Se sexuálním obtěžováním v dětství se setkalo každé třetí dítě a bohužel tento trend spíše roste. Ovšem, že nejtraumatičtější a s fatálními psychickými i fyzickými následky dojde, pokud sexuálním agresorem je někdo cizí, kdo využije lest či násilí – protože to více fyzicky bolí a doprovází strach o vlastní život. Jenže mnohem častěji dítěti neubližují pánové v dlouhých kabátech, potulující se parkem, ale někdo, kdo ho velmi dobře zná. Komu dítě věří. Tady je to trauma mnohem horší, spíše psychické a často s trvalými následky. 

Jsou to učitelé, blízcí přátelé rodičů nebo rodiče samy, kdo tvoří tuto otřesnou statistiku. Odhalit je není snadné, vůbec to není snadné. Dítě většinou mlčí a o dlouhých nocích pláče do polštářů. Neví, za kým jít. Kdo by mu uvěřil. Co hůře: samo se cítí vino. Zahanbeno. Jen zlomek, malý nepatrný úlomeček všech případů vyjde najevo a i z nich zase jen část se řeší. A když už tyto kauzy konečně proniknou ke strážcům zákona a na veřejnost – můžete se se mnou přít – ale málokdy je soud přísný a jednoznačný.  

V případě Kulínského se nikdy nedozvíme, jak to vlastně bylo. Fakticky nevím, nebyla bych z toho nejspíš moudrá ani kdybych četla ty stohy soudních zápisů. Dítě nemusí být vždy tak nevinné, je dost chytré, aby pochopilo, že má v ruce silnou zbraň, kterou může skoro každému slušně ublížit. Vyšetřování by mělo být důkladné, to policejní i to, když vaše dítě třeba nařkne souseda a vám se zdá, že je to férový chlap. Soused by měl dostat prostor k obhajobě a po dítěti bychom měli citlivě vyžadovat nějaký důkaz. Přesto tvrdím, že presumpce neviny by měla být vždy na straně dítěte. 

Existují ale i jiné kauzy, kde se sexuální agresor přiznal, k dispozici jsou desítky fotek coby jasných důkazů, výpovědi zneužitých dětí… A tento člověk od soudu odchází s podmínkou, troufnu si říci, že nejspíš i s úsměvem (více zde). 

Ne, zastání tady není. U soudů, ani u policie. Pokud nechceme, aby i naše dítě bylo součástí těch smutnějších červených statistik, je to jen na nás. 

Vzít dceru či syna za ruku a podívat se jim zpříma do očí, aby věděli, že mluvíme tak vážně jako nikdy. Říci jim, že mohou i dospělému říci „Ne“. Že i autorita – učitel, soused, strýc nebo dokonce i tatínek – po nich může chtít něco, o čem hluboko uvnitř budou vědět, že není správné. A pokud někdy ucítí pochybnosti, zda toto není zrovna ta chvíle, nejspíš to právě ta chvíle bude. Především a ze všeho nejvíc je nutné zdůraznit, že mu budeme věřit. Ať už řekne cokoliv, ať padne jakékoliv jméno, budeme stát za ním. Ochráníme ho. 

Tak dobře. To nejhorší je snad za námi. Tak teď ještě v krátkosti tu o bonbónech a pánech v dlouhých pláštích… Pro jistotu.

Autor:Jitka Přikrylová

loading...

Komentáře