Děti mi už dávno vyletěly z hnízda, mají svoji rodinu, svůj život… Vím, že mne milují, vím, že navždy pro ně budu milovanou matkou, ale přesto toto vědomí nedokáže zabít moji samotu.

Syn ani dcerka nevidí do mé hlavy, do mých myšlenek. Netuší, jaké problémy mě sužují, netuší, jak moc mi chybí člověk, o kterého bych se mohla opřít.

Můj muž je hodný, ano, je to dobrý člověk, ale nikdy mi nebyl a nebude oporou. Nikdy jsem nemohla přijít, vyplakat se mu na rameni a věřit, že vše zařídí. Nikdy jsem od něj neslyšela slova: O vše se postarám, vypusť to z hlavy… bude to dobré.

Co já bych jen za tuto větu dala. Co já bych jen dala za to, kdybych věděla, že mám vedle sebe někoho, kdo je dost silný na to, aby sem tam vzal odpovědnost do rukou, mě jen pohladil a řekl: Postarám se….

Starosti všedních dní na mě leží jako těžký balvan. V noci mě pronásledují zlé sny, často se budím zmáčená potem a říkám si, je špatné, že už nechci být na vše sama? Že nestojím o to být silná a bojovat s problémy den co den? Být stále ta, která musí vyřešit to, či ono…?

Možná je to úděl nás žen… vstát a jít se vztyčenou hlavou dál.
Jenže mě už nějak docházejí síly. Jsem příliš unavená na to, abych neustále vše řešila, vymýšlela co s tím, či oním problémem, abych z úst manžela pokaždé uslyšela jen to samé: No a co s tím mám dělat?

Tolik bych si přála, aby se v mém životě objevil člověk, který by mi alespoň jednou, jedinkrát byl oporou… Který by řekl ta kouzelná slova: Postarám se…

Je to nesplnitelné přání a každý z nás jde tou cestou, kterou si sám vybere.
Každý z nás musí čelit svému osudu a pykat za boty, které v životě udělal.

A já vím, že se nestane žádný zázrak, že to opět budu já, kdo se bude muset postarat, kdo bude muset vyřídit, vyjednat….

Jenže jsem z toho všeho už nesmírně unavená a nejsem bezedným zdrojem energie.

Vědomí toho, že můj muž ví, co cítím, že ví, jak moc bych si přála, aby alespoň jednou byl on tím pilířem, o který bych se opřela, a přesto je slabý na to se postavit a vzít odpovědnost a starosti na sebe, mě ubíjí. Vycucává jako infikované klíště.

Žije v domnění, že když řekne: Ale já nemám možnosti to vyřešit. Já nevím, co s tím… Já bych chtěl, ale… – jen kývnu hlavou a opět se budu se životem rvát jako lev.

Ano, budu se rvát než mi dojdou síly, ale nikdy nezapomenu a nikdy nevymažu z mysli to, že spolehnout se můžu jen a pouze sama na sebe. Že on, jako můj muž, nikdy nebude ochranou, zdrojem energie, pocitem bezpečí….

Autor: Barbora
Zdroj: internetový časopis pro ženy Nioneta

REKLAMA:
loading...

Komentáře