Musela poznat, co mi víří hlavou. „Mluvím o pozvolném vstupu zpátky do světa,“ řekla.
„Do jakého světa? Julie, do jakého světa se mám vrátit? Můj svět jste vy a Jim. O všechno ostatní jsem přišla.“
„Do jakého světa? Julie, do jakého světa se mám vrátit? Můj svět jste vy a Jim. O všechno ostatní jsem přišla.“
„To není pravda,“ namítla. „Ten svět, který jste mívala, na vás pořád čeká. A je načase se tam vrátit. Ale musí se to dít pozvolna. Měla byste začít jezdit do New Yorku na víkendy a uvažovat o nalezení nějakého terapeuta.“
„Víte přece, jak se dívám na tohle. Nechápu prostě, proč byste nemohla být mým terapeutem vy. Bydlíte v New Yorku, znáte mě líp než kdo jiný. Dohání mě to k zuřivosti.“
„Patří to k mé smlouvě s touhle nemocnicí, Barbaro. Už jsem vám to říkala.“
„A já vám říkala o těch neschopných a nesvéprávných magorech, na které jsem narazila loni v létě, když jsem sháněla nějakého doktora. A bych tím procházela znovu, to už nesnesu.“
„Pomůžeme vám někoho najít. Jen o tom začněte uvažovat. Chci, abyste na to byla připravená. Odtud neodejdete tak, jak jste odešla z Longview. Tentokrát budete připravená.“
„Jenže já nejsem připravená!“ zaprotestovala jsem. „Pořád ještě nechápu, co se vlastně stalo. Pořád ještě nerozumím sama sobě. Chci snad být nemocná? Mám strávit celý zbytek života tím, že se budu zamilovávat do mužů, které nemůžu mít, nebo do takových, jako je Erik? Budu si vždycky připadat jako zlobivá malá holka, která si zasluhuje být nešťastná? Řekněte mi, co to se mnou je!“
„Víte přece, jak se dívám na tohle. Nechápu prostě, proč byste nemohla být mým terapeutem vy. Bydlíte v New Yorku, znáte mě líp než kdo jiný. Dohání mě to k zuřivosti.“
„Patří to k mé smlouvě s touhle nemocnicí, Barbaro. Už jsem vám to říkala.“
„A já vám říkala o těch neschopných a nesvéprávných magorech, na které jsem narazila loni v létě, když jsem sháněla nějakého doktora. A bych tím procházela znovu, to už nesnesu.“
„Pomůžeme vám někoho najít. Jen o tom začněte uvažovat. Chci, abyste na to byla připravená. Odtud neodejdete tak, jak jste odešla z Longview. Tentokrát budete připravená.“
„Jenže já nejsem připravená!“ zaprotestovala jsem. „Pořád ještě nechápu, co se vlastně stalo. Pořád ještě nerozumím sama sobě. Chci snad být nemocná? Mám strávit celý zbytek života tím, že se budu zamilovávat do mužů, které nemůžu mít, nebo do takových, jako je Erik? Budu si vždycky připadat jako zlobivá malá holka, která si zasluhuje být nešťastná? Řekněte mi, co to se mnou je!“
„Nikdy jste se doopravdy nenaučila věřit si, Barbaro, věřit ve svou vlastní sílu. A odpověď na všechny ty vaše otázky je ano, dokud si věřit nebudete. Často jste závisela na druhých lidech, aby vám řekli, kdo jste – na rodičích, na Billovi, na Erikovi a teď dokonce i na mně. A protože jste nikdy nevěřila sama sobě, věřila jste vždycky tomu, co vám řekli oni. Není to žádný jedinečný problém, Barbaro. Je to lidský problém. Ale myslím si, že pro ženy je zvlášť obtížný. Zmítáme se mezi svými novými svobodami a starými vzory závislosti – že nás definují ostatní lidé. Dosáhla jste obrovského úspěchu ve svém profesionálním životě. Tvrdě jste pracovala a zasloužila jste si respekt svých kolegů. Vaši přátelé vás mají rádi a obdivují vás pro to, kdo jste. Ale já vím, co si myslíte: že to nestačí. Nikdy to nestačí a nemělo by stačit. Existuje ještě jiný druh lásky, sdílet se s někým, to potřebujeme všichni. Jenže tu sdílnost nemůžeme nikdy najít, dokud do našich vztahů nevydáme ze sebe všechno, to dobré i to špatné, to silné i to slabé. Jste Barbara Gordonová. Nebojte se být sama sebou.“
„Já jsem, já jsem, já jsem,“ odpověděla jsem. „Tohle si někdy říkám ve svém pokoji, jenom abych si dokázala, že opravdu existuju.“
„Tenhle důkaz už máte, Barbaro. Sama v sobě. Skutečně nebezpečné je přetvářet si své vztahy k ostatním lidem v něco, čím ty vztahy nejsou – dělat ze sebe něco, čím nejste vy sama, poněvadž si myslíte, že by vás nikdo nemohl mít rád takovou, jaká opravdu jste. Myslím, že už zase začínáte věřit ve svou vlastní sílu, Barbaro. A když si budete zase věřit, přemůžete tu část svého já, která si myslí, že je snadnější být slabá. A bude vás přitahovat síla, ne slabost ostatních lidí.“
„Ale já nechci odejít ze špitálu, dokud mě ještě sužují tytéž symptomy, které mě sužovaly, když jsem sem přišla.“
„Já jsem, já jsem, já jsem,“ odpověděla jsem. „Tohle si někdy říkám ve svém pokoji, jenom abych si dokázala, že opravdu existuju.“
