Bylo to nedlouho potom, kdy společné zasedání Akademie věd SSSR a Akademie lékařských věd SSSR, věnované učení akademika I. P. Pavlova, dalo za úkol vědcům, lékařům a pedagogům, aby „pavlovské učení" všestranně rozvíjeli – mimo jiné, také jako nástroj boje proti idealismu v psychologii. Nastalo období horečnaté aplikace tohoto „učení" na poslušné vědy, kdy došlo, žel bohu, také na psychiatrii. Nastalo období pavlovské reflexologie institucionalizované jako státní doktrína, závazná pro všechny. Celá situace se velmi podobala období aplikace proslulých tezí o jazykovědě na rozvoj socialistické dopravy atd., a vyžádala si ovšem také značně obětí v řadách těch, kdo nebyli dost rychle a plně ochotni k rozvíjení Pavlovových spekulací o tom, co se děje v mozku, když se vytvářejí podmíněné reflexy, k interpretaci myšlení, vnímání, ale také psychopatologických jevů v termínech vzruchů, útlumů, první a druhé signální soustavy atd. Tehdy prohlásil jeden z našich novodobých reflexologů a pozdější prominentní arbiter (přesněji kádrovák) české psychologie v období tzv. normalizace: „Již slovo duše ve mně vyvolává fyzický odpor."

Dva diametrálně odlišné výroky dvou naprosto odlišných osobností: svobodně uvažujícího vědce a chytráckého exponenta institucionalizované ideologie, oddaného totalitnímu režimu a vidinám své kariéry. O psychologii se říká, že je to mladá věda s prastarou historií, neboť její základy položil již Aristoteles ve 4. stol. př. n. 1. spisem „O duši", avšak ke zvědečtění psychologie došlo až v druhé polovině 19. stol. Aristoteles chápal duši jako životní princip (entelechii), jako princip bytí a činnosti živých těl vůbec, tj. jako psychofyziologického činitele (O duši II.; l, 412 n.). O mnoho starší Plotin (Enneady IV.: 2 n.) soudil, že individuální duše je částí duše světové. Zatímco Platon tvrdil, že duše je uvězněna v těle, tvrdil Plotin, že tělo je v duši. Celá staletí se pak s pojmem duše především spekulovalo: Tomáš Akvinský (Summa theol. L; 75) soudil, že duše je substance tvořící s tělem přirozenou jednotu, zatímco Descartes (Principia philos. I; 8, 53) pokládal duši, za jejíž sídlo v těle považoval epifýzu, za zvláštní substanci myslící, odlišnou od materiální substance těla. Teprve v šedesátých létech minulého století se pod vlivem rozkvětu přírodních věd stává psychologie skutečnou empirickou vědou, odděluje se od filosofie a zavádí se v ní experimentální metoda výzkumu. Začíná se éra experimentální psychologie (G. Th. Fechner 1860 – psychofyzika), kterou J. Stavěl nazýval „mosazná psychologie", protože se omezovala na laboratorní výzkum jednoduchých reakcí pomocí jednoduchých přístrojů. W. Wundt (1879) zakládá v Lipsku první Institut pro experimentální psychologii. To znamená odvrat psychologie od filosoficko-spekulativních tendencí, od metafyzi-ky, a její příklon k modelu přírodní experimentální vědy. Přírodovědecky, ale i filosoficky založený Wundt ještě pojem duše podržel, ale již jen pro označení „celkového obsahu prožívání".

Dále šel dánský psycholog C. G. Lange (1888), který již prosazuje „psychologii bez duše". Po překonám psychofyzické „počitkové éry" se psychologie rychle rozviji především jako věda o chování organismů (J. B. Watson 1912), resp. jako věda o reflexech, jako tzv. „objektivní psychologie" (V. M. Bechtěrev 1910). Avšak pod vlivem psychoanalýzy, i poznatku experimentální laboratorní psychologie, že na týž podnět různí lidé reagují různě, je nucena zavést pojem osobnost jako hypotetický konstrukt vyjadřující fakt, že psychické jevy nejsou jen reakcí na vnější podněty, nýbrž vyplývají z interakce vnitřních dispozic jedince a situace, v níž se nachází.

