Každý z nás má rovněž svoji Achillovu patu a někdo i několik. A kdokoliv se našich slabých míst sebemíň dotkne, zraní nás, což nás znejisťuje a kalí nám radost ze života. Jenže často se stává, že takzvané útoky našich bližních na naše Achillovy paty bývají pouze našimi představami.
Básník Goethe kdysi řekl, že naši bližní jsou daleko méně nebezpeční, než se domníváme. Myslel tím především skutečnost, je lidé zraňují svoje bližní jen málokdy úmyslně, z vědomě vedené zloby. Je samozřejmě pravda, že nás někdo urazí vlastním bezmyšlenkovitým postojem či vyřkne nazdařbůh něco pro nás zraňujícího na nepříjemného, aniž by to měl v úmyslu. Ale i tak se bolestně dotkne našeho slabého místa. Jindy nás může člověk zranit nedostatkem taktu, který, aniž by chtěl, chová se ke všem bližním jako slon v porcelánu. Jindy nás naši blízcí zraňují, když brání svoji integritu a činí tak zcela instinktivně a beze zloby ve snaze o vlastní bezbolestné psychické přežití.
Vždyť i milující pes vás kousne, když mu neobratně zastřihnete drápek. To my jsme udělali chybu, takže bychom to měli být zase my, kdo psímu kamarádovi odpustíme z celého srdce, že nás byl nucen hryznout.
Zaženeme-li svého partnera nebo vlastní dítě do psychického kouta, ubrání se vcelku spolehlivě tím, že nás psychicky poraní na nejcitlivějším místě. Jsme pak šokováni a zdrceni, vyčítáme jim nevděk a zlobíme se, aniž bychom sami sobě přiznali, že jsme nepříjemnou situaci jednoznačně zavinili sami, aniž bychom jim byli ochotni odpustit. Přitom by stačilo, kdybychom se na „ útočníka „ zatlačeného do kouta s prosbou o odpuštění usmáli, protože on takový úsměv očekává, aby se i on mohl za svůj vynucený protiútok omluvit.
Jenže existují případy, kdy nás naši bližní zraňují úmyslně a hledají naše slabá místa téměř jako detektivové, aby z nich učinili rány a nasypali do nich sůl. Jak však reagovat na takový útok vůči našim slabým místům? To nejhorší, co bychom mohli udělat je takový útok opětovat a vést protiútok. Už celých pět tisíc let , počínaje starou čínskou filozofií přes buddhismus a křesťanství, formulují ti nejmoudřejší lidé zákonitosti cesty a příčiny eskalace zla.
Zlo se vždy v zesílené podobě obrací proti tomu, kdo je vyslal, a odráží se naopak bezbolestně od toho, kdo výzvu ke zlu nepřijal. Funguje to přesně jako fyzikální zákon. Útočník je odzbrojen, případně poražen naší neodvetnou reakcí na útok. Motiv útoku bývá totiž zřejmý, bývá jím slabost útočníka, protože ten, kdo útočí pod pás či jinak nečistě, je slaboch. Kdo nás chce vědomě poranit, bude pokaždé snadno odhalen, a vlastně nás pak zranit nemůže. Spadne sám do jámy, kterou nám vykopal.
Když jsou naše slabá místa zřejmá, že ovšem chybou je popírat a předstírat, že neexistují. Tím vlastně nutíme svoje bližní, aby nám naše Achillovy paty neustále připomínali. Zlovolným lidem sebereme vítr z plachet, když tato slabá místa nezakrýváme, když je přiznáme napřed sami sobě a posléze i ostatním. A jsme.-li schopni udělat si z vlastních slabých míst tak trochu legraci, pak s námi ostatní jednají málem tak, jako bychom žádné Achillovy paty neměli. Jeden kleptoman oznamoval vždy po příchodu do své oblíbené hospůdky: „ Dejte si na mně pozor, já totiž kradu „. A zůstal zde oblíben i přes svou těžkou psychickou poruchu.
Lidé, kteří umějí odpouštět bližním jejich slabosti, se rovněž dočkají obdobného odpuštění za svoje Achillovy paty od svých bližních. To však neznamená, že bychom se už nikdy nemuseli potírat ambrózií a vystavovat se ochraňující vodě. Svoji psychickou imunitu a odolnost vůči světu jsme povinni posilovat nepřetržitě, abychom se stali pokud možno nezranitelnými.
Doporučení:
Zpracovala: Iva Hédlová podle Heidelore Klugeové
