Lékařská studie „zjistila“, že stříbro zabíjí viry…

Při výzkumu byly použity tři různé metody omezení velikosti částic stříbra použitím krycích činitelů. Byl to pěnový uhlík, poly (PVP) a hovězí sérum albumin (BSA). Částice byly tříděny podle velikosti od 1 do 10 nanometrů v závislosti na metodě krytí. Po inkubaci HIV-1 viru při 37° C částice stříbra, při všech tří metodách separace, zahubily 100% virů během 3 hodin. Vědci si myslí, že se částice stříbra naváží na výhonky glykoproteinů, které mají u virů rozestup asi 22 nanometrů.

I když je další výzkum nezbytný (sic!), výzkumníci „jsou optimističtí a věří, že nanologické stříbro může být hledanou stříbrnou kulkou k hubení virů“. Vědci v článku sdělili, že už zahájili experimentální používání nanočástic stříbra k ničení superodolného patogenu, jímž je staphylococcus aureus, rezistentní na methicilin. Stříbro, ve farmaceutickém průmyslu již dlouho používané jako špičkové antibiotikum, nyní může být považováno za alternativu k lékům když jde o boj proti předtím neléčiteným virům, jakož i ptačí chřipce rezistentní vůči Tamiflu.

Zdroj: www.physorg.com/search/nanoparticles

Tlustá čára pod temnou minulostí?
No to je neuvěřitelné! Zasvěceným musí při čtení takového a obdobných oznámení běhat mráz po zádech. V alternativní léčbě se totiž už po celá desetiletí úspěšně používá takzvané „koloidní stříbro“, prostou elektrochemickou cestou získávaný roztok obsahující částice stříbra, o němž se ví, že je to účinný prostředek, který se dokáže beze zbytku vypořádat se všemi viry a baktériemi a likviduje i obtížně odstranitelné plísně jako candida a podobné neduhy. Jediné, co se veřejnost podnes od „lékařských odborníků“ doslechla bylo, že koloidní stříbro patří do říše mastičkářů, ba dokonce, že jeho užívání je nebezpečné. A tito „profesionální mlžiči“, mnohdy odměňovaní fešáckými dovolenými na pacifických ostrovech, se neštítili užívat jakýchkoli prostředků. A skutečné kapacity, tedy lékaři a univerzitní profesoři, kteří o účinnosti stříbrného roztoku po celou tu dobu věděli? Většina zbaběle mlčela. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej – a zpíváš-li falešně raději mlč nebo tě vyloučíme z chóru… Tak se stalo, že dnešní mladí lékaři o koloidním stříbře (a nejen o tom…) buď vůbec neví, anebo si informace sehnali jinde než na univerzitě.  

Je ostatně zajímavé, že farmaprůmysl patrně připustil tento „výzkum“ v laboratořích jím dotovaných univerzit, a že se tak stalo nedlouho poté, když jeden naštvaný britský důchodce, mimochodem úplný laik, docela primitivními prostředky vyvinul lék proti „neporazitelnému superpatogenu“, zlatému stafylokoku, jímž po desetiletí trpěla jeho manželka. Účinnost jeho preparátu je ohromující…[1]

Na téma „koloidní stříbro“ bylo fabrikováno a čile publikováno velké množství pomlouvačných lživých pamfletů, v nichž domnělí „lékaři“ napsali spoustu nenávistných hloupostí. Donedávna jim kraloval zejména jistý MUDr. Stephen Barrett (bývalý psychiatr bez jakéhokoliv farmaceutického vzdělání, který je už od roku 1992 bez licence) v podstatě „profesionální skeptik“ a pomlouvač patrně financovaný farmaceutickým průmyslem, jak nedávno vyšlo najevo před soudem [2-3]. 

Barrettovy články, nezřídka sloužící k vydírání byly s chutí překládány a publikovány „obcemi vědeckých skeptiků“ i v jiných zemích, zejména v Německu. Jeho výlevy vůči alternativním metodám v medicíně jsou ovšem také k něčemu dobré – čím ostřejší výpad vůči nějaké léčbě, tím jistější si můžete být její účinností. A do koloidního stříbra se tento pán pustil opravdu statečně [4].

