Jak člověk píše, tak kráčí životem, zní populární poučka. Jeden z pomocných přístupů ke zkoumání významů obsažených v rukopisu – symbolický přístup – vychází z představy, že čistý list papíru představuje pro pisatele ve zmenšené podobě celý svět, do nějž při psaní projikuje (promítá) obsahy své psychiky.
Tudíž způsob, jak s tímto nabízeným prostorem pisatel zachází, o něm mnoho vypovídá.
Již ve školním věku lze u různých dětí sledovat, že jejich rukopisy mají vlastní, od druhých odlišný ráz, který se s jejich zvyšujícím se věkem v ideálním případě zesiluje a tříbí.
Psaní je jemný a složitý proces, kterého se účastní několik set svalů, ovšem relativně nezávislým řídícím hybatelem a koordinátorem psacího pohybu je mozek. V tomto smyslu se rukopis často nazývá "mozkopis".
Je však třeba uvážit, že mozek sice je patrně tím, co psací výkon organizuje, jenže všechno, co jsme, čím jsme byli a čím bychom rádi byli, naše bytí, nemá svůj zdroj pouze v mozku a není výsledkem či odrazem pouze jeho činnosti, respektive psychické procesy nelze chápat čistě jako produkt mozku. Jinými slovy rukopis není výslednicí pouze mozkové činnosti.
Grafologie (grafein = řecky psát, logos = věda, nauka) je tedy věda, která se prostřednictvím charakteristických rysů individuálního rukopisu snaží odhalit psychické vlastnosti jeho pisatele.
Významný český psycholog Milan Nakonečný považuje grafologii "za zvláštní psychodiagnostickou metodu, která vychází z psychologie písma jako symptomatického či symbolizovaného výrazu… a může jako empiricky fundovaná věda přinést četné důležité poznatky o základních rysech osobnosti, jejím aktuálním stavu, jejích sklonech atd." a "odborná grafologická expertiza může pronikat do nejhlubších sfér osobnosti".
Klara G. Romanová v jednom z nejrespektovanějších informačních zdrojů o grafologii (Encyclopedia of the Written Word) zahrnuje grafologii do "vědy o výrazovém pohybu", v níž zaujímá jedinečné místo, protože ze všech výrazových pohybů poskytuje jeho nejspolehlivější záznam.
V podstatě je jedno, zda písmo vzniklo prostřednictvím ruky, nohy nebo třeba úst – podstata rukopisu se tím nemění, stejně jako se nemění individuální psychika pisatele.
V současnosti grafologie představuje vynikající diagnostickou metodu, která dokáže poskytnout hluboký vhled do osobnosti pisatele. Její hlavní výhodou je, že na rozdíl mnoha jiných, specializovaných diagnostických metod, jež většinou jen nesouvisle postihují dílčí složky psychiky, poskytuje širokou a komplexní charakteristiku osobnosti.
Limity grafologické metody
Jako každá poznávací metoda má i grafologie svá omezení, která si neradi připouštějí i někteří grafologové.
Přístup laiků se pohybuje mezi dvěma extrémy – jeden představují lidé příliš důvěřiví, domnívající se, že tato metoda s nádechem čehosi ezoterického jim zodpoví jakékoliv otázky týkající se vlastního osobního života, druhý extrém zastupují osoby naopak silně podezřívavé vůči všem dušezpytným oborům, a grafologii tudíž odmítající společně s dalšími "pavědami", mezi něž ovšem řadí třeba i psychologii, dokonce filozofii, jednoduše cokoli neexaktního, nepočitatelného či z jejich pohledu prakticky neupotřebitelného.
Vyjmenujme si stručně některé oblasti, které jsou grafologii pojímané jako psychologie písma (viz např. rozhovor s prof. Tardym) nedostupné nebo jen omezeně:
- Věštění – grafolog neodhaluje budoucí události, nepředvídá, co se komu konkrétně přihodí. Na základě vypracovaného psychologického profilu však může dedukovat, jakým způsobem se pisatel zachová např. v kritické situaci, zda vytrvá při dlouhodobé činnosti apod.