Později je pojem osobnosti významově rozšířen: osobností se chápe nejen interindividuálně různý celek vnitřních dispozic, nýbrž také vnitřní dynamický a zkušenost organizující činitel (G. W. Allport 1937), který vysvětluje, že tento dynamický vnitřní celek má povahu jednoty růzností (W. Stern 1924). Je to v podstatě pokus nahradit zavržený pojem duše, zatížený metafyzikou, konceptem, který by dával lidskému duševnímu životu smysl, neboť duševní jevy nejsou „membra disjacta", ale smysluplné jevy spojené navzájem určitým vnitřním vztahem, nejsou sumou částí, ale uspořádaným celkem vzájemně propojených složek. Později se v tomto smyslu bude hovořit o systémovém postupu a organismu jako „samo-regulujícím se systému". Nicméně v psychologii panuje behaviorismus (věda o chování), který vrcholí v extrémní scientistické variantě, v operacionalismu, v němž se požaduje, aby psychologie byla pěstována po vzoru fyziky a užívala i jejího jazyka. Duševní jevy jsou označovány za „odpovědi" či reakce organismu, popadne jako psychické procesy. V této době přichází se svou teorií podmíněných reflexů I. P. Pavlov, vyhlašuje splývání psychologie s fyziologií tzv. „vyšší nervové činnosti" a objevují se pokusy identifikovat i takové jevy, jako je abstraktní pojmové myšlení a volní jednání, jako podmíněné reflexy. Na jedné ze svých pověstných „střed" (seminářů) Pavlov říká: „Čtu jednoho psychologa. Jaká to tlachanice…" (Pavlovskije sredy, Sv. 2, s. 550, Moskva-Leningrad 1949.)

Povinný odpor k tradiční psychologii a zejména pak k jejímu „dušezpytnému" období vyjadřuje D. A. Birjukov (1959) brožurou s příznačným názvem „Mýtus o duši" (česky 1962 pod názvem „Má člověk duši?", v níž se ovšem odpovídá, že nemá). Popravu psychologie pak dovršuje anglický marxista J. Bernal (1956), podle něhož úkolem psychologie ve světě kapitalismu je „vědecké ospravedlňování ekonomických a politických institucí", přičemž psychologie slouží k tomu, aby „odvrátila lidi od snahy změnit tyto instituce." (U nás se nyní zdá, že bude jejím úkolem mít lidi k tomu, aby se k těmto institucím zase co nejrychleji vrátili.) Ideologizace psychologie koncem padesátých let vrcholí a jeden z největších teoretiků tzv. „marxistické psychologie", S. L. Rubinštejn (1957), označuje v SSSR tabuizovanou sociální psychologii za „vědu milou srdcím reakcionářů" a za „pokus psychologizovat sociologii, tj. zavlékat idealismus do studia společenských jevů".

Marxistická psychologie zavrhla pojem duše, ale vrátila se do období spekulací, nahradila jen teologii ideologií a spiritualistickou metafyziku metafyzikou materialistickou, vydávanou za dialektický materialismus. Psychologie, a zejména psychologie sociální, sdílí klatbu sociologie a kybernetiky, „nástrojů ohlupování a vykořisťování pracujících mas". Psychické je rozpouštěno ve vyspekulovaných mechanismech nervových procesů, v psychologii vládnou reflexy, místo fakt jsou citováni „klasikové marxismu-leninismu". Avšak ani na Západě se psychologii nedaří lépe. Rozvíjí se sice obrovský výzkum, zejména procesů učení a „měření individuálních rozdílů" v psychických schopnostech osobnosti, ale experimentuje se téměř výhradně se zvířaty a hromadí se dílčí fakta, často pochybné hodnoty.

V šedesátých létech vrcholí éra psychologie „svalových záškubů", jak nazývali behavioristicky orientovanou psychologii její kritikové. Po pokusu o „subjektivní behaviorismus" (E. C. Tolman 1932) se připravuje třetí cesta v psychologii – „humanistická psychologie" (za dvě do té doby převažující cesty v psychologii jsou, s jistým zjednodušením, pokládány psychoanalýza a behaviorismus).

