Raději bych psala článek o něčem úplně jiném. Třeba jaké je to štěstí se každé ráno probudit v náruči partnera, kterého milujete a pro kterého jste nádherná bytost, vonící, plná inspirace. Raději bych psala o partnerství, které přetrvá věky a je dobrým domovem pro děti, které bez šrámů jednou vyplují z přístavu.
Bylo by krásné, kdyby tomu tak vždycky bylo, ale bohužel není. Osud před nás staví různé lekce a je jen na nás, jak je zvládneme. Zda dokážeme změny ve svém životě udělat rychle a pokud možno bezbolestně, zda dokážeme z nezdarů vytěžit poznání, která nám budou k užitku a nebudou nás blokovat v další cestě životem a také jestli ochráníme ty, kteří jdou životem s námi, naše děti.
Když se náš vztah dostane do slepé uličky je čas se zamyslet nad tím, proč se to stalo, co je příčinou rozpadu. Bylo by snadné říci, že chyba je na druhé straně, že u mě je vše jak má být, že ten druhý to kazí, nekomunikuje, nespí se mnou, nesdílí náš společný svět. Veškeré pokusy o domluvu s ním končí konfliktem, bitvou, či bolestivým chladem. Bylo by to snadné, ale tak to není.
Není to ten pravý!
Když se vztah hroutí, je dobré si jednoduše přiznat, že jsme si vybrali špatně, že jsme to zkrátka nepoznali. Je dobré si připustit, že se k sobě nehodíme, že si už neumíme navzájem poskytnout to, co je v lásce nejdůležitější, inspiraci. Chyba není na žádné straně, není žádný viník. Za rozpad našeho vztahu může naše špatná volba partnera, a že já i ten druhý jsme správně, jen spolu zkrátka už nemůžeme být. Takovým postojem si ušetříte řadu šrámů a zbytečných bojů o vlastní pravdu, o vlastní duši.
Rozchod je vaše volba, vaše vědomé rozhodnutí. Není tedy potřeba partnera při rozchodu špinit, ale naopak uznat, že dělal, co mohl, ale vám to bylo bohužel málo. Přijmutím odpovědnosti za vlastní volbu rozchodu máte už napůl vyhráno. Omluvou a uznáním, že chápete jeho zklamání nad tím, že nejste ten, za koho vás milně pokládal a že mu nemůžete tedy dát to, co by potřeboval, máte vyhráno úplně. Kde není žalobce, není ani obhájce. Vím, lehce se to píše, ale je velmi těžké to udělat, ale přesto … pokuste se!
Jak to že jsme ho nepoznali?
A proč hned nepoznáme toho „pravého“ partnera? Těch důvodů je několik. Předně většina z nás nikdy neviděla ve svém okolí láskyplný vztah. Je velmi smutné, co teď píšu, ale bohužel je to tak. Dobrých partnerských vztahů je velmi poskrovnu a většina těch lepších není založena na lásce ale na toleranci, tedy na přivírání očí nad věcmi, které se mi nelíbí. Nic proti, ale takhle láska nevypadá! Pravé partnerství je spřízněnost v časech dobrých i zlých, sdílení společného prostoru po celý den, po celý čas, na věčnost. Vzájemná interakce, učení se, podpora, inspirace. A protože skoro nikdo z nás takový vztah neviděl, musí si vystačit s těmi předobrazy, které má. A ty jsou obvykle velmi polovičaté.
Nevím jak vy, ale já jsem ve své pubertě dospěla k poznání, že každý jsme na světě sám. A pokud to vnímáme tak, hledáme si partnera, který nás potěší, obveselí v naší samotě, pomůže nám v praktických věcech, ale ne někoho, komu se svobodně odevzdáme. To nás ani ve snu nenapadne, natož abychom to uměli.
Taky nás nikdy nenapadne to, co je v starých šamanských kulturách běžné, že se svým partnerem založíme nový rod. Ne pokračování vašeho nebo partnerova rodu, ale nový rod, postavený na vás dvou. Hledáte si tedy partnera, který bude vyhovovat vašim rodinným kritériím, anebo pokud jste s rodiči na štíru, někoho, kdo vás z rodiny dokáže odvést. Oba tyto důvody jsou však velmi krátkozraké. Nebude trvat tak dlouho, dospějete a takový typ vztahu vám nebude zkrátka stačit a rozpadne se.
Další důvod špatného výběru může být, že ten, který vás před časem okouzlil, umí něco, co byste rádi uměli i vy, že je o krok napřed ve vašich vlastních dovednostech. A vztah pak pochopitelně končí tehdy, když často staršího partnera doženete a on už vám nemá co nabídnout. Anebo zkrátka nejste na trvalý vztah ještě zralí. Ale to máte v podstatě jedno, zkrátka jste se spletli a to je fakt.
Bez konfliktu se rozvod neobejde.
Rozvod či rozchod znamená konflikt. Ale musí to tak být? Jsme „civilizovaní“ lidé a mohli bychom se snad rozumně dohodnout? Tak to se vám bohužel povede jen těžko! Při dlouhodobém partnerském soužití dochází k vzájemnému promíchání energií, ke spojení duší. Část vaší duše je u partnera a naopak. A tu musíte při rozchodu získat zpět. Proto ty boje, proto konflikty a války. Jistěže by to šlo jinak, ale zranění, která jste v průběhu vztahu utržili, vám to nedovolí a nedovolí vám to většinou ani vaše touha se potvrdit, přání, aby všichni uznali, že máme pravdu. Ale s takovou se daleko nedostanete!
