Potkali se a pocítili, že si nejsou lhostejní. Přeskočila mezi nimi jiskra vzájemné přitažlivosti. Začali spolu chodit. Když jejich známost začínala být vážnou, položili si otázku, zda se k sobě hodí.Uvědomili si, že jen těžko mohou objektivně posuzovat soulad – kompatibilitu osobností tam, kde jsou sami citově angažovaní. Zašli tedy do manželské a rodinné poradny s otázkou: „Hodíme se k sobě?“ Oba byli psychologicky vyšetřeni a moudrý psycholog jim na závěr řekl, co a jak. Vyslechli ho a: (a) ruku v ruce odešli vstříc životním úskalím, šťastní, že na dobré i horší budou vždy dva; (b) včas si řekli adieu. Lépe se rozejít v době, kdy ještě není jejich život propojen nejrůznějšími závazky a zejména pokud rozchod nekomplikují děti. Nastat může ovšem i varianta (c) psycholog se probudil a usmál se nad svým vpravdě profesionálním snem.

Ve skutečnosti jsem se za čtvrtstoletí v manželské poradně nesetkal se situací popsanou v úvodu. I když zakázka klienta typu – poraďte nám, zda se k sobě hodíme – nebývá výjimkou. Háček je v tom, že iniciátor kontaktu si už na otázku sám odpověděl a od nás očekává odpověď zápornou: ne, nehodíte se k sobě. Může jít o takzvané solidní hráče, kteří se partnera nechtějí dotknout a hodlají se rozejít elegantně s odkazem na váhu testů. Odborník vybavený objektivními metodami má zkrátka rozhodnout za ně. Snaha jednat především podle závěrů psychologa, „za předpokladu, že se shodují s mými postoji“, je častá i v jiných sférách. Tento postup není sice nejkorektnější, ale odsuzovat jej tak snadno také nejde. Kontraindikace dalšího rozvoje vztahu je však jasná. Na nás pak může být, abychom druhému situaci vysvětlili a pomohli mu se s ní vyrovnat.

Vydrží nám to?
Výrazně obtížnějším úkolem je určení prognózy partnerského vztahu. Není obtížné odhalit takzvaně nevhodné typy. M. Plzák varuje před osobami závislými na alkoholu a jiných drogách, žárlivci, osobami nadměrně závislými na svých rodičích a osobami hysterickými. Výčet lze rozšířit, avšak stále zůstáváme jen u negativního výběru. V díle citovaného autora najdeme i pozitivní charakteristiky. Volíme protějšek, jehož šlechtí hobby a kladný vztah k práci, potažmo i schopnost domluvy a „čisté“ komunikace. To však nestačí. Další z klasiků, profesor sociologie I. A. Bláha již před více než šedesáti lety polemizoval s představou, že máme předurčeného jednoho jediného partnera. Na světě existují zcela jistě statisíce, možná dokonce miliony lidí, s nimiž by běžný člověk dokázal žít v partnerském vztahu. Problémem zůstává potkat dotyčného ve sférách, v nichž se pohybujeme. Podstatným předpokladem seznámení je tu prostorová blízkost.

Dá se namítnout, že názory citovaných autorit nejsou jediné, a je pravda, že teorií partnerského výběru jsou desítky, přičemž mnohé si vzájemně protiřečí. Některé pozitivně hodnotí například podobnost vlastních rysů nebo široce pojatého sociálního prostředí, jiné naopak sázejí na přitahování protikladů. To vše je možné alespoň částečně obsáhnout. Zásadní problém spočívá v tom, že sex-appeal je démon, jemuž nelze tak snadno poručit.

Zjistíte, že se pan Jirka hodí k paní Vlastě. Pak odjedou třeba do lázní a do hry vstoupí Amorův šíp. A všechno je jinak. Jisté je, že prognóza vývoje manželství, která je požadovaná v rámci psychologického vyšetření žadatelů o osvojení či pěstounskou péči, tedy postupu prověřenému na dnes již řádově mnohatisícových vzorcích, je nejobtížnějším úkolem a zdá se být i nejméně validní částí vyšetření. Jinými slovy, lze poměrně přesně postihnout aktuální stav, ale prognóza do budoucnosti není snadná.