Proti „psychologii bez duše" vystupovala řada významných psychologů, zvláště v Německu, kde se kromě pozitivismu prosazoval v psychologii i tradiční vliv filosofie (např. Sternův personalismus), a proti behaviorismu se udržoval tradiční smysl pro introspektivní, fenomenologicky orientovanou psychologii (např. tzv. „rozumějící psychologie" E. Sprangera). „Outsidery" ve vývoji psychologie byli právě ti, kdo se orientovali na tuto „rozumějící psychologii", jejíž základy vytvořil filosof W. Dilthey a kterou systematicky propracovávali A. Pfánder (1933) a H. W. Gruhle (1956). Pfánder rozlišuje duševní život a duši: „Duševní život vytváří cestu k poznání duše samé." Duši chápe Pfánder jako seberozvíjející se bytost, jejímž „prapudem" je: „Chci být tím, kým mohu být." Velmi to připomíná o dvacet let později vytvořený klíčový koncept humanistické psychologie, sebeaktualizaci (A. H. Maslow 1954).

V Čechách zvedl boj proti „psychologii bez duše" již na počátku našeho století významný fyziolog a filosof-vitalista, rektor University Karlovy P. Mareš (1912), když vystoupil proti pozitivistickému pojetí psychologie F. Krejčího, který prosazoval úplné osvobození psychologie od filosofie a její úzkou vazbu na fyziologii. Vitalista Mareš označil Krejčího za „pouhého materialistu" a jeho psychologii, „strojící se jako exaktní věda přírodní", prohlásil za „žalostnou vědu", která si zakládá na tom, že „podává psychologii bez duše" a pokládá „záhadu duše" za empiricky vysvětlenou „nervovými koreláty a jejich stopami". Mareš to prohlásil za „metafyzické přeludy naturalismu, vydávané za vědecká fakta" a zdůraznil, že „nemožnost, ba absurdnost takové psychologie je sama zjevná." Tento bojovný český vědec a filosof a v neposlední řadě i politik, který je dnes více znám jako vášnivý obhájce pravosti „Rukopisů" a vůdce pravicové „Národní fronty", rozpoznal velmi přesně, že: „Naturalismus jest meta-fyzika, vykračující si jako fyzika." Tento naturalismus, jímž prosákla téměř celá psychologie konce minulého století a první poloviny našeho století, a který vyvrcholil v behavioristickém scientismu a u Pavlova, měl své kořeny ve snaze psychologů vytvořit z psychologie exaktní vědu po vzoru fyziky, vědu, která by operovala s měřitelnými údaji a komunikovala je operacionalisticky definovanými termíny. Otcem tohoto naturalismu, resp. fyzikalismu, který se projevil i ve fyziologii, byl J. von Helmholtz (1847), který ve své proslulé berlínské přednášce požadoval, aby popis a vysvětlování fyziologických jevů byly prováděny v termínech fyziky a chemie. Tomuto fyzikalismu se nevyhnul ani S. Freud se svým hydraulickým pojetím dynamiky psychické energie.

V psychologii zavedl již počátkem 19. stol. J. P. Herbart koncepty mechaniky, statiky a dynamiky a za základ „duševní mechaniky" pokládal pohyb představ. V polovině 19. stol. pak J. S. Milí, okouzlen chemií, se pokusil o „chemii ducha"; věřil, že představy se spojují jako chemické substance.

Psychologové, trpící komplexem nevědeckosti, hledají po vzoru chemie a fyziky dále nerozložitelné prvky či atomy duševního života a nacházejí je v představách či „počitcích". Pokoušejí se pak určit mechanismy, jimiž se z těchto prvků vytvářejí složité duševní procesy, jako např. myšlení, které bylo dlouho pokládáno za dynamiku představ. Zatímco v Anglii se ještě na počátku 19. stol. psychologie pěstuje jako „mental philosophy", připravuje se v Německu již psychofyzika a G. Th. Fechner trpělivě měří podněty a počitky, aby formuloval svůj známý, později zpochybněný zákon, který byl první exhibicí vědecké psychologie: vyjadřoval matematicky vztah mezi narůstáním intenzity počitku a narůstáním intenzity podnětu.

