CHLAPEC

Chci vám vyprávět o chlapci, který měl sen. Nechtěl být slavný, známý, ani bohatý, chtěl být jako ostatní. Na první pohled takový opravdu byl, ale kdo ho poznal blíž, zjistil jednu maličkost. Ten kluk byl diabetik. Seznámila nás kamarádka, bylo zrovna jaro a počasí lákalo k procházkám po městě. 

Na jedné takové jsme se potkali a sblížili. Byla v tom asi i láska, ale to teď už nezjistím. Jednou ráno, bylo to zrovna o prázdninách, mi přišel dopis. Otevřela jsem ho a četla.

Čau kočko! Určitě jsi se doslechla, že jsem utekl z domu. Důvod určitě znáš, ale přesto ti to vysvětlím. Už to prostě doma nevydržím, matka mi pořád nadává, že jsem k ničemu a že mě vyhodí z domu, už by to udělala, ale otec řekl, že to může až od 18.

Jednou sem je slyšel, jak říkali, že by jim bezemě bylo líp, že jim jen přidělávám starosti…a takový ty vály. Bylo to pár dní potom, co mě přivezli domů policajti (opět). No, tak sem se zbalil a odešel.

Ted´ jsem u Tonyho, ten mě u sebe nechá klidně bydlet, chodíme spolu prodávat atak. Však to znáš, ne? Všechno v mým životě jde do háje. Ze školy mě vyrazili, ale dalo se to čekat. Teď mě v hlavě leží spíš drogy a s tím spojení policajti. Vím, že bych s tím měl nechat, ale nejde to. Můj život se motá jen kolem drog, graffity a průserů. Už mě to fakt nebaví, chtěl bych ten kolotoč zastavit, ale nejde to, nedokážu to…to spíš zdechnu v nějaký špinavý díře, nebo v nemocnici.

Cítím, že moje pouť je u konce a nic se nedá změnit, je to škoda. Chtěl bych ti poděkovat, za to všechno, co jsi udělala, že jsi při mě jako jedna z mála stála. Taky se ti chci omluvit za všechny problémy, které jsi se mnou a díky mně měla. PROMIŇ… Sbohem, třeba se tam potkáme Michal

Stalo se přesně to, co jsem nechtěla. Asi za týden, nebo dva mi volala kamarádka, že Michal leží v nemocnici v kómatu a nikdo neví, jestli se probere. Byla to hrozná rána a mě nenepadlo nic lepšího, než jet do nemocnice. Po pár dnech opravdu umřel, jeho tělo vzdalo boj s životem a on odešel. Nikdy sem se necítila hůř a chtěla sem odejít za ním, byly mi ukradené všechny následky i to, že bych ublížila l dalším lidem.

V době, kdy jsem se plácala v bahně a nechtěla ven se objevil Kluk, dokázal mě přesvědčit, že život jde dál a že všechny problémy lze řešit. Stal se mou oporou, ikdyž on sám byl taky diabetik.

Ted´ je zima a já stojím u Michalova hrobu. Za toho půl roku, který uběhl od jeho smrti je to poprvé, kdy jsem schopná unést to, že zemřel. Mlčky se dívám na malý černý kříž s nápisem: Kdo jednou ustoupil zlu, bude ustupovat stále. Je mi zima a po tvářích mi stékají slzy.

Ptám se sama sebe, proč jsi se tím heslem neřídil a neustoupil, proč jsi šel dál cestou drog až k propasti smrti a udělal ten poslední krok v tvém životě??? Pomalu mi dochází, že jeho smrti šlo zabránit, jen by musel někdo slyšet a vyslyšet jeho volání o pomoc.

Nemusela bych tu teď stát a po tvářích by mi netekly slzy. Ale co teď zbývá? Položit kytky na hrob a zapomenout? Ne, nezapomenu, budu žít dál a spolu se mnou v mém srdci i vzpomínka na chlapce, jehož smrti šlo zabránit.

loading...

Komentáře