Láska na inzerát
Značné uplatnění pro poradenství dává zprostředkované seznamování. Klienta je možné informovat o tom, jaké má vlastně možnosti seznamování. Stěží lze uspokojit specifické požadavky typu: řekněte mi, jak se nejlépe seznámit, eventuálně jak přesvědčit konkrétní osobu, že jsem ten pravý nebo pravá. Schůdná je naopak zakázka: chci se dozvědět něco o sobě, o příčinách toho, proč jsem sám, jaké jsou možnosti a formy seznamování včetně zprostředkovaného, jaké jsou demografické údaje ovlivňující hledání protějšku, co lze reálně požadovat, a co reálné není.

Mezi svobodnými lidmi bývají často lidé s handicapem. Tím může být namátkou výrazná introverze nebo somatický handicap. Také ovšem třeba workoholismus s takřka absolutním nedostatkem času pro cokoli jiného, než je práce či studium. Handicap však sám o sobě nevadí. Vadí jeho neurotická nástavba. Na překážku je vyhýbavý styl „ano, ale.“ Ano, chci se seznámit, ale obětovat pro to svou práci? To nejde. Ano, chci se seznámit. Ale to mám chodit do klubů?

To je pod mou úroveň. Dotyčný pak často neví, co chce. Přesněji neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane.

Mezi osobami se seznamovacími obtížemi jsou zastoupeni také vyznavači sice malých, leč v dané situaci nesplnitelných požadavků. Mají kde bydlet, nezřídka i luxusně, a očekávají, že se protějšek přistěhuje. Bytový nadbytek je málem stejně tak zhoubný jako nemít kde bydlet. Další problém nastává, když do hry vstoupí rodiče z obou stran a jejich představy a požadavky.

Klientovi je možno pomoci i při formulaci seznamovacího inzerátu a odpovědi na něj. Nicméně pozor na to, aby se psycholog nedostal do role Cyrana – dříve nebo později se na to přijde. Mýtus o léčivé čaromoci lásky je jen mýtem. Naopak hledání nového vztahu i citu pomáhají uspořádané osobní poměry, tj. vyřešení toho, co s novým vztahem nemá zdánlivě nic společného – otázky porozvodových a porozchodových sporů. Někdy je třeba přesně určit, co vlastně teď a tady od partnera či partnerky očekáváme a zda je vůbec možné naše požadavky splnit.

Seznamovací dovednosti
Překvapivě mnoho vzdělaných slušných lidí neví, jak se představit, a odsunutí židle usnadňující ženě usednutí ke stolu považuje za buržoazní přežitek. Lze nacvičit jednoduchá relaxační cvičení, díky nimž zvládneme trému. Vhodné jsou různé formy emoční podpory, i nácvik určitých forem chování. Poněkud náročnější jsou postupy takzvané kognitivní restrukturace. Jde o určení a odstranění neefektivních forem chování efektivními postupy. Namátkou, nebude asi nejlepší při první schůzce mentorovat na téma „ó časy, ó mravy“, což může gradovat v konstatování, že dnes jsou všechny ženy kuřačky a potvory nebo že muži hledají jen služku a matraci. To raději hovořme o pěkných zážitcích. Mnohý klient na to opáčí: „Ale já žádné pěkné zážitky nemám a moje práce je tak nudná, že není o čem mluvit.“ Je to omyl. Jen je třeba umět hledat a nalezené p(r)odat.