Dobrá, přišli jste o část duše, utržili zranění, ale partner, s kterým si nerozumíte, vám je už asi nevyléčí. Lízat rány si budete moci až pak, až budete volní. Ale nesmíte zapomenout, že i váš partner přišel o část duše a je na vás, abyste projevili velkorysost a dokázali ho propustit do nového života, podle jeho vlastních pravidel.
Často se v poradně setkáváme s tím, že lidé, když se rozcházejí, chtějí zůstat i nadále dobrými přáteli. Budiž jim to přáno, ale není to optimální řešení. I když je na frontě mír, nedošlo vlastně k žádnému rozchodu. Vzniklo jen jakési volnější partnerství a ne nová svobodná cesta obou zúčastněných. A o tu přeci jde. Protože pokud nezískáte od druhého duši zpět, nebudete moci v budoucnu vytvořit nový opravdový vztah, založit nový rod. A tak je boj nevyhnutelný, ale když je veden strategicky a chytře, nemusí to být nic hrozného.
Štěstí přeje připraveným.
Ať už je to tak nebo tak, váš vztah je u konce, vy víte, že jste si vybrali špatně a že takhle dál nechcete. Pokud jste se opravdu rozhodli, věnujte nejprve čas přípravě, strategii rozchodu. Dobře si vše promyslete a připravte, než půjdete s celou věcí ven. Udělejte plán, jak se budete starat o děti či jak si vypořádáte majetek. Snažte se však být velkorysí a neberte partnerovi právo se zlobit. Uvidíte, že se vám to vyplatí.
Neztrácejte čas!
Při úspěšném rozchodu jde také o rychlost, čím déle se v tom plácáte, tím hůř. Lepší je se dobře připravit a pak celou věc oznámit, než chtít po druhém, aby uznal vaše oprávněné nároky na vlastní svobodu a pomohl vám. To po něm přeci nemůžete chtít! Vy jste se rozhodli, vy se musíte postarat. Je lepší jít do jakéhokoliv provizoria než otálet a setrvávat v hádkách, které vám jen berou síly. Síly, kterou budete potřebovat, abyste se zase postavili na vlastní nohy. Je rozhodně lepší odejít do nějakého provizoria, než třeba rok setrvávat na bitevním poli. Když dokážete být rychlí, pravdiví a velkorysí, garantuji vám, že to bude méně bolet.
Jak pomoci dětem zvládnou rozchod rodičů?
Je dobré si připomenout, co děti od rodičů nejvíce potřebují a co jim vlastně dává pocit bezpečí. To nejsou peníze ani tablet či dovolená u moře, to není ani velký krásně zařízený dětský pokoj, ale je to šťastný, silný a vyrovnaný rodič. Protože jenom ten jim může poskytnout jejich vlastní bezpečí, jistotu přežití. A ještě lepší je rodič, kterého někdo miluje. Děti dobře vědí, možná lépe než my dospělí, jak vypadá láska. A pokud tedy vychováváte své děti ve vztahu, který za moc nestojí, poskytujete jim vzor, že žít bez lásky je v pořádku. Samozřejmě to je vaše právo, ale já myslím, že je to velmi smutné.
Když už jste tedy připraveni se s partnerem rozejít, je dobré to dětem oznámit, až když jste rozhodnutí. Vysvětlit jim to upřímně a pravdivě, ale úměrně jejich věku. Nechtějte po nich, aby vaši volbu schválili, jen jim jí oznamte. Vždyť vy jste rodič a vy tu rozhodujete, to děti dobře chápou. A pokuste se ochránit starší děti od jejich snahy spolupřevzít zodpovědnost za vaše rozhodnutí a nedovolte jim, aby se staly vašimi spojenci v boji za vlastní samostatnost. Je jasné, že když se dva lidé rozcházejí, jen těžko hledají na tom druhém něco dobrého, ale přílišné očerňování partnera má za následek zmatek dětí. Špatně se totiž žije dětem s vědomím, že půlka zděděná po jednom z rodičů v nich je špatná. Spíš než hanit partnera je dobré jim vysvětlit, co od života chcete a proč to ve stávajícím vztahu nemůžete mít. To je myslím fér.
V poslední době je dosti moderní usilovat o střídavou péči, ale z mého pohledu to není šťastná volba. Děti potřebují stabilitu a věčné střídání domova jim moc neprospěje. Jistě je pro děti nejlepší přítomnost obou rodičů, ale nejen jich, také všech prarodičů, strýčků a tetiček. Čím víc lidí se na výchově potomka podílí, tím lépe. Ale domov by měl být jen jeden. Matčina náruč a přes ní proudící síla Země. Pokud je to tedy možné …
Tak držíme palce!
A kdybychom vám mohli být s mým manželem v naší šamanské poradně Přístav 69 nápomocni, ozvěte se, jsme tu pro vás. Pomůžeme vám udělat si v celé věci jasno, najít odvahu, ale také rozvázat energetická pouta, která vám znemožňují vykročit vstříc novému šťastnému životu.
Markéta Švarcová, šamanka z Háje
Šamanská poradna Přístav 69