Pojem počitku je dnes již historickou záležitostí a zákon sám byl o mnoho let později podroben zásadní revizi a jeho platnost je omezená. Avšak psychofyzik Fechner rok po vydání svého proslulého díla „Elemente der Psychophysik" (1860) vydává brožuru „O otázkách duše", která nese charakteristický podtitul: „Cesta viditelným světem, aby bylo možno nalézt neviditelný." Vrací se jím zpět k učení o duši a přiznává jím neúplnost počitkové psychologie. Ale již více než dvacet let předtím napsal tento zakladatel vědecké, matematicky orientované psychologie také „Knížečku o životě po smrti" a potom i spis o „Duševním životě rostlin" a knihu „Zend-Avesta" (1851), komentující starobylý perský text, obsahující mystické učení zoroastrismu. Fechnerem, tímto metodologickým materialistou a vnitřně přesvědčeným spiritualistou, vstupuje do psychologie matematika, která je podle Kanta kritériem vědeckosti a která v psychologii vrcholí zcela nepsychologickou matematickou formalizací procesu rozhodování v polovině šedesátých let našeho století. Tím se v psychologii vytvořil trend, který vtipně komentoval známý sociolog P. Lazarsfeld výrokem

V polovině třicátých let vrcholí v psychologii vliv neopozitivismu: R. Carnap (1932) : „Dříve se psychologové snažili dostat do psychologie trochu matematiky, nyní se snaží dostat do matematiky trochu psychologie."prohlásil, že: „Každá věta psychologie může být formulována ve fyzikální řeči… všechny věty psychologie hovoří o fyzikálních procesech…"; věty o nefyzikálních obsazích jsou neprověřitelné a tak jsou beze smyslu, říká vlastně Carnap. To je v podstatě rozvádění teorie poznání E. Macha (1905), podle něhož elementy, z nichž sestávají všechny předměty poznání, jsou počitky, které jsou totéž psychicky i fyzikálně. Proti Carnapovi namítá správně O. Graefe (1950), že v psychologických výrocích jde o strukturní vztahy, kdežto v řeči fyziky o materiální identitu. Avšak zatímco v.psychologii kulminuje fyzikalistický neopozitivismus, je už oblíbený vzor psychologie, fyzika, napadnut vážnou krizí, když výzkum subatomárních částic (kvantová fyzika) dospívá k poznání o omezené platnosti termínů klasické fyziky a o neudržitelnosti newtonovského mechanismu a karteziánského dualismu: to, co dosud platilo jako vědecký kánon, je smysluplné na úrovni makrosvěta; v mikrosvětě, který má povahu spíše živého organismu, než mechanismu, a jeho kategorizace na hmotné a nehmotné je umělá, v tomto mikrosvětě se odehrává něco, co vyžaduje zásadní revizi dosavadního vědeckého pojetí skutečnosti. Fyzik F. Capra (1975, 1982) to vyjádřil spisem příznačně nazvaným „Tao a fyzika": svět je inteligibilně organizovaný systém. Papež Pius XI. v encyklice „Divini redemptoris" (1973) znovu upozorňuje na to, že: „Člověku je vlastní duchovní a nesmrtelná duše." Fyzika (D. Bohm 1985, a také W. Hesenberg), biologie a ekologie (G. Bateson 1972,1979) objevují duchovní podstatu světa, astronomové J. Jeans a A. Eddington hovoří o tom, že „hmota zmizela", fyzik N. Bohm poukazuje na analogii světa kvantové fyziky a světa psychiky, ale nikoli již ve smyslu scientistického fyzikalismu: svět není velkým strojem, ale velkou myslí (J. Jeans 1930).