Pomlouvači a „větci“ jeho druhu teď stojí nazí ve větru, protože se stejně jako v mnoha jiných případech ukázalo, že ze svých oficiálních pozic úmyslně šíří nesmyslné ničím nepodložené nepravdy, a že alternativní léčitelé – mezi nimiž je i několik lékařů světové pověsti – měli opět jednou pravdu. Zamlčování účinnosti tohoto prostého … leč nepatentovatelného… přírodního prostředku, ostatně známého a užívaného po tisíce let, se řadí na dlouhou listinu vědomě spáchaných zločinů proti lidskosti, které však, žel, asi nikdy nebudou potrestány. 

Hippokrates se obrací v hrobě.
Kvázidoktorům už jsme věnovali víc času, než si zaslouží, pojďme raději přímo k věci.
Aby bylo hned zpočátku jasno, „nanočástice stříbra“ nejsou nic jiného než koloidní roztok stříbrných mikročástic, a jak jasně ukázala studie zmíněných univerzitních „novátorů“ (která ostatně zdaleka nebyla „první“) jsou-li použity částečky stříbra určité „velikosti“ je v podstatě jedno jaké hustoty je zevně nebo in vitro (ve zkumavce) použitý roztok – viry a ostatní patogeny zaniknou v každém případě. V uvedené studii přežil patogen nečekaně dlouho, což lze patrně přičíst nesmyslným nečistotám zbytečně přimíseným do roztoků. „Nano“ newspeak nic nemění – koloidní stříbro připravované elektrochemickou cestou je ve všech ohledech vyhovující, a hlavně – můžete si ho bez rizika sami vyrábět doma! 

Jestliže už si připravujete vlastní koloidní stříbro, prosíme abyste přesto věnovali zvláštní pozornost následujícím řádkům, protože mnohé informace, které máte, nemusí být vždy správné.

Nejjednodušší způsob jak doma vyrobit pravé koloidní stříbro je metoda elektrolýzy nízkým napětím. Poslouží třeba několik baterií připojených k stříbrným elektrodám, umístěným ve sklenici vody. Z připojených elektrod se do vody uvolňují nepatrné částečky stříbra. Tato ošidně prostá metoda ovšem může snadno vést k CHYBÁM, a proto většina lidí, kteří si dělají koloidní stříbro doma „vaří“ podřadný produkt.

Záleží na vodě
Když děláte koloid sami, je velmi důležité kontrolovat čistotu vody. Přesně to je totiž jeden z faktorů určujících, jak velké budou uvolněné částice stříbra. Měla by být použita jen velmi kvalitní DESTILOVANÁ VODA. Jen čistá nebo filtrovaná voda nestačí; obsahuje příliš mnoho rozpuštěných minerálů. Rovněž nelze použít deionizovanou vodu, protože ta nevede dost dobře elektřinu, aby v ní odstartovala reakce. Pomalá reakce zaručující správný výsledek probíhá jen v destilované vodě.

Další proměnnou ovlivňující velikost částic je teplota vody. Čím je teplejší, tím rychleji reakce probíhá a tím menší budou i výsledné částice. Nejvhodnější se jeví pokojová teplota.

Vyhněte se solím
Zapomeňte na to, co vám kdo poradil. Za přítomnosti libovolného množství soli vždy vznikne chlorid stříbrný. Nikdy nepřidávejte do vody nic, co ji může udělat vodivější. Nikdy do destilované vody nepřidávejte kuchyňskou, sůl z mořské vody, ani tu keltskou, protože každá sůl vnese do vody ionty chlóru, který v elektrochemické reakci se stříbrem vytvoří chlorid stříbrný. Při výrobě koloidního stříbra ve slané vodě vyvstává ještě jeden závažný problém. Přítomnost soli zvyšuje elektrickou vodivost vody a to dramaticky urychluje reakci. Reakce urychlená tímto způsobem ovšem produkuje větší částice. Výsledný produkt je už na pohled trvale bíle zkalený. Fotografie této látky pod elektronovým mikroskopem ukazují stříbrné částice v rozsahu od 0,05 do 0,15 mikronů. Jsou PŘÍLIŠ VELKÉ k tomu, aby vytvořily koloidní suspenzi. Důkazem je i to, že se zakrátko usadí na dně nádoby. Tento druh doma připraveného „koloidního stříbra“ může představovat riziko při konzumaci, a to ze DVOU důvodů: je v něm chlorid stříbrný a obsahuje příliš velké částice.

