Voda byla v těch místech hodně hluboká a dívka neuměla plavat.
"Vodo, prosím tě, vrať mi mou sponu. Je tím nejvzácnějším dárkem, který jsem kdy dostala," zvolala dívka ze břehu.
"Nevracím, co si ke mě našlo cestu, ale můžeš si pro ni přijít sama," zabublala voda.
Dívka však měla strach.
"Je tu příliš hluboko. Nedosáhla bych na dno a neumím plavat. Prosím, slituj se a vrať mi ji," prosila dál.
"Neublížím ti, pojď si pro ni," odvětila voda.
Dívka zoufale pohlédla do řeky, ale na dno nedohlédla.
V očích se jí objevily slzy.
"Bereš mi nejvzácnější dar, který mám od rodičů, tvé srdce je stejně chladné jako tvé hlubiny," vzlykala.
"Proč si mám myslet, že ti na té sponě záleží, když nejsi ochotná pro její získání nic překonat, nic riskovat, nic obětovat, nemůže tedy být tak vzácná," zahučela voda.
"Dostala si od svých rodičů mnohem vzácnější dar, než třpytivou ozdobu, tak přestaň naříkat a vrať se domů."
Dívka přemýšlela, co jí ještě po rodičích zbylo. Malý domek se zahrádkou, pár slepic a jablůňka, kterou zasadili v den jejího narození. Pokud jí voda vezme domek, příbuzní jí jistě poskytnou přístřeší. Jabloň má každý podzim bohatou úrodu, ale slepice také dobře nesou, takže pořád bude mít z čeho žít.
"Opravdu je mi drahá a ráda ti dám to, co ty považuješ za vzácnější. Vezmi si co chceš a vrať mi sponu," vykřikla dívka.
Řeka náhle potemněla a klidnou hladinu zčeřily vlny.
"Dobře si rozmysli, co nabízíš."
"Nemusím se rozmýšlet, ta spona je skutečně tím jediným, o co nechci přijít," zvolala dívka odhodlaně.
"Dobrá tedy, splním tvé přání, ač je velice pošetilé," rozbouřila se voda.
Vlny se vzedmuly vysoko, až dosáhly na břeh. Na jedné k dívčiným nohám připlula stříbrná spona.
Dřív než ji mohla zvednout, jiná vlna smetla dívku ze břehu a stáhla ji do vodních hlubin.
Účty byly vyrovnány a řeka se opět uklidnila a líně se vlnila podél břehů.
Dívčina duše se vznesla nad hladinu a zmateně poletovala.
"Tím nejcenějším, co ti rodiče darovali byl život? Na věcech lpí lidé jen ze strachu, že příjdou o památku na své blízké. Kdyby si jen uvědomily, že mnohem dražší jsou vzpomínky v jejich srdcích," zabublala řeka a dál se vlnila mezi břehy.
Duše se po těch slovech ztišila a rozplynula se v zlatavé záři.
K řece přiběhl chlapec a zvesela ji pozdravil.
"Jak se máš řeko? Mohla by si mi dneska přinést nějaký hezký dárek? Maminka má narozeniny víš."
Rád se tu toulal a prohlížel si oblázky, někdy našel dřevěné prkno, kterým se dalo zatopit, když vyschlo, jindy přinesl domů věneček z kvítí, který sem připlaval s proudem a uvízl v kořenech vrby. Maminka by byla sice raději, kdyby si hrál s ostatními dětmi na louce, ale věřila, že pokud chlapec přírodě neškodí, neublíží ani
ona jemu.
Dneska se zatoulal dál než jindy. Voda tu byla hluboká a o to víc mohla vynést pokladů.
A opravdu. Zahlédl, že se něco třpytí v trávě.
"Panečku, to bude mít maminka radost," zvolal nadšeně, když zvedl ze země stříbrnou sponu do vlasů.
"Milá řeko, děkuji, tohle je opravdu moc hezký dárek."
Spona byla ještě mokrá a vyklouzla mu z dlaně. Žbluňklo to a už zmizela pod hladinou.
"To né," vykřikl chlapec a poklekl na zem. Jenže dna nedohlédl a sponu taky neviděl.
"Řeko prosím tě vrať mi ji," poprosil chlapec vodu.
"Nevracím, co si ke mě samo našlo cestu. Jestli ji chceš zpátky, pojď si pro ni," zabublala voda.
"Neumím plavat jak se k ní dostanu?" zeptal se nejistě chlapec.
"Neublížím ti, jen pojď," odvětila voda.
Chlapec věděl, že maminka bude vděčná i za obyčejný hladký oblázek, ale toužil jí udělat radost a tedy nezbývalo, než si pro sponu dojít.
"Kudy mám jít?"
"Prostě skoč," zahučela voda a po klidné hladině se rozeběhly vlny.
Chlapec tedy skočil. Ve chvíli, kdy se dotkl hladiny řeky, nabrala ho velká vlna. Nejprve se trochu polekal, ale pak si všiml, že se voda rozestoupila a on sklouzl po vlně k říčnímu dnu.
Přímo u nohou mu ležela stříbrná spona. Zvedl ji a tentokrát sevřel pevně, až se mu zaryla do dlaně. Ale nedbal na bolest, nechtěl ji zase ztratit. Rozhlédl se kudy z toho vodního údolí ven, ale tu již ho jiná vlna unášela zpátky ke břehu.
"Jupííí, to je jízda," pokřikoval vesele chlapec.
"Děkuju ti řeko," poklekl a dlaní pohladil teď už opět klidnou hladinu.
"Ráda jsem ti pomohla. Měj na paměti, že je dobré jít za tím, oč usiluješ, ne jen stát a toužit," zabublala voda a dál se líně vlnila mezi břehy.
Děkuji Elfince za pěkný příběh