- Fyzické nemoci – diagnóza fyzických onemocnění není předmětem grafologie. Pokud tuto možnost některý grafolog nabízí, je nutné zachovat co největší obezřetnost a žádat jasně doložitelné dřívější diagnostické úspěchy. Pochybné jsou zjednodušující pokusy projikovat symboliku jednotlivých písmových pásem na části těla. Narušení v dolní zóně by pak měla naznačovat potíže např. s koleny či kotníky, poruchy v horní zóně třeba migrénu…
- Inteligence – pomineme-li, že existují desítky definic inteligence a její různá dělení, většinou je ztotožňována se schopností abstraktního myšlení, jehož úroveň se udává inteligenčním kvocientem (IQ). Ten je ovšem psychologickou konstrukcí a je výsledkem pouze speciálních testů. Inteligence chápaná jako „schopnost řešit úkoly či problémy“ je prakticky nosnější pojetí, a lze se k ní tak pomocí grafologie vyjádřit. Grafolog může podat informace o povaze kognitivních procesů – o míře racionality, typu myšlení, jeho rychlosti, přesnosti…
Talent a nadání – analýzou písma se neodhalí vysoce specifické schopnosti. Avšak v rámci rozboru se psycholog písma vyjadřuje k mnoha osobnostním vlastnostem, jež v souhrnu odhalují předpoklady pro výkon určité činnosti. Nelze tedy s jistotou určit např. matematické nadání, ale lze zjistit vysokou míru racionality, kombinační schopnosti, schopnost soustředění se, analytické myšlení, sebedisciplínu, vytrvalost atd., tedy obecné předpoklady pro vědeckou činnost, pokud ji lze uvedenými vlastnostmi definovat.
- Věk – v rukopise se odráží především psychické stáří či jinými slovy cosi jako duševní a mentální svěžest nebo naopak ochablost. Nepřekvapí pak, že fyzický věk se podle rukopisu pouze odhaduje a někdy se výrazně liší od mentálního.
- Pohlaví – podobně jako u věku se dá na pohlaví usuzovat jen pravděpodobně. Je tomu stejně jako u každého psychologického osobnostního testu. Nic jako mužské a ženské písmo neexistuje, méně kategoricky řečeno jde o nepřesné vyjádření, že v určitém písmu převažuje maskulinita či feminita – tyto parametry je již možné dokladovat konkrétními grafologickými znaky. Ty jsou v každém rukopise zastoupené různou měrou, avšak ne vždy korespondují s fyzicky daným pohlavím.
V grafologii se objevují pokusy pojednávat o pohlaví v písmu na základě neprokázaného teoretického tvrzení, že každá z hemisfér funguje rozdílně a specializuje na zajišťování určitého typu kognitivních funkcí.
Levá hemisféra pak tedy zajišťuje v jednání především racionalitu, logičnost, systematičnost, verbální schopnosti, pravá hemisféra intuitivnost, umělecké vlohy, tvořivost apod.
Takzvaná pop psychologie se tohoto předpokladu spekulativně zmocnila a zachází dokonce tak daleko, že lidi rozděluje podle toho, která hemisféra je ovládá, respektive je dominantní („hemisfericita“).
Grafologicky vzato by se pak mužské písmo (více maskulinních znaků) ztotožňovalo s převahou funkce levé hemisféry a ženské (více feminních znaků) s převahou hemisféry pravé.
Existují zájmové kurzy, např. kreslení, které se na těchto vývodech nekriticky přiživují – pro přilákání zájemců si jejich lektoři vymýšlejí atraktivní "hemisférovou omáčku" a vyzývají je, aby „odblokovali pravou hemisféru a kreslili“. Většina účastníků skutečně dosáhne viditelného zlepšení svého kresebného projevu, jenže zda k němu došlo díky "odblokování pravé hemisféry" je ve hvězdách, spíše lze předpokládat, že výsledek je založený na úplně jiných faktorech, nikoli na osvobození údajně uvězněné poloviny mozku…
Jak uvádí známý český neuropatolog František Koukolík: "Vytrvalé zdůrazňování odlišné funkce hemisfér, dokonce i komerčně ražená „cvičení“ například pravé hemisféry jsou výsledek předsudků, jejichž kořeny jsou v 19. století. Udržují se snad pro svou jednoduchost. Jak známo, jednoduchá lež obvykle vítězí nad složitější pravdou."