Není na škodu nacvičit některé asertivní techniky – sebeotevření, volná informace, sdělení o pocitu, reakce na oprávněnou či neoprávněnou kritiku, vedení rozhovoru atd. Asertivní je mluvit a tedy i ptát se otevřeně, jasně, způsobem, který neuráží. Je třeba se naučit jak bez dvojznačných náznaků vyjádřit to, co cítíme, jak sami věci vidíme a prožíváme. Jistě působí lépe a přitom asertivněji, když si někdo troufne říci, „je mi teď úzko, nevím, jak bych začal“, než když se za tyto pocity stydí, nechce je pojmenovat, rudne a mlčí.

Mezi charakteristiky asertivního rozhovoru patří i technika navýsost kladná. Jmenuje se kompliment a vychází z prokazatelného, leč málo zdůrazňovaného faktu, že trpíme nedostatkem pochvaly. Kritizovat, vytknout, setřít, ukázat, zač je nebo bude toho loket, to nám jde. Pochválit, povzbudit, dát najevo, že se někomu něco povedlo, se tolik nenosí. Je ovšem prokázáno, že nejedna „potvora, která odtáhla manžela od rodiny na vařený nudli“, tak činila formou obdivu a ocenění. Obdobně nejeden Casanova umí spíše ženě naslouchat, pochválit a povzbudit ji než být sexuálním sentinelem.

Součástí tréninku asertivity v seznamování vedeného psychologem mohou být i domácí úkoly. Prvním takovým úkolem pro nesmělce a osamělce může být zadání promluvit s náhodným spolustolovníkem stejného pohlaví třeba v jídelně nebo ve studovně. Další takový úkol může spočívat v navázání rozhovoru s člověkem opačného pohlaví. Další, říci kompliment, usmát se na toho, kdo nás zaujal nebo navázat kontakt s člověkem, na kterého si myslíme. Vyzkoušet si věci nejprve nanečisto, na tom není nic špatného. Ono totiž nestačí si nějaké moudro zapamatovat, je třeba jej i přiměřeně uplatnit.

Velkým úkolem pro spolupráci s psychologem je rozbor a pochopení asertivních práv – základního ponaučení „být sám sobě soudcem“. Ale i práva změnit názor, práva na chybu a další. Mohu být sám nebo žít v manželství, je to však především rozhodnutí, jež musím učinit já a můj partner. Není nutno dbát na absurdní požadavky okolí, jež mne chce vidět se snubním prstenem. Na život bez partnera nebo život ve dvojici mohu mít dnes určitý názor a za nějakou dobu mohu svůj názor změnit a začít zastávat třeba i názor zcela opačný. I chybami při hledání partnera se člověk učí. Jisto je, že být sám není tragédie. Tragédií bývá nešťastné manželství.

Deset rad pro ty, kdož se nechtějí seznámit
Jsou určeny pro ty, kterým ani tak nejde o seznámení, jako o potvrzení toho, že solidní seznámení není možné.

  1. Vsugerujte si, že navždy zůstanete sami. Pesimistické a poraženecké nálady možné partnery odpudí.
  2. Jednejte tak, jak jednají zatrpklí osamělci, kteří to vzdali. Snažte se jim podobat. Ženy ať doma uklízejí již uklizené a muži ať tráví čas v nevalných hostincích.
  3. O nikoho neprojevujte zájem. Přece se nebudete ponižovat!
  4. Najděte si osamělého kamaráda či kamarádku a všude choďte ve dvojici.
  5. Žena ať proklamuje názory Amazonek či radikálních feministek. Mužovým hobby budiž sbírání a vyprávění vtipů o ženách a slepicích.
  6. Je draho. Maximálně šetřete na svém zevnějšku. Muži, pozor na vůni vašeho mužného pižma. Čím méně se budete umývat, tím lépe vynikne.
  7. Flirt, koketerie se zapovídá.
  8. Když už musíte s druhým pohlavím mluvit, mluvte buď o nemocech nebo o tom, jak vám všichni křivdí.
  9. Vzít si lze pouze a výhradně po všech stránkách ideálního partnera.
  10. Kompromisy jsou vyloučeny

Autor: Tomáš Novák ( Psychologie Dnes 10/2001)

loading...

Komentáře