afirmace

Nesčetněkrát ovšem slyšel a četl poučení se zdviženým prstem, která praví: Nesmíš říkat „Já chci“, protože Vesmír se postará o to, že budeš jenom chtít, chtít a chtít.

Několik let jsem měl období, ve kterém jsem podlehl tomuto bludu a skutečně jsem se bál něco chtít. Vždycky jsem v duchu říkal – nesmíš chtít, musíš to formulovat jinak. Až po několika letech jsem najednou dostal záblesk a uvědomil si, jak směšným a absurdním způsobem jsem bránil své přirozené osobnosti ve volném projevu tím, že jsem si postupně zakázal něco chtít! Najednou se mi vybavily důležité momenty mého života a věci, kterých jsem kdy dokázal. Uvědomil jsem si, že u všech těch věcí jsem to dokázal proto, protože jsem to strašně moc chtěl a moje chtění bylo samozápalným palivem, které mě hnalo kupředu, dávalo sílu vytrvat a konečně i pomohlo přitáhnout kýžený úspěch. V tomto okamžiku malého osvícení jsem si musel poklepat na čelo a vysmát se sám sobě – jak sis vůbec mohl zakázat něco chtít? Není to snad chtění, které formuje naše volby, naše preference, naši osobnost? I když je dneska v módě zavrhovat jakékoliv chtění na základě budhistických a zenových filozofií, které mají své opodstatnění, ale jejich vztah k chtění je značně odlišný od toho, v jakém ho zakazují učitelé pozitivního myšlení a samopomoci, je to pořád lidská vůle, která se promítá skrze naše chtění, a ta formuje celý náš svět! Úspěšní lidé jsou většinou ti, kteří se vůbec nebojí vyjádřit jasně, co chtějí. Dítě, které je nezatížené teoriemi o pozitivním myšlení a dosahování cílu, prostě natáhne ruce a zakřičí „já to chci!“ Není to snad ta slavná věta z Bible, která říká „Proste a bude vám dáno“? Ó pozor, já prosit nemůžu, to bych totiž musel říct, já chci, a to nesmím, protože moje podvědomí je natvrdlé a nepochopilo to. Nesmíme se bát chtít! Ani se to nesmíme bát říct. Je to naše přirozenost. Pokud se budeme bát, budeme to v sobě potlačovat, a cokoliv je potlačeno, shnije, zkazí se a jednou bouchne a udělá paseku.

Jenže to, co chceme, vychází většinou z hlubin naší duše a tu, jak víme, jen tak neošálíme. Proto je nesmysl vzít si z nudy katalog a říct si: hmmm, tak co teda chci? Tak já chci tohle. Naše přání nás musí spalovat, abychom něčeho dosáhli, musí být naše touha po tom tak silná a intenzivní, že už není prostor na pochybnosti, váhání nebo strach, opravdová vůle spálí všechny překážky, které jí stojí v cestě. To, jestli je pro nás předmět našeho přání dobrý nebo špatný, je další otázka, ale pokud je naše touha po něm dostatečně silná, dosáhneme toho vždy, dříve či později, a všichni znají nějaký příklad ze svého vlastního života nebo života druhých, který to dokazuje. Na sobě a svém životě jsem vypozoroval dva druhy chtění. Ten první druh je takový, který závisí jenom na nás, který je jenom v našich rukou, většinou se týká toho, jak se chceme změnit, něco se naučit, zhubnout atd. Tento druh je trošku snažší, protože jsme to pouze my, na kterých musíme uplatit svou vůli. U tohoto bodu musím uvést jednu svou osobní zkušenost. Před mnoha lety jsem zažehnul touhou naučit se anglicky. I když u toho bylo několik spouštěčů, které daly impulz vzniknout této touze, musela nějak vzejít z hlubin mého nitra – jak a proč mi zůstane asi navždy záhadou, nicméně i když jsem v té době platil ve škole za jazykově podprůměrného a daleko od nadaného, moje chtění se rozžehlo do takové míry, že mi žádná logická překážka neměla šanci stát v cestě. Dobří rádcové mi říkali: ale aby ses naučil dobře jazyk, tak musíš v té zemi žít, jinak se ho nikdy nenaučíš. Já byl ale čerstvě na střední, šance někam odjet na rok byla nereálná a mně nezbylo nic jiného, než se i přes tuto překážku přenést. Kromě ohromného hnacího motoru, který se ve mně probudil, jsem se rozhodl využít i pozitivního myšlení a svých zkušeností z hypnózy, a udělal si autohypnotizační kazetu na diktafon, na kterou jsem si namluvil asi 20 minutý text, ve kterém jsem si vštěpoval, že mám skvělý talent a vytrvalost, že se učím každý den, že mi to strašně dobře jde a že dělám ze dne na den velké pokroky. Tyto věty jsem si nahrál v přítomném čase a kladném tvaru, ostatně jinak to ani nedávalo smysl. Každý večer jsem pak u této kazety usínal a ráno vstával o půl hodiny dřív, přeřídil si budíka, a rozespalý u kazety znovu na tu půl hodinu usnul. Kazetu jsem poslouchal takto intenzivně asi půl roku a do toho se každý den učil. Moje nadšení a zápal rostly každým dnem, stejně jako se zlepšovaly výsledky. Když to zkrátím, výsledek byl takový, že jsem se během 3 až 4 let (jako samouk) naučil výborně plynule nejen angličtinu, ale i další 3 jazyky. Po celou tu dobu jsem se učil každý den, zpočátku pár minut, nakonec několik hodin a zavedl jsem si neuvěřitelnou disciplínu. Ať už mi moje autohypnotizační kazeta pomohla jakkoliv, dneska s odstupem času vím, že to byla moje vášeň, moje chtění, které za tím stálo. Nebál jsem se chtít, chtěl jsem moc a silně a věřil jsem, že se mi to podaří. Nakonec jsem dosáhl výsledku, na nějž jsem do dnes pyšný. Několikrát od té doby jsem se pokoušel napodobit tuto situaci a zapálit se pro něco tak silně, ale musím přiznat, že jsem zatím nenašel nic, co by mě tak nadchlo, že by se moje chtění vystupňovalo na takový stupeň, který jsem tenkrát měl. Proto tvrdím a stojím si za tím, že chtění člověk neošálí a pokud opravdu po něčem netoužíte, ani afirmace, ani modlitby, ani opakování „já chci“ vám to nepřinesou (ani vám v tom nezabrání), protože život reaguje na vaše nejniternější pocity a na ty odpovídá, na povrchní myšlenky a náladové vrtochy či záchvaty krátkodobého chtíče život moc nereaguje.

