… a podívat se s pokorou na své předky, kdepak, to vůbec nebylo možné, a tak vyšla vstříc své nové budoucnosti ve starých botách.
Až jí ty její botičky budou tlačit nebo se úplně rozpadnou, možná…, anebo ještě ne!
Pak si Dušička vybrala život, kdy potřebovala cítit za všechny a za všechno odpovědnost, odmítala pomoc těch druhých, měla strach ze své vlastní nedokonalosti. To ona nemohla – přijmout vlastní nedokonalost, a tak si zatím pro svůj život vybrala velký těžký ranec nazvaný "dokonalá za všech okolností". Batoh jí sice tíží a překáží, ale zase na druhou stranu alespoň ostatní vidí, jak je zdrchaná. Tak právě znovu vykročila na další cestu svého života s velkou zátěží, a ten, koho její zátěž zajímá je samozřejmě jedno z dětí, které chce jít ve stopách této dušičky…
I na další putování šla Dušička vstříc životu, kde panoval strach dělat chyby z dětství, jelikož si Dušička usmyslela, že bude hodné a dokonalé dítě. Tady se naší Dušičce zalíbila jedna její předkyně "paní Dokonalá" a Dušička přijala její osud za svůj vlastní a to už potom není možné před vlastní osudem utéct. Před vlastním osudem, Dušičko? A tady to naší Dušičce došlo, ono se vlastně nejedná o její osud, aha, jasně, už vím… "Já mám právo na svůj vlastní osud…"
A přišlo uvolnění a Dušička měla pocit, že cítí křídla a získává nad svým vlastním životem i svou vlastní moc.
A v dalším putování se nám Dušička zamilovala, jenomže to vypadá, že ten její "milovaný" z ní má strach. Ale proč, vždyť naše Dušička je na něho hodná, milá, postará se o něho, ale ne zase moc, aby ho neutiskovala, je tu pro něho, když on si také udělá čas na ní. Dušička má pocit, že to On je ten "pan Váhavý" a On jí najednou říká, že to Ona je zdrženlivá. A jak je to ve skutečnosti? Copak se nám tady zapletlo? Minulost. Copak jiného. A tak si Dušička dopřeje výlet do Časů minulých, kde objevuje svého dřívějšího partnera, který zemřel, a s nímž se Dušička nerozloučila skutečně. A dokonce se na něho zlobila, že umřel. On umřel, výčitka zůstala. A to byl problém, který stál mezi ní a současným partnerem.
V dalším putování se Dušička dozvěděla, že pokud nepřijme svého tatínka takového, jaký je a bude se na některého předka zlobit, pak se může stát, že například nemá dostatek finančních prostředků pro svůj život. A jak to ta Dušička ve svém životě zvládne. Má pocit, že to "musí" zvládnout sama. Má problém opřít se o své předky, nevěří, že by jejich síla mohla pomoci její situaci s financemi. Existuje pro každého Hojnost? Ano. Jen si jí musí chtít i tato Dušička dopřát. Je na cestě za Hojností, tak jí přejeme šťastnou cestu.
Dušička je na své cestě k dospělosti a to může být pro naši milou Dušičku docela pěkná fuška. Je smutná, zmatená, naštvaná a nedokáže se rozhodovat. A ona se přeci rozhodovat chce a chce, a chce… Tak proč to nedělá? Bojí se být dospělá. Bojí se, že ztratí lásku svých blízkých, že se o ni nebudou zajímat a starat. Bojí se vykročit na cestu svým životem a převzít za něj moc, a tak se zatím vydává raději na svoji starou známou cestu – do nemoci. Tam už to alespoň zná a všichni jí mají rádi a strachují se o ní, tak to tam ještě chvíli chce vydržet.
Na další cestě doprovázíme Dušičku do hlubin její duše i předků. Tato Dušička je nazlobená na své rodiče, kteří se rozešli, a pak se maminka starala úplně o někoho jiného. Naše Dušička v sobě cítí zmatek, zlobu a vztek, ale bojí se k tomu, co cítí přiznat, teď, i kdysi. A právě kdysi tím vztekem k sobě přitáhla něco, na co teď raději ani nechce myslet. Potřebuje čas, aby dokázala vymést smetí zpod koberce. Je na cestě k sobě samé, ke svým pocitům, pláči, radosti a všemu, co zůstalo tam kdesi v malé holčičce uvězněno. Je žalářníkem sama sobě, ale to zatím nevidí. Má pocit, že za to můžou jenom Oni…,Ona by přeci takový život nikdy nechtěla. A možná nechtěla ani takové rodiče, jaké měla… Dušička je na cestě…
Dušička by ráda dělala to, co chce, ale nemá na to peníze a tak se vydává na průzkum, kde zůstaly finance zazděné. Dušička nedojde příliš daleko, jenom k vlastním rodičům. Tatínek Dušičky zemřel a Ona má teď pocit, že "táta není". Opírá se o rodiče a dívá se na svůj život a vnímá, že je před ní všechno – to, co chce i to, co nechce. Dušička má na výběr a to jenom na ní, co si zvolí.
Naše Dušička se rozvedla a potřebuje si ujasnit vztah s otcem dítěte. Nějak si teď nerozumí, a Ona se tak snaží, a nic… Na začátku vztahu bylo všechno jinak a postupem se něco změnilo a přestali si navzájem rozumět. Copak to je mezi nimi? Dušička má pocit, že je rozdělila jiná Dušička, ale tak to není. Zjišťujeme, že to, co je rozdělilo je "nenarozené dítě". Ona i On si k této skutečnosti zaujali svůj vlastní postoj, to je rozdělilo. Všechno chce svůj čas a ten naše Dušička potřebuje.
A Dušička je znovu zamilovaná, jenže její "milovaný" se od ní vzdaluje stále dál a dál. Proč? Dušička si do něho promítá svého "zemřelého" tatínka, a to není možné. Partner nemůže přijmout roli někoho jiného, milá Dušičko! Dušička si musí udělat pořádek sama v sobě a ve svých pocitech – kdo je máma, kdo je táta a kdo je Ona sama? I tato Dušička se vydává na další putování životem.
Dušička si uvědomuje, že patří k ženské linii – Ona i její dcera a tak se vydává na cestu poznání, kdo jsou ženy jejího rodu. Občas má potřebu řešit vztahy jiných dvou žen, ale brzy pochopí, že to není její věc. Má možnost řešit jen svůj vztah s maminkou a pak svůj vztah k dceři. Ostatní ženy – předkyně nakonec s úctou přijímá. Je i jejich osudy. Dochází jí, že každá z nich má právo na svůj vlastní osud. I ona sama. Je to pro ni nové. Ale je to tak!