Jak na to?
Nejlepší elektrické napětí pro reakci je 30 V; praxe ukázala, že pod tímto napětím probíhá proces nejčistěji. Máte-li malý napájecí zdroj, nastavte ho na 30 V. Pokud použijete baterie, je nejlepší začít na 36 V (tři 12 V anebo čtyři 9 V baterie) a nechat napětí za provozu poklesnout. Nejlepší produkt přináší paralelní upevnění stříbrných elektrod v nevelké vzdálenosti od sebe (odstup asi 2 – 2,5 cm).

Když na stříbrné elektrody ponořené do destilované vody připojíme 30 V (stejnosměrné napětí!), dějí se zajímavé věci. Nenechte se zmást, reakce zpočátku probíhá velice pomalu. Prvních 15 minut se většinou zdá, že se vůbec nic neděje. Posléze začne vznikat mdlý žlutavý závoj. Reakce pak zrychlí a produkované částice jsou zlatě-žluté, jak je dobře vidět, když do roztoku posvítíte baterkou. Při pokojové teplotě mohou být během 20-25 minut změněny 2 dl destilované vody na koloidní stříbro o hustotě 3-5 ppm. Přitom doslova za pakatel. Fotografie pod elektronovým mikroskopem ukazují, že takto získané stříbrné částice mají velikost od 0,001 až do 0,004 mikronu. Takto malé částice se takříkajíc „zavěsí“ mezi vodní molekuly a z větší části neklesnou na dno sklenice. Tak probíhá „koloidní“ příprava stříbra. Když se částice rovnoměrně rozptýlí, voda opět vypadá jako úplně čistá, ale pokud má dostatečnou hustotu bude se ve světle kapesní lampy opět jevit jako žlutavá.

„Žluté zabarvení“
Ohledně zmíněného zbarvení probíhá dlouhá diskuse. Mnoho lidí v dobrém úmyslu míní, že „žloutnutí je škodlivé; stříbro přece není žluté; žlutá znamená znečištění sírou nebo železem", a uslyšíte ještě spoustu jiných věcí. 

Vyčerpávající odpověď na otázku zabarvení lze nalézt ve „staré“ knize s názvem „Practical Colloid Chemistry“, vydané v Londýně roku 1926. V kapitole „O barvách koloidních kovů“ v části „Polychromizmus stříbrných roztoků“, na stránce 69, je následující sdělení: 
“Permanentní změna barvy ze žluté na modrou odpovídá změně v absorbci maxima kratších na úkor delších vlnových délek (světla) s klesajícím stupněm rozptylu. Tato všeobecná vlastnost v chemii koloidů dokládá vztah mezi zabarvením a stupněm disperse.“ Kapitola pokračuje popisem široké palety barev pozorovatelných u koloidních roztoků kovů. Zajímavé je, že všechny mají svou žlutou fázi.

„Elektro-koloidní“ stříbro, s velikostí částic v rozsahu 0,01 až 0.001 mikronů (10 až 100 angstromů) se musí jevit jako žluté, protože to odpovídá velikosti stříbrných částic, které v této velikosti nejlépe absorbují indigové světlo, přičemž ponechávají jen jeho inverzní barvu, což je pozorovaná žluť. Výsledný průzračně žlutavý vzhled nakonec dokladuje rovnoměrné rozptýlení částic.

