Ale i rodiče, kteří očekávají potomka s otevřenou náručí, mohou silnou touhou po určitém pohlaví, většinou mužském, situaci značně ztížit. Nejistotě rodičů a jejich touze po chlapci odpovídá u nenarozeného dítěte v polovině případů nejistota z toho, že je bude muset zklamat svým ženským pohlavím. V tomto případě začíná vnější život v polaritě nejen zklamáním, ale pro dítě je už čas strávený v matčině těle zahalen stínem. V této časné fázi mohou již být položeny základy pozdějších potíží s rolí určenou pohlavím. Můžeme-li je dnes pomocí ultrazvuku včas určit, má to své výhody: dává to rodičům šanci včas se s ním smířit.

Pokud se duše do dítěte „ podloudně nevloudila „, ale vyhověla upřímnému pozvání rodičů, prožije toto první období nezkaleně a je pro ni zdrojem mohutných zážitků. Převládnou pocity mořské šíře, svobodného a beztížného vznášení se ve vodním světě a podpoří se dojem jednoty, která zahrnuje celý svět ( matky ). Neohraničenost vnějšího universa prožívá teď duše uvnitř, přičemž Uvnitř a Venku je pro ni ještě totéž. Její růst provázejí pocity důvěry a bezpečí a zahřívají první hnízdečko dětství. Všechno nezbytné proudí k malé, ale už celistvé bytosti bez vyzvání. Pupeční šňůrou dostává všechno v míře víc než dostatečné a nemusí pro to udělat ani to nejmenší.

Je to onen čas, k němuž se dospělí vracejí ve svých snech o bájné zemi blahobytu. Země oplývající mlékem a strdím skutečně existuje – úplně z počátku v matčině těle. Život v dosud prostorném plodovém vaku má v sobě něco snového. Nikde dítě nenaráží na ostré hrany, všechno je měkké a hebké, provázené konejšivým chvěním. Rytmický tep matčina srdce vytváří zvukovou kulisu k volně plynoucí, bezstarostné existenci plné souladu mezi matkou a plodem. Panuje harmonie mezi vnitřním a vnějším. Barvy jsou teplé jako voda, měkké hranice tohoto raného vesmíru se elasticky poddávají každému mírnému pohybu. Smysly zatím dítě nepotřebuje a proto jsou bdělé a citlivé. Jestliže i matka žije v souladu se svým okolím a nemá se svou situací problémy, je to pro rostoucí dítě další harmonický faktor. Ale i tehdy, když tomu tak není, může poučená matka do značné míry ochránit dítě před vnějším tlakem tím, že s ním cítí a bezpodmínečně při něm stojí.

Tato fáze bezpečí je tak příjemná, že dospělí po ní stále touží, a tak důležitá, že ji po celý život vyhledávají, byla-li na počátku života příliš krátká nebo úplně chyběla. Tank Johna Lillyho, nazývaný Samadhi, se snaží poskytnout dospělým tuto možnost dodatečně. Ve velké „ umělé „ děloze, která se zvenčí fatálně podobá sarkofágu , je slaná vodní náplň s tělesnou teplotou, ta přijme dospělé dítě a to se v ní vznáší. Je tu stejná tma jako ve skutečné děloze a nechybí ani odpovídající zvuková kulisa. Po krátké době začne sarkofág ( sarx=maso, phagein= jíst ) působit.. Nepojídá sice tělo jako ten po skončení života, ale odebere mu všechnu jeho tíhu: člověk přestane své tělo cítit. V tomto ohledu se blíží antickým zasvěcovacím sarkofágům, jehož úlohou rovněž bylo osvobodit neofyty od pout tělesnosti. V beztížném prostředí tanku Samadhi je možno navodit onen pocit beztížného vznášení se v oceánu, který je tak důležitý a určující pro náš vývoj. Vznášet se ve volném prostoru je stejná zkušenost jako regrese do prostoru matčina těla a ukazuje na analogii mezi makrokosmem a mikrokosmem.

Zážitky z tanku Samadhi mohou mít ovšem i opačný účinek a proměnit se v hororový výlet, a to tehdy, jestliže odpovídající životní fáze byla hrůzyplná. Lidé, kteří v tomto raném období života museli čelit špičatým nástrojům pokoušejícím se přivolat potrat a vůbec bojovat o svůj život, často se cítí v tanku stejně ohroženi. Ale i tehdy, nevynoří-li se naléhavé zážitky ve své původní konkrétnosti, vznikne znovu alespoň neurčitý pocit ohrožení.

Musíme přijmout zkušenost psychoterapie, že se v raných dobách pobytu v mateřském těle vytváří základní životní pocit, který je rozhodující pro další vývoj, jakási prvotní, přirozená důvěra. Jestliže se však v této době navršily pocity ohrožení, nemůže se vytvořit a chybí pak za všech životních okolností. Nedá se ani ničím nahradit. Její nedostatek může být v pozdějším životě maximálně kompenzován vnějšími prostředky. Je možné vytvořit si vlastní pojistky proti ohrožení a získat sebedůvěru, ale přirozenou důvěru nelze nahradit, jen předstírat. Vyrovnat tento deficit umožňují zkušenosti z regresí při terapeutickém sezení. Zážitky vnitřního bezpečí vždy pomohou, i když byly získány v docela jiné souvislosti či dokonce z nového prožití dřívějších inkarnací.

Iva Hédlová podle Rudigera Dahlkeho

Zdroj: www.zdravi4u.cz

loading...

Komentáře