Teď ale zpátky k mé teorii o dvou druzích. Můj osobní příběh byl příklad té první varianty, to, jestli se něco naučím a jak dobře, záleželo na mé přímé vůli. Pak jsou ale v životě věci, ve kterých hraje roli tolik činitelů, které už vůli ovlivnit nemůžeme. Zatímco v prvním případě je občas zapotřebí zatnout zuby a když je to nutné i křečovitě použít svou vůli, v druhém případě je potřeba vědět jasně, co chceme, ale pak to pustit a nechat být. Hodně lidí dělá chybu, že něco chtějí, křečovitě se snaží, a pak to přestanou chtít, protože nevidí žádnou cestu, jakou by to mohli dosáhnout. Vypozoroval jsem, že u mě nejvíc funguje přístup: Tohle chci, jak toho dosáhnout netuším, ale chci to! Všichni to znáte, něco jste chtěli, pak jste na to zapomněli, a pak to najednou přišlo. Pokud ale chceme něco vnějšího tak silně, že nejsme schopni na to přestat myslet a trápíme se představou, co bude, když se nám to nesplní, pak se snažíme ovládnout vůlí vnější svět a průběh událostí a to se nám nikdy tímto způsobem nepodaří. Zatímco v první kategorii musíme mít své přání pořád na paměti a vyživovat sílu našeho chtění, v druhé kategorii musíme vědět, co chceme, a pokud nemůžeme přímo ovlivnit dosažení svého cíle, musíme ho pustit z hlavy, ANIŽ BYCHOM HO PŘESTALI CHTÍT! To může být pro někoho docela oříšek, ale praxe dělá mistry.

Vím, že mnoho lidí navrhne, že touha a vášeň po něčem nás brzdí v našem duchovním vývoji, proto je lepší se jich vzdát. Já s tím souhlasím, ale nesmíme zapomínat na prvek času a vývoje. Jestliže někdo není připraven se vzdát svých vášní a tužeb, protože ho stále lákají, neokusil je, neví, o co přichází, pak jakákoliv snaha se jich vzdát vyústí pouze v jejich potlačení a každé potlačení čehokoliv je jenom časovaná bomba, která nás jednou dostihne.

Abychom mohli šťastně a zdravě žít, musíme zjistit, co cheme, za tím si pak jít a dosáhnout toho, v podstatě ale jenom proto, abychom zjistili, že jsme to vlastně vůbec nechtěli Jedině tak se nadobro a efektivně zbavíme svých tuh a chtění a přiblížíme se o kousek blíž k nekonečnému míru osvícených, kteří po ničem netouží a nic nečekají. Do té doby klidně a s jistotou vyjadřujme, co chceme. Ať už se naše přání týkají čehokoliv, čím upřímněji budeme něco chtít a čím více budeme ve svůj cíl věřit, o to úspěšnější budeme a o to zdravější život povedeme. A pro ty, co se trápí tím, že neví, co chtějí: netrapte se, skoro nikdo to neví, útěchou vám ale buď to, že jakmile něco opravdu budete ze srdce chtít, ucítíte to tak silně a pronikavě, že na pochybnosti a váhání nebude čas ani prostor.

Autor:Jan Menděl