Mezitím se psychologie pomalu a kajícně vrací k vlastní doméně svého předmětu, k prožívání. Anglický psycholog J. Cohen (1957) konstatuje, že: „…poznání získané výzkumem vnějšího lidského chování nemůže nikdy nahradit vědění získané z vnitřní zkušenosti…" a cituje svého kolegu R. Braina, který prohlásil, že psychologové si vydělávají na živobytí tím, že prohlašují svého vlastního ducha za neexistujícího. Člověk žije ve světě významů a nikoli věcí (G. H. Mead 1936) a významy jsou utvářeny v prožívání životního prostředí i sebe samého, chování je jen vnějším výrazem vnitřních smysluplných vztahů, které se utvářejí v konfrontaci intrapsychické dynamiky s životními situacemi. Klinický psycholog A. H. Maslow (1957) a další zakládají „humanistickou psychologii" a Maslow prohlašuje, že byl nejvíce inspirován existencialistickou filosofií. Shora zmíněný neurofyziolog J. C. Eccles (1952, 1970, 1980) soudí, že také neuorofyziologie má svůj mikrosvět, jehož neuralgickým bodem je meziprostor mezi neurony, vyplněný „synaptickými štěrbinami" měřícími 200—300 A° (1 A° — angstróm = jedna stomiliontina centimetru), v nichž se rozhoduje o přenosu nervových vzruchů prostřednictvím biochemických substancí, neurotransmiterů, soustředěných na „synaptické blance" v jakýchsi „balíčcích", menších než 200 A° — to jsou „velikosti" světa kvantové fyziky. Eccles vyslovil hypotézu, že se v těchto prostorech uskutečňuje působení duchovní síly na neurofyziologické mechanismy mozku. Nejprve nazýval tutu duchovní sílu vůlí a posléze „sebe sama si uvědomující mysl". Soudí, že nemožnost vysvětlit fenomény volního pohybu, myšlení a další neurofyziologickými mechanismy poukazuje na nutnost postulování duchovního činitele, jemuž je mozek jen nástrojem. Do hry vchází opět zážitek: stimulace motorických buněk mozku vyvolává u pokusné osoby, která je při plném vědomí, určité pohyby, ale tato osoba je prožívá zcela jinak, než když chce učinit volní pohyb spontánně (Eccles 1953). Spolu s významným anglickým filosofem K. R. Popperem rozlišuje Eccles (1977) tři světy: (1) fyzické objekty a stavy (anorganická hmota a energie, ale také lidský mozek a artefakty jako jsou stroje, knihy apod.); (2) stavy vědomí (subjektivní zkušenosti, poznatky, fantazie, myšlení, city a chtění); (3) vědění v objektivním smyslu (vědecké, filosofické a umělecké výtvory, teoretické systémy v obsahovém smyslu). Duše, kterou Eccles nazývá „vědomé jáství", později „sebe-sama si uvědomující mysl" („self-consciousmind"), náleží druhému z těchto tří světů a jako taková je nehmotná a autonomní a nepodléhá ve smrti zničení, jako komponenty světa prvního (tělo, mozek). Aristotelem a tomisty zastávaný názor, že „duše je formou těla", Eccles (1970) odmítá a soudí, že jeho pojetí je bližší Descartovi. Ve svých edingburských přednáškách (Gifford-Lectures 1977-1978; knižně 1982) Eccles znovu probírá klasické metafyzické problémy vztahu duše a těla, včetně tématu možné inkarnace duše, a končí je steskem, že: „Hlubokou tragikou našeho století je, že religiózní vize se stala nevýznamnou, nebo byla odmítnuta…", což vedlo k materialismu a k determinismu, uzavřeným ve světě fyzických objektů a stavů. Závěrem odmítá filosofie a politické systémy, pro něž je člověk jen věcí a jeho existence jen kolečkem ve „velkém byrokratickém stroji státu", a vén, že je ještě čas vybudovat na „velkém dobrodružství" člověka novou filosofii a náboženství, které by nám přinesly novou víru v toto velké dobrodružství poznávání. Nepochybně to mnozí označí za návrat do doby „středověkého temna", avšak Eccles není ve svých názorech na skutečnost duchovní dimenze člověka osamocen, a jeho závěry jsou jen poněkud odvážně domýšlená fakta. O nutnosti zavést do výkladu psychiky člověka duchovního činitele, který se v podstatě podobá Aristotelovu pojetí duše, jsou stejně tak přesvědčeni i jiní významní neurofyzikové, jako W. Penfield, R. W. Sperry, A. Fassard a jiní. Dospěje-li svět k totalitárnímu systému, spočívajícímu na falešné materialistické filosofii, v níž je člověk degradován na „chytré zvíře", pak, jak to předvídal G. Orwell (1949) ve své proslulé knize „1984", i jak uvádí Eccles: „…zotročené lidstvo by ztratilo svou duši v dlouhé temné noci kulturního a intelektuálního barbarství… Musíme ocenit velikost člověka, musíme znovu získat naši víru a naši naději v člověka a jeho osud – jinak je vše ztraceno." (Eccles 1970) O Pavlově podmíněném reflexu soudí Popper (1977), že je to „hypotéza učiněná o psu", která jde zpět k Lockeově asociační psychologii: „…podmíněný reflex byl zamýšlen jako fyziologická stránka asociace,… avšak myslím si", říká dále Popper, „že asociační psychologie je zcela zavádějící…, obě slova, podmíněný a reflex, jsou aktuálně chybná označení a současně vedou k behavioristickému přístupu, který považuji za totálně mylný." Asociace, na níž je založena i moderní psychologie učení, která se snaží učením vysvětlit zkušeností determinované změny v chování zvířat i lidí, není, podle Poppera, pro lidskou mysl charakteristická, protože „asocianismus má znak pasivního diváka". Popper soudí, že psychická činnost člověka je endogenní a s vnějšími podmínkami se jen konfrontuje. Ve skutečnosti je to však dosti jednostranný pohled, v němž je interakční povaha psychiky převedena na její primární funkci vnitřní, na řízení chování podle vnitřního programu, avšak to se uskutečňuje jen v interakci psychiky a organismu na jedné a v interakci psychiky a životního prostředí na druhé straně, přičemž tento vnitřní program není trvalou danností, i když je variací na motiv udržování, zvyšování a restaurace hodnoty já.

