako rodiče neselhali může být trochou úlevy. Přišly sem žít a nenechat si vzít právo na to, co milují. Můžeme to brát jako inspiraci. Když nás milují, milují nás celou svou bytostí a opravdově.
Anna Crystall Bechná·25. duben 2018
zdroj: https://www.elinopu.cz/
Převzato z FB