Hnědá láhev
Jakmile se pustíte do výroby koloidního stříbra obsahujícího částice o velikosti až 0,001 mikronu, je důležité a nutné výsledný produkt chránit. Důvod je zřejmý. 
Částice obsažené v suspenzi se k sobě nepřibližují, protože každá z nich nese pozitivní elektrický náboj (+) a „souhlasné náboje“ se vzájemně odpuzují. Cokoli, co z částice může vypudit její náboj, sníží kvalitu koloidního stříbra v procesu zvaném rekoagulace. Částice zbavené nábojů se lepí dohromady a vytvářejí hrudkovitá seskupení. Tento proces může vyvolat zejména ultrafialové sluneční záření a také mnohé plasty. Proto je nejlepší skladovat koloidní stříbro v lahvích z tmavého skla, buď tmavě žluté (hnědé), anebo kobaltově modré barvy.

Odlišnosti
Největší „záhada“ a tajemství úspěšné domácí výroby koloidního stříbra vysoké kvality spočívá v tom, že tento produkt téměř nelze standardizovat. Stříbro, jak se zdá, reaguje na několik přírodních sil, na které, to zatím nebylo rozpoznáno. Dokonce i při identickém elektrickém napětí, stejné vodě a teplotě, jsou za určitých dnů produkovány odlišné várky s odlišnými poměry. Za takových dnů se rychlost reakce může lišit o více než 100%. Za „normálních“ dnů trvá nějakých 15 minut než se objeví známý zlatavý obláček částic. Za „pomalých dnů" může trvat až 30 minut, než se žluté částice objeví. Kvůli těmto podivným obměnám, je vždy rozumné pozorně sledovat proces pod umělým světlem (žárovky, ne výbojky!) v němž můžete sledovat rychlost reakce. Jakmile se ukáže žlutý obláček pokračujte dalších 5 minut. To je nejlepší způsob, jak cejchovat doma připravované koloidní stříbro.

Koloidní nebo iontové?
Další velký spor se týká otázky, zda tato metoda produkuje „koloidní stříbro“ či „stříbrné ionty“. Většina míní, že koloidní je „dobré“ a iontové stříbro „špatné“. Pravda asi opět bude nepopulární. Slovo „koloidní“ odkazuje na stav, kdy jsou pevné částice rozptýleny v kapalině (v tomto případě stříbro ve vodě). Pevné částice jsou ovšem příliš velké, aby mohly být považovány za ROZPUŠTĚNÉ, ale zároveň i příliš malé aby se daly odfiltrovat. Koloidní stav je nejsnadněji zjistitelný pomocí tzv. „Tyndallova efektu“, kde v kapalině obsažené částice rozptýlí procházející úzký světelný paprsek (třeba laserového ukazovátka) do kužele. Osvětlené částice pozorované pod mikroskopem mimo to vykazují náhodný klikatý pohyb („Brownův pohyb“). Když je něco úplně rozpuštěné, Brownův ani Tyndallův efekt se neprojeví.

Pojem „iontový" odkazuje na stav kdy nějaká částice nese elektrický náboj. V případě „elektro-koloidního" stříbra je tento náboj VŽDY pozitivní. Nevytvoří se negativně nabitý iont. Skutečností tedy je, že elektro-koloidní stříbro má OBĚ vlastnosti, je koloidní i iontové. Koloidní kvůli VELIKOSTI částic a iontové kvůli jejich NÁBOJI. Ve skutečnosti většina biologických studií nasvědčuje tomu, že jsou to právě iontové vlastnosti koloidního stříbra, které z něj dělají tak dobrý baktericidní prostředek. Je zajímavé si povšimnout, že staré knihy o chemii nedělají mezi koloidními a iontovými stavy elektro-koloidních kovů žádný rozdíl.