Jeden z nejvšestrannějších vědců a filosofu naší doby, C. Bateson (1979) soudí, že „duch je podstatou všeho živého" a že duch, „mind" a příroda vytvářejí dokonalou jednotu, v níž to, co označujeme jako živou hmotu, se vyznačuje organizací: „Nevím nic o neorganizované hmotě, pokud vůbec něco takového existuje." – napsal Bateson ve svém stěžejním díle „Ekologie ducha". Tuto organizaci nelze vyložit mechanickými procesy a jako mechanický lineární vývoj, ale jako realizaci určitého plánu, což poukazuje na vliv „duchovního činitele". Vyjadřuje tím to, co se nazývá „systémový obraz života", co A. Young (1976) označuje za „kreativní kosmos", a co jiný kosmolog E. Jantsch (1976) nazývá „rozum vesmíru". G. E. Coghill (1949) rozeznává u organismů tři druhy organizace: strukturu, funkci a „mentaci": struktura je organizace v prostoru, funkce je organizace v čase a „mentace" je organizace vázaná na strukturu a funkci, ale současně jako inteligentní samoorganizace je jakousi metafunkcí, která se uplatňuje nejen v činnosti organismů, ale i ekologických a společenských systémů. V tomto smyslu existují různé úrovně mutace a její specifické druhy, které tvoří vzájemně propojené celky, jako je např. „moudrost" těla, ale i buňky apod. Také Pavlov připouštěl, že člověk je autoregulující se soustava s „dokonalou schopností sebeřízení". Avšak pojem autoregulace je jen jiné slovo pro pojem duše; „mentace" je jen jiné slovo pro pojem ducha.

