 Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.
Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál. 
	 
	
	Báseň stařenky
	Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
	řekněte, koho to před sebou vidíte. 
	Ach ano, je to jen ubohá stařena s divnýma očima a napůl šílená.
	Odpověď nedá vám, jídlo jí padá, nevnímá, když po ní něco se žádá,
	o světě neví, jen přidělává práci, boty a punčochy napořád ztrácí. 
	Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat, už potřebuje však krmit a přebalovat.
	Tohleto vidíte? Tohle si myslíte? 
	Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte. 
	Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
	než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let s bratry a sestrami slád život jako med. Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích, dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
	V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím, co skládala svůj slib za bílou kyticí.
	A když mi bylo pár let po dvaceti, já chtěla šťastný domov pro své děti.
	Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí, jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.
	A je mi čtyřicet, synové odchází, jenom můj věrný muž pořád mě provází.
	Padesátka přišla, ale s ní další malí, co u mě na klíně si jak ti první hráli.
	Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu, 
	mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu. 
	Život jde dál, mé děti mají vrásky a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.
	Příroda krutá je, i když byl život krásný, na stará kolena nadělá z nás všech blázny. 
	Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen, kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.
	Však vprostřed zkázy té, mladičká dívka žije
	a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije. 
	Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá, vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.
	Málo bylo těch let a netáhla se líně,
	já smířila se s tím, že všechno jednou mine. 
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte, neuvidíte seschlou stařenu…
Teď už-MĚ uvidíte!
	Tento text by se měl stát povinným studijnim materiálem
	pro veškerý zdravotnicky personál !!!
	I rodiny !!!
	
	Foto: orgo-net.blogspot.cz
 
		 
		










