Vzhledem ke svému biologickému vzdělání však nechci biologické vlivy opominout, tak pro začátek připomínám, že existují faktory vrozené (zvýšený počet tukových buněk, poruchy regulačních mechanismů metabolismu…), které nadváhu ovlivňují cca z 20%.
Pojďme tedy k faktorům „získaným“ (výchovným, psychologickým a sociálním), které ovlivňují vzorce chování pro příjem a výdej energie. Pokud příjem převažuje nad výdejem vzniká nadváha. (Vynechám případy, kdy nadváha vznikne jako projev hormonálního onemocnění).
Přeci jenom ještě několik slov z biologického základu. Potřebný příjem energie je regulován pocitem hladu. Ten vzniká v závislosti na hladině cukru v krvi a informací z trávicího traktu v mozkovém centru hladu a sytosti v hypothalamu. (Poškození hypothalamu například zánětem, či nádorem může porušit regulaci pocitu hladu. Obvykle se projeví náhlým rychlým ztloustnutím, provázeným změnou povahy a osobnosti). Většina lidí s nadváhou, nemá poškozený hypothalamus a přesto není schopna regulovat svůj příjem potravy na potřebné úrovni. Často používají potravu k uspokojení jiných než výživových potřeb (sycení emočního hladu). Jakoby nebyli schopni rozlišovat mezi hladem (potřebou jíst) a jinými stavy napětí a jinými potřebami. Jsou zaujati potravou a neví, kdy jsou hladoví.
A jak to začíná?
Novorozenec není schopen rozlišovat potravní a ostatní potřeby. To se postupně učí na základě zkušenosti, jak jeho okolí na něj reaguje. Učit se může dobře, nebo zkresleně. Nejdůležitější úlohu v učení má matka – jakým způsobem a jak rychle odpovídá na vyjádřené potřeby dítěte. Používá-li matka jídlo jako universální tišící prostředek (nerozlišuje aktuální potřeby dítěte – aby nebrečelo, dostane „dobrůtku“) dítě se nenaučí správně rozlišovat mezi hladem a ostatními pocity napětí (úzkost, zlost, strach ….) a vyjadřuje je jako potřebu jíst. Přitom nerozlišené potřeby zůstávají neuspokojené.
Každé dítě má potřebu být milováno. Děti, které netrpěly nedostatkem citu svých rodičů „naplnily svá srdce“ a jako dospělí mohou lásku dávat. Děti nedostatečně sycené láskou v dětství „budou chodit s hladovým srdcem“. Citový hlad volá po naplnění. Když nebude přiměřeně uspokojen ve vztazích, může jako náhražka posloužit jídlo. Pak se začnou přecpávat bez ohledu na hlad a estetický požitek chuti, rizika… Jídlo však nasytí jen břicho, ale srdce zůstane hladové. (Jako náhražka může být vybrána také droga, sex, práce….) Děti, které neumí rozlišovat hlad a jiné stavy napětí (a přiměřeně je řešit), pak mohou používat jídlo k utišení jakýchkoli nepříjemných pocitů.
Mnoho takových dětí nemusí být nutně obézních, dokud matka kontroluje příjem potravy a nepřekrmuje je. Mohou pak ztloustnou v pubertě, neboť nejsou schopni sami regulovat kalorický příjem. (Může se u nich vyvinout i druhý extrém – mentální anorexie). Obezita umožní vyhnutí se vývojovým úkolům puberty, problémům spojených s dospělostí (přijetí nových rolí, osamostatňování se z původní rodiny…). Ztloustnutí v pubertě může také být jen přechodným jevem, který se spontánně upraví.
Dítě se učí vztahu a chování vůči jídlu při stolování s rodiči. Odpozoruje rodinné zvyky, přejídání ostatních členů rodiny, používání jídla jako léku, či na oslavu. Učí se násilnému „musíš jíst, i když nechceš“, „musíš všechno dojíst“, či potěšit matku: „dojez to, aby měla maminka radost“. Učí se jídelním návykům, které nerespektují přirozený pocit hladu a sytosti. Učí se jídlem komunikovat o tom, o čem by mělo komunikovat slovy. Také postoj rodiny k fyzické aktivitě ovlivňuje vznik a vývoj nadváhy. Tělesná aktivita má kromě spálených kalorií pozitivní vliv na metabolismus, emoce (v mozku při ní vznikají látky – endorfiny – způsobující příjemnou náladu) rozvoj vůle, schopností a vlastností. Děti pocházející z rodin, které věnují málo pozornosti rozvoji fyzické aktivity, iniciativy a nezávislosti, jsou k nadváze náchylnější.
Na vývoj nadváhy má také vliv postoj rodičů k nadváze a osobnosti dítěte. Pokud rodiče děti akceptují, podporují a povzbuzují v nezávislém vývoji, nepeskují za to, že jsou „silnější“ než ostatní, děti nepovažují nadváhu za nedostatek. Vytvoří si dobrý vztah k sobě a svému tělu a pocit vnitřní jistoty. Jejich nadváha obvykle nebývá veliká a má dobrou prognosu. Jsou obvykle schopni zhubnout z vlastní iniciativy. Pokud jsou za svoji tloušťku od rodičů persekuováni, pocity viny a deprese je ženou ke kompenzaci – přejídání a uzavírá se bludný kruh.
Některé rodiny žijí v zajetí mýtů, které jim brání převzít kontrolu nad svojí váhou.: „v naší rodině jsme všichni obézní“, „po porodu už se nedá zhubnout“… Tyto mýty děti často ze svých rodin přeberou a vzdají se zodpovědnosti za svojí váhu. Lidé kteří zažili v dětství ve svých rodinách málo pozornosti a lásky, byli vystaveny nadměrné kontrole, nebo dokonce týrání a zneužívání jsou k nadváze velmi náchylní.
Léčba nadváhy by měla tedy postihnout i výše uvedené vlivy, tedy být postavena, jako komplexní program, který zahrnuje dietu, cvičení, režimové prvky, péči o radost, práce na pozitivním vztahu ke své osobě, trénink dovedností (vztahových, komunikačních atd). V některých případech může být užitečným pomocníkem i psychoterapie. Může pomoci v odhalování hladových míst na srdci, rozlišování pocitů a potřeb a hledání způsobu jejich adekvátního sycení. Může poskytnout podporu a porozumění při této nelehké cestě.
MUDr. Šárka Poupětová
Zdroj: www.aktip.cz