Katolický filosof C. Tresmontant (1971) se pokusil domyslet vědecké koncepty systému a samoregulace, které jen zastírají fakt duchovní organizace světa a života. To, co se nazývá struktura, píše Tresmontant, je vlastně tím, co Aristoteles nazýval duší: když mluvíme o struktuře, jíž se vyznačují samoregulující se živé systémy, nemáme již co činit s fyzickým či chemickým elementem; struktura je tím, co „integruje množství materiálních elementů v jednotu živé a setrvávající formy… struktura není hmotou…". Biologové se tímto pojmem struktury vracejí k Aristotelovu spisu „O duši", poznamenává Tresmontant, ale objevili něco víc, než Aristoteles, totiž to, že princip informace a struktury existuje i mimo těla, neboť Aristoteles nepostřehl, že hmota se stále mění, zatímco forma zůstává: v organismu osmdesátiletého starce není již žádný z atomů, které byly integrovány ve strukturu v době, když mu bylo deset let, a přesto je to týž člověk, který je si toho vědom. „Struktura je tím činitelem, který integruje…" — je to jiný název pro Aristotelův pojem formy. „Struktura není elementem, není něčím materiálním… integruje materiální mnohost a setrvává celý život, zatímco integrovaná hmota podléhá změnám." (Tresmontant) Uvedený filosof cituje významného biologa P. Wintrebreta (1962): „Duch živé hmoty není evoluční vymožeností, ale prvotní a podstatnou vlastností života." Struktura není pasivní entita, je jí vlastní program, a ten se vykazuje jako způsob bytí, je to psychismus: „Každá živá bytost, každý organismus je psychismem…", píše Tresmontant a cituje zoologa P. P. Grassé: „Psychismus a živá hmota jsou spolu hluboko, nerozlučně spojeny. Každá živá hmota, vytvářející určitou jednotku, individuum, má svůj vlastní psychismus. Je třeba přijmout tuto zřejmost bez ohledu na její filosofické konsekvence." Tresmonantant spatřuje určitý paradox v tom, že je v nás „nevědomá, tvůrčí biologická moudrost", „organizující rozum", který si neuvědomujeme. Živé tělo je informace plus integrovaná hmota, což je vyjadřováno dvojicí termínů duše a tělo, to je duše informující „hmotu": tělo bez informace, která jej oživuje, nemůže existovat, a tak mluvíce o spojení „duše" a „těla", mluvíme o „spojení duše s duší… o spojení duše s ní samou", píše Tresmontant a dodává, že duše je patrná z toho, že organizuje hmotu, aby vytvořila živé tělo. A komentuje výrok jistého lékaře-materialisty z minulého století, který řekl, že pod skalpelem nenašel žádnou duši: jestliže jej vložil do trupu, nemohl ji najít, říká Tresmontant a dodává, že kdyby jej použil u živého člověka, pak je to zbytečná námaha, hledat duši pomocí skalpelu, stačilo pohledět na tohoto člověka, on sám je živou duší. „Organizující rozum činí ve mně to, co sám nejsem schopen učinit", pokračuje Tresmontant a soudí, že k vysvětlení této skutečnosti lze nabídnout dvě hypotézy: (1) je v nás činný tvůrčí rozum, který od doby oplození řídí biochemické a biologické procesy a předtím to činil ve všech organismech všech druhů živých bytostí; (2) jsem-li já sám schopen řídit biochemické a biologické procesy od okamžiku svého početí, pak já a se mnou všechny živé bytosti, až po jednobuněčné organismy, jsme vybaveni nevědomým geniálním rozumem. Podle Tresmontanta je možno přijmout výrok, že: „Ve mně spočívá jakási moudrost, která je něčím jiným, než já, moudrost, jíž jsem, nebo nejsem poslušen."