„Tenhle důkaz už máte, Barbaro. Sama v sobě. Skutečně nebezpečné je přetvářet si své vztahy k ostatním lidem v něco, čím ty vztahy nejsou – dělat ze sebe něco, čím nejste vy sama, poněvadž si myslíte, že by vás nikdo nemohl mít rád takovou, jaká opravdu jste. Myslím, že už zase začínáte věřit ve svou vlastní sílu, Barbaro. A když si budete zase věřit, přemůžete tu část svého já, která si myslí, že je snadnější být slabá. A bude vás přitahovat síla, ne slabost ostatních lidí.“
„Ale já nechci odejít ze špitálu, dokud mě ještě sužují tytéž symptomy, které mě sužovaly, když jsem sem přišla.“
„Říkala jsem vám, Barbaro, že máte zbraně, abyste proti nim bojovala. Pořád se ještě bojíte, a ty symptomy slouží té strašné funkci, která vám zabraňuje sáhnout po životě, po lásce a po štěstí.“ „Proboha, Julie, já se nebojím znovu milovat. Nechci žít jako ustrašená ženská, která se děsí, že každý muž, jehož potká, bude nějaký Erik. To nechci.“
„Jestli tohle myslíte vážně, tak máte vyhráno.“ Zazvonil telefon. Podívala jsem se z okna její ordinace do studeného lednového dne a čekala jsem, až Julie domluví s rodiči nějakého jiného pacienta. Jak hluboko terapeuti zasahují do života člověka, který se octne v nemocnici, pomyslela jsem si; rozmlouvají s jeho rodinou a přáteli, určují základní pravidla pro propustky, návštěvy a víkendy. Julie nade mnou měla děsivou moc, ale já nechtěla, aby to skončilo.
„Nechci odtud odejít dosud nemocná, dosud mrtvá,“ řekla jsem jí, když zavěsila telefon. „Chci být zdravá.“
„Nemocnice nejsou na to, aby se v nich pacient uzdravil. Jsou pro případy krize. Pocitu umrtvení se zbavíte jenom tím, že budete žít, Barbaro. Pokaždé, když jste si brala valium, jste se rozhodovala pro to umrtvení, a teď si musíte dovolit cítit, musíte se to znovu naučit. Cítit všechno – vztek, lásku, smutek. Jenom životem venku, fungováním proti těm symptomům se můžete uzdravit. Bude to nějakou dobu trvat. Ale budete v New Yorku chodit k nějakému dobrému terapeutovi, který vám pomůže.“
Rozbrečela jsem se. „Vy mi nerozumíte?“ vzlykala jsem v slzách. „Já chci jako terapeuta vás. Tohle není fér.“
„Nejde o žádné zavržení, Barbaro. Propuštění z nemocnice znamená, že je načase, abyste odtud odešla, abyste začala žít.“
„Nejsem na to připravená, Julie. Nejsem.“ „Já myslím, že jste,“ odpověděla mi. „Čtyři měsíce jsou dlouhá doba., „
„Nemocnice nejsou na to, aby se v nich pacient uzdravil. Jsou pro případy krize. Pocitu umrtvení se zbavíte jenom tím, že budete žít, Barbaro. Pokaždé, když jste si brala valium, jste se rozhodovala pro to umrtvení, a teď si musíte dovolit cítit, musíte se to znovu naučit. Cítit všechno – vztek, lásku, smutek. Jenom životem venku, fungováním proti těm symptomům se můžete uzdravit. Bude to nějakou dobu trvat. Ale budete v New Yorku chodit k nějakému dobrému terapeutovi, který vám pomůže.“
Rozbrečela jsem se. „Vy mi nerozumíte?“ vzlykala jsem v slzách. „Já chci jako terapeuta vás. Tohle není fér.“
„Nejde o žádné zavržení, Barbaro. Propuštění z nemocnice znamená, že je načase, abyste odtud odešla, abyste začala žít.“
„Nejsem na to připravená, Julie. Nejsem.“ „Já myslím, že jste,“ odpověděla mi. „Čtyři měsíce jsou dlouhá doba., „
Z knihy : Tančím tak rychle, jak dokážu – Barbara Gordon
Autobiografická zpověď úspěšné emancipované ženy, scenáristky a režisérky newyorské televize, která mobilizovala všechny síly své osobnosti, aby dokázala žít bez návykových medikamentů. Odhodlání k takovému skutku však spolu s dalšími okolnostmi, jako byly patologický vztah s přítelem, nesprávné doporučení psychologa či ztráta kariéry i sebe samé, způsobilo, že se psychicky zhroutila a prošla si martyriem při pobytu v psychiatrických léčebnách i při opětovné snaze začít žít nový život.
Příběh je také výpovědí o bolestech a úzkostech, které v dnešním světě mohou postihnout každého z nás, ale zároveň nám dává naději, že s nimi můžeme bojovat a zvítězit nad nimi.
Autorka začala psát tuto knihu o bolesti a hektičnosti života v New Yorku jako součást terapie po návratu z psychiatrické léčebny. Přestože sepsala svůj příběh už v roce 1979, jeho obsah je nadčasový a dnešní čtenáře bezesporu osloví. Kniha se rovněž stala námětem pro filmové zpracování. Je určena všem, kdo se zajímají o psychologii a lidské osudy.
Barbara Gordon pracuje jako scénáristka a režisérka newyorské televize. Je autorkou několika románů.