Čistota stříbra
Kvalita výsledného produktu zcela závisí na čistotě použité vody a stříbra. Většina stávající literatury navrhuje výhradně použití ryzího stříbra (99,9999%). Většina domácích systémů používá stříbro o čistotě 99,9%. V čem je rozdíl? 
Úhrnná přípustná znečištění v 99,9% (.999 % ) stříbře představují 1000 ppm čili 1 podíl v 1000. Tyto nečistoty a jejich maximální hodnoty jsou: 
1) měď, 800 ppm, 2) olovo, 250 ppm, 3) železo, 200 ppm a 4) vizmut, 10 ppm. 
Tento produkt je běžně dostupný ve formě stříbrných drátů. Když ho použijeme pro výrobu elektro-koloidního stříbra s koncentrací 5 ppm, úhrnné znečištění stříbra úměrně klesá na 4 ppb (částic na miliardu) u mědi, 1,25 ppb u olova, 1 ppb u železa a 0,05 ppb u vizmutu. Při všech možných znečištěních, tak malá množstvím nejsou racionálním důvodem k znepokojení. Jenže, někdy i nepatrná věc představuje významný rozdíl. Stříbro 0,99.99% (.9999, rafinované) obsahuje úhrnné množství nečistot odpovídající 100 ppm shora uvedených kovů ve stejném poměru, ale jeho cena ve formě drátu je o dost vyšší. Stříbro ryzosti 99,9999% (znečištění 10ppm) už je dražší než zlato a je velmi obtížné ho sehnat.

Vzorek koloidního stříbra 10 ppm (udělaného ze stříbrných elektrod 99,9%) byl poslán na celkovou analýzu primárních nečistot. Výsledek: 1) sodík, 470 ppb, 2) vápník, 260 ppb, 3) mangan, 70 ppb, 4) draslík, 50 ppb, a 5) hořčík, 24 ppb. Protože žádná z těchto nečistot nemohla být přičtena samotnému stříbru, je zřejmé, že důraz by měl kladen spíš na čistotu vody a není třeba zbytečně utrácet za velmi čisté stříbro.

Koncentrace
Koncentrace stříbra ve vodě se obvykle udává v částicích na milión, čili ppm. ppm ovšem vyjadřuje „podíl“, není indikátorem množství. Když je koloidní stříbro laboratorně testováno na hustotu, je výsledek uveden v miligramech na litr (mg./l). Milligram na litr je platné měřítko hmotnosti v obsahu a představuje reálné množství. V metrické soustavě váží jeden litr vody 1000 gramů a jeden miligram je jedna tisícina (1/1000) gramu. 1 mg./l je tedy totéž jako 1 ppm, pokud hovoříme o vodě. Se znalostí hmotnosti stříbra pak můžeme vypočíst, že jedna čajová lžička koloidního stříbra o hustotě 5 ppm obsahuje asi 10 mikrogramů stříbra.

Dávkování
R. A. Kehoe v práci z roku 1940 udává, že nám průměrný denní přísun ovoce a zeleniny za normálních okolností poskytne něco mezi 50-100 mikrogramy stříbra jako stopového prvku. Od těch dob ovšem zemědělská půda v průmyslových zemích extrémně zchudla. Nejsou v ní už téměř žádné stopové minerály. Ačkoli nemáme spolehlivá čísla o obsahu stříbra v půdě, podle zprávy Earth Summit z roku 1992, za posledních 100 let poklesla hladina v půdě obsažených minerálů v Severní Americe o více než 85%. Jinde to patrně nebude o mnoho lepší. Za předpokladu, že strava našich předků obsahovala stopy stříbra, jehož v naší nepochybně bude značně méně, je jen rozumné doplnit výpadek koloidním stříbrem. Polévková lžíce roztoku hustoty 5 ppm poskytne asi 50 mikrogramů stříbra, což může být považováno za „nutriční“ množství, pokud ho budeme užívat každodenně. Každé množství nad dvě polévkové lžíce denně, čili 100 mikrogramů, lze považovat za „léčebné“. Přitom bychom neměli předpokládat, že elektrokoloidní stříbro je rovnocenné, nebo že má stejný metabolický efekt jako stopové stříbro z potravních zdrojů. Ale protože z rostlinných zdrojů máme dnes k dispozici jen velmi málo stopového stříbra, je jeho koloidní forma patrně nejlepší náhradou. Chcete-li s užíváním experimentovat delší dobu, držte se množství považovaného za nutriční. Chcete-li experimentovat s většími dávkami, pak opatrně a jen po dobu jednoho nebo dvou dnů po sobě.

