Vražda duše souvisí s nelidskostí, s ničením toho, co činí člověka člověkem, s útokem na lidskou důstojnost a identitu. Z tohoto důvodu se setkáváme s výrazem vražda duše zvláště v kontextu oněch zločinů, které označujeme jako holocaust. K této formě vraždy duše se vrátím ve zvláštní kapitole. Vražda duše souvisí s mocí, s přáním zničení a zkázy osobnosti.
Na tento pojem jsem poprvé narazila v souvislosti se svým výzkumem o důležitosti otce pro psychický vývoj dítěte. Blíže jsem se tehdy zabývala případem Schreber. Paul Daniel Schreber představuje často citovaný klasický případ paranoie. Jeho otec byl pedagog, který na svém synovi vyzkoušel promyšlený výchovný systém dokonalého útisku. Cílem byla absolutní poslušnost vůči otci a prostředkem k dosažení této poslušnosti byl útisk a výchova ke strachu. Psychický efekt těchto autoritativních a represivních výchovných mechanismů označil jeho syn ve svých spisech jako „vraždu duše“. Syn však nebyl schopen identifikovat svého otce jako toho, který má vraždu duše na svědomí, spíše se domníval, že původci tohoto zločinu jsou lékař nebo sám Bůh. Ve své jinak velice sporné knize Die Angst vor dem Vater má Morton Schatzman zmínku, při které jsem musela okamžitě myslet na tematiku incestu.
„Kdyby mohl odložit ještě jeden závoj, věřím, že pak by byl s to poznat svého otce jako primárního původce. Kdyby to byl udělal, hrozilo by méně nebezpečí, že bude prohlášen za pomateného. (… ) Zdá se pro vraždu duše typické, že oběti je zakázáno svého vraha korektně identifikovat.“
Při práci se ženami, jež byly jako děti svými otci sexuálně znásilňované, jsem často zažívala, že to tzv. pomatené, co bylo dřív označováno jako „hysterické“ a dnes jako hraniční porucha osobnosti, souvisí s násilným traumatem, s vraždou duše. U těchto případů se dříve mluvilo o špatné prognóze, což souviselo s tím, že vražda duše nebyla známa, a proto se o ní nepsalo. Stejně jako Schreber nemohly ani tyto ženy identifikovat své otce jako pachatele. Touto problematikou se ještě budu později zabývat.
Když spojuji incest s duševní vraždou, chci tím říci, že došlo k totálnímu útoku na bytí člověka, že dítě už nemůže myslet a cítit jako jiné děti, že veškeré chování dostává jiné zabarvení. Identita je centrálně zraněná, zraněná je i sexuální identita. Odtud lze dobře pochopit, proč se mnoho dospělých žen zdráhá svým pachatelům odpustit. Vycházejí z toho, že není možné odpustit člověku, který druhému zabije duši a oloupí ho o jakoukoli naději na život a lásku.
Když se v této knize zabývám incestem, zabývám se primárně vraždou duše v rámci rodiny, a to především sexuálním zneužíváním dcery otcem nebo otčímem. Tato forma incestu je ve výzkumu nejlépe zdokumentována a v mé praxi nejčastěji zastoupena. Samozřejmě existuje také incest mezi matkou a synem, který má však kvantitativně i kvalitativně jinou dimenzi. Nápadné je, že sexuálně zneužití chlapci se později vyvíjejí v muže, kteří sami zneužívají, zatímco sexuálně zneužívané dívky si jako ženy volí muže, kterými budou opět zneužívány. Zůstanou oběťmi, zatímco chlapci se stávají pachateli.
Při mém výzkumném pobytu v USA jsem měla možnost setkat se s tematikou zneužívání mužských obětí. Chlapci se stávají obětí sexuálního vykořisťování především v oblasti mimo rodinu.
Zmíním se také o incestu v širším smyslu, a to tam, kde je mezi dvěma lidmi silná závislost, důvěrný vztah, který je zneužit. Mám na mysli opatrovatele dětí, vychovatele, učitele, faráře, lékaře a zcela zvlášť psychoterapeuty. Sexuální zneužití v terapii je vysoce tabuizované téma, které nutně volá po větší transparenci.
Z knihy: Vražda duše
Autor: Wirtz
Nakladatel: Portál
