Najít střed
Obruč kola špice drží,
ale prázdno mezi nimi,
je to smysluplné při jeho použití.
Z mokré hlíny se tvarují nádoby,
ale právě prázdno v nich umožňuje
plnění džbánů.
Z dřeva se zhotovují dveře a okna,
ale prázdno jimi tvořené dělá dům
obyvatelným.
A tak viditelné sice je užitečné,
avšak to, co je podstatné, zůstává neviditelné.
Lao-c` (840 nebo 600 př. n. l.)
Člověk byl odpradávna fascinován kruhem. Vyskytuje se nejen ve východních náboženstvích, ale i v křesťanství, např. v podobě rozetových oken v chrámech, jež přitahují zrak a vedou pozorovatele do stavu ”bázně, harmonie, úcty a jásavé radosti” (Fincher, 1997). Ve středověkých evropských chrámech jsou často na dlažbě znázorněny kruhové labyrinty, jež jsou metaforou cesty k Bohu. Tibetská mandala slouží jako pomůcka k meditaci a je vytvořena z barevného písku. Indická mandala vyjadřuje mikrokosmos ideální reality.
Hildegard z Bingenu v 11. století prostřednictvím mandal, které kreslila, hledala způsob komunikace s Bohem. Psala o svých vizích, kde připodobňuje Boha ke kruhu, jenž v sobě všechno uzavírá a všechno přesahuje. Giordano Bruno, renesanční učenec, vytvářel kruhovité obrazy, které měly dokonalou formu. Byly pomůckou při cvičení představivosti a měly člověka udržovat v harmonii. Mandala vyjadřuje touhu člověka po celistvosti, po seberealizaci. V kresbách malých dětí je kruh – mandala – symbolem zrodu jejich identity, když se jedinec začleňuje do skutečného prostoru, času a místa.
Kellogová tvrdí, že mandala může být použita jako nástroj pro sebepoznávání a sebeodhalování. Mandala může pomáhat i jako jakási mapa vnitřní reality. Člověk si uvědomí, kde je jeho střed, respektive co stojí v jeho centru.
Postup vytváření mandaly
Postup při vytváření mandaly, který jsem často se svými studenty realizovala, vychází z čmáranic. Čmáranice jsou technikou, kterou často využívají terapeuti jako způsob volných asociací a cvičení představivosti. V tomto kontextu však používáme čmáranice jako vytvoření psychomotorického základu pro mandalu. Postup je následující: Každý čmárá na papír před sebou čáry podle svých možností. Může čmárat oběma rukama současně tytéž tvary, anebo každou rukou něco jiného. Může vyzkoušet čmárání ústy (to znamená tužku drží v ústech) nebo čmárání nohou. Na papíře vznikne spleť, síť čar. Potom si pomocí takzvané okénkové metody vyčleníme prostor, plochu přibližně asi 5×3 cm, kterou vybarvíme pastelkami. Připomíná to barevnou vitráž. Každý tvar má jinou barvu. Barvy vytvářejí plochy vedle sebe ležící v barevné kombinaci podle výběru autora. Potom autor zvětšuje malý obrázek na formát A4 ”od oka”. (Jde zároveň o cvičení proporcionálního vidění.) Vznikne takto více méně přesná zvětšenina malé předlohy. Barevně může být totožná.
V dalším kroku si autor pomocí kružítka vytvoří na papíru – zvětšenině kruhovou výseč připomínající kus barevného dortu. Potom ji pomocí průsvitného papíru přenese na čistý papír, na němž si vyznačil kruh stejného poloměru, jaký použil na předešlém obrázku. Přenesený výsek kruhu autor zopakuje – buď jej klade vedle sebe, anebo zrcadlově, až vyplní celý kruh. Takto vznikne mandala, kterou barevně dotvoří.
Popsaná metodika tvorby mandaly se mi osvědčila zejména u dospělých klientů a u studentů arteterapie; pro děti je trochu komplikovaná a zdlouhavá. V mandalách, jež vznikly nikoli náhodně, ale jako výsledek procesu, který má kořeny v jakési individuální psychomotorické možnosti jednoho každého individua, potom hledáme různé asociace. Mandaly jsou obvykle symetrické, členěné více nebo méně, podle toho, jestli si autor vybral menší nebo větší výsek kruhu. Interpretujeme je z hlediska barevné symboliky, barevných kombinací, ale i výtvorů, jež asociují. Hledáme v nich osobní projekce, projekce momentálních stavů klientů, ale i archetypy nevědomých tvarů a jejich symboliku.
Plastická mandala
Mandalu lze přenést i do plastické podoby. Postup tvorby hliněné mandaly je následující: Přes průsvitný papír – papírovou kopii nakreslené mandaly – si přeneseme všechny linie pomocí vpichování ostrým předmětem do hlíny. Potom vytváříme vyšší a hlubší plochy reliéfu. Přináší to do mandal i do interpretací další dimenzi.
Mandala – tělo
Německý arteterapeut Udo Baer (1999) navrhuje proces vytváření mandaly – těla. Klienti zakreslují na velký papír do připraveného kruhu, jenž je rozdělený na více částí, nejprve svůj pocit vnímání svého těla, potom své myšlenky, své pocity, postoje, dojmy a nálady. Odpovídají na otázky terapeuta o své ”tělesné” mandale, pozorují ji z více perspektiv nebo úhlů pohledu. Při zakreslování středu ”tělesné” mandaly se sami postaví do středu papíru a poté reflektují své prožívání.
x x x
V japonské kultuře v keramické škole zvané Hagi keramika se autoři keramických nádob vědomě brání uzavření kruhu. Je pro ně nepřijatelné, aby byl kruh uzavřený, proto záměrně naruší spodní okraj nádoby klínovitým zářezem, aby byl kruh přerušený. Věří, že ”otevřený” kruh je pro člověka šťastnější volbou než uzavřený. Nedokonalost je pro ně přijatelná, neboť je obrazem člověka. Dokonalí jsou jen bohové.
Podobné je tvrzení Kyzoura, že mandala ”zapouzdří symptom”. Upozorňoval na nebezpečí práce s mandalami u psychotických pacientů. Je proto užitečné nabídnout klientovi možnost narušit uzavřenost mandaly tak, že z ní vystřihne malý výsek.
Z knihy: Základy arteterapie – Šicková – Fabrici
Vydalo nakladatelství Portál