Nezávadnost a toxicita
Stříbro se může chovat v těle toxicky, jako každý těžký kov. Ale také jako výživný stopový minerál. Rozdíl spočívá jen ve velikosti částic, NIKOLI v jejich koncentraci. Koloidní stříbro s částicemi o velikosti 0,001 mikronu má částice stokrát menší, než stříbrné preparáty s částicemi o velikosti 0,1 mikronu. Čím menší částice, tím menší je i pravděpodobnost, že se v těle bude chovat jako jed. Nejhorší toxická reakce na kovové stříbro, uváděná v lékařské literatuře, je stav nazvaný argyrie (vleklá otrava stříbrem). Argyrie je však výhradně kosmetický stav charakterizovaný trvalým namodralým zbarvením pleti. Argyrie nezpůsobuje žádné fyzické potíže a nemá žádné jiné známé vedlejší účinky. Pouze pleť je modravě šedá. Pojem „modrá krev“, hovoříme-li o evropských královských rodinách, pravděpodobně odkazuje na mírný stav argyrie, způsobený trvalým stolováním za použití stříbrného nádobí. Je opravdu zajímavé vědět, že z použití čistého elektro-koloidního stříbra, prostého solí nebo jiných nečistot, nebyl nikdy hlášen jediný případ argyrie.

Poznámka: Mikrovelikost částic patrně umožní, aby kompletně vyreagovaly v silné kyselině solné v žaludku na sraženinu AgCl, z čehož také vyplývá minimální průnik kovu do oběhu. (Vzhledem k velikosti částic se tedy Ag dostává do oběhu jako chlorid a ne jako kov. Tématem pro vědce je zjistit, v jaké vazbě je deponováno v argyrických případech a hledat jeho přenašeče v oběhu. Bohužel se zde nabízí varianta kovového stříbra po depozici chloridu nebo s přenašečem do pokožky a následná reakce s UV zářením, což je proces obdobný jako ve fotografii. To je patrně důvodem nezabarvení hlubších tkání.) Je-li tomu tak, nelze při užívání stříbra doporučit slunění.

Sraženina chloridu stříbrného, s minimem disociovaných ve vodě rozpuštěných iontů, je lépe vstřebatelná při vysokém rozptýlení, vzniklém například z mikročástic Ag. Velké částice mají menší zisk chloridu v žaludku, jehož kyselost je alikvótní výtěžnosti. 

Ačkoli neohrožuje na životě, je argyrie jistě nežádoucí. Obvyklou příčinou je masivní příjem stříbrných solí, jako jsou například dusičnan stříbrný a síran a chlorid stříbrný. 
Jak toxické jsou tyto substance? 

Nahlédněme do registru Agentury pro toxické substance a choroby. Všechno tyto soli stříbra jsou uvedeny jako toxiny, ale zároveň zde stojí, že jediným důsledkem vysoké expozice je právě argyrie. EPA pro každou toxickou substanci která může zapříčinit onemocnění vydává „kontrolní kód“. Dusičnan stříbrný a síran stříbrný kontrolní kódy mají, zato chlorid stříbrný ne. To v podstatě odpovídá informaci toxikologa. Úřady zjevně považují stříbro a jeho sloučeniny za toxiny, které ale v zásadě nemají žádné jiné účinky, než schopnost měnit barvu pleti.

Při trochu hlubším pohledu najdete třeba přednášky „Homeopathic Materia Medica“ od J.T. Kenta. V části o použití kovového stříbra jako homeopatika, je 71 stran indikací (symptomů) zahrnujících působení na nervy a chrupavky, stejně jako zvýšený sklon k emocionálním výronům a mentální podrážděnost. Seznam symptomů je opravdu dost obsáhlý. Užívání stříbra nás sice nemůže skolit nebo vyvolat v organizmu nějaké onemocnění, ale to nemusí znamenat že není toxické vůbec. Ostatně, jako všechno, čeho neužíváme s mírou… Jak je vidět, stříbro se umí chovat jako jemné dráždidlo a umí se ukládat v jistých tkáních. To naznačuje, že každodennní užívání koloidního stříbra nemusí být dobrý nápad, zejména pro lidi, kteří už mají zmíněné symptomy.

Účinnost
Studie zčásti provedená římským Institutem mikrobiologie a publikovaná v „Applied and Environmental Microbiology“, v prosinci 1992, testovala různé formy stříbra s cílem zjistit jejich schopnost ničit mikroorganizmy. Čisté elektro-koloidní stříbro jako širokospektrální germicid deklasovalo prostředky jako dusičnan stříbrný, chlorid stříbrný i známý, stříbro obsahující sulfadiazin. U všech tříd testovaných vzorků bakterií, plísní a koků, fungovalo čisté elektro-koloidní stříbro lépe a v mnohem nižších koncentracích. Výzkumníci dospěli k závěru, že libovolné přísady jen snižují účinnost prostého stříbrného iontu; soli stříbra mají téměř stokrát menší účinnost.

Účinnost elektro-koloidního stříbra jako širokospektrálního germicidu přímo souvisí s počtem a velikostí částic. Stejný objem prostoru, jaký obsadí jedinoá stříbrná částečka o velikosti 0,1 mikronu, může zaujmout okolo 10 000 stříbrných částeček o velikosti 0,001 mikronu. Snížení velikosti částic připouští nejen větší rozptyl stříbra, ale také značně zvyšuje celkovou plochu stříbrného povrchu přístupnou interakci s okolním prostředím. Toto, plus stabilita elektrického náboje, jsou nejdůležitější faktory vedoucí k účinnosti koloidního stříbra.

Stříbro a zažívání
Koloidní stříbro očividně dokáže skolit asi veškeré mikroorganizmy, tedy včetně „přátelské střevní flóry“, kterou potřebuje zažívací systém pro správnou funkci. K dispozici jsou zprávy od stovek lidí užívajících koloidní stříbro každodenně a nikdy, ani při dlouhodobém užívání, nepozorovali žádné zažívací problémy. Naproti tomu existují lidé, kteří podobné problémy měli, když ho užili vůbec poprvé. Pravděpodobně šlo právě o vyhubení části střevní flóry, ale takové případy jsou hodně vzácné. 

Existují jisté úskoky, které snad mohou snížit pravděpodobnost působení na zažívání. Nejjednodušší je asi půl minuty před spolknutím „čvachtat“ koloidním stříbrem v ústech. Tento postup zároveň vydatně dezinfikuje ústní dutinu. Jinou lstí je užívat menší dávky několikrát denně nebo při jídlech. Každopádně, jestliže se vám přesto podaří vyhubit něco střevní flóry, rychle ji obnovíte některým z produktů obsahujícím laktobacilus acidophilus.

Závěr
Aktivita stříbra je tradičně osvědčená, není třeba se ho bát ani v příborech a nádobí, ale naopak ho vyžadovat – obzvláště na infekčních odděleních v nemocnicích.
Koloidní stříbro je v každém případě výjimečný produkt. Může zlepšit zdraví vám i celé vaší rodině stovkami způsobů. Každý by se měl naučit jak si připravit velmi kvalitní koloidní stříbro, a mít možnost dělat si ho doma pro případ, kdyby jacísi „regulovčíci“ v budoucnu omezili jeho dostupnost. 

Může to být nejlepší „zdravotní pojištění“, jaké jste kdy uzavřeli!

(článek vyšel v čísle 46/2005)

Odkazy
[1] www.msnbc.msn.com/id/4988362/site/newsweek/
[2] www.personalconsult.com/articles/quackbusters2005.html
[3] www.savedrclark.net/by_whom2.htm]
[4] www.quackwatch.org/01QuackeryRelatedTopics/PhonyAds/silverad.html

V textu byla použita část článku Colloidal Silver: „A Closer Look“, který napsal Peter A. Lindemann [www.elixa.com/silver/lindmn.htm]

Autor: Jiří Wojnar