Pokusil jsem se zde nastínit paradoxní vývoj psychologie od metafyzického pojmu duše k reflexologii a odtud k vědeckému postulátu duše jako „organizující se duchovní síly", či „duchovního činitele", tj. vývoj od duše k duši, který však nicméně dospěl ke konceptu duše, jenž je přijímán jako nutný explanační koncept mnoha významnými představiteli nejen současné psychologie, ale i neurofyziologie a dokonce i biologie a jiných věd. Tento vývoj od duše k duši by bylo možno v onom kritickém bodě, v období krize fyziky, kdy padl staletí udržovaný dualistický a mechanistický obraz světa, nazvat vědeckou kontrarevolucí. V souhlase s významným teoretikem vývoje věd T. S. Kuhnem (1962, slovensky 1981) měl vývoj psychologického poznání od období zvědečtění psychologie jednostranně kumulativní povahu a vytvořené paradigma tohoto poznání již nestačilo dále nahrazovat chybějící „vertikální", tj. filosofický aspekt, který se vnucoval se stále větší naléhavostí. Věda objevuje starý filosofický koncept ducha jako smysluplný explanační koncept nejen pro systémovou povahu psychických jevů, ale pro pochopení světa jako systému fenoménů vůbec. Duchovní podstata světa přitom není blíže specifiková na, avšak již renesanční myslitel G. Bruno a nověji pak C. G. Jung (1928 a později) chápou psychiku spíše jako pole, než jen jako na individuální monády vázaný fenomén („anima mundi").

Psychologie se po mnoha létech tápání a metodologických i teoretických schizmat vrací ke své antropocentristické orientaci a přejímá od neurofyziologie koncept duše jako nezbytný explanační postulát pro hromadící se fakta, získaná především netradičními metodami transpersonální psychologie, což, jak již bylo poznamenáno, neznamená obecné přijetí, ale přece jen již výrazný průlom v psychologickém myšlení, v němž již mnozí jsou ochotni překročit explanační rámec takových konstruktů, jako jsou osobnost nebo jáství, a připustit možnost transcendentního aspektu. Se změnou vědeckého paradigmatu se ovšem mění i metody a jazyk dané vědy, což je patrné ze srovnání behaviorismu a humanistické psychologie. „Krize jsou nevyhnutelným předpokladem vzniku nových teorií." píše T. S. Kuhn, lze pouze dodat, že tu rozhodující krizi psychologie teprve očekává. Krize behaviorismu vytvořila sice psychologickou psychologii, krize fyziky umožnila průnik spiritualismu i do psychologie, avšak na cestě ke skrytým pramenům lidského duchovního života byly učiněny teprve první kroky. Homeostat H. Ashbyho a počítačový model lidského chování, v němž city hrají úlohu destruktivních šumů, patří již téměř minulosti, avšak téže, že „předmět psychologie je vyslovitelně lidský" — a že tedy musí vycházet z toho, co je charakteristicky lidské, a to je „fenomén vnitřní zkušenosti" (J. Cohen, 1957), jakož i postulát ducha (G. Bateson 1979) se teprve prosazují, ale v psychologii se dosud v žádoucí míře neprojevily. Podle S. Feigla (1973) „…zůstává pro filosofy ještě mnoho práce s logickou analýzou komplikovaných vztahů mezi fenomenologistickými a fyzikalistickými pojmy…".

Nicméně se však zdá, že hypotéza duše či duchovního činitele má v současné psychologii a dokonce i neurofyziologii a jiných vědách již pevné místo a nelze ji sprovodit ze světa tím, že bude označena za projev náboženského tmářství, neboť je to vážný, přírodními vědami inspirovaný pokus učinit další krok v systémovém pojetí skutečnosti, resp. „samoregulujících se systémů".

Další podporu pro spiritualismus v psychologii je možno očekávat z oblasti rychle se rozvíjející tzv. transpersonální psychologie, která se zaměřuje především na studium „mystických zkušeností" a psychologických pojetí různých esoterních systémů (zejména buddhismu, zen-buddhismu, taoismu a suffismu). Průkopnickou práci v tomto směru vykonal C. G. Jung (1944), když zjistil, že symbolika středověké alchymie poskytuje klíče ke studiu dynamiky tzv. kolektivního nevědomí, zejména smyslu některých archetypů, a v neposlední řadě i parapsychologie, přinášející poznatky o existenci paranormálních schopností a formách „rozšířeného vědomí". Zároveň se však vědecká psychologie dostává z těchto stran do stavu ohrožení, což je signalizováno činností těch nekritických trendů ve hnutí „New Age", které do psychologie pasují některé hrubě pověrečné formy zprofanované magie.

Nicméně ti, kdož sledují současný vývoj, jsou plni očekávání, co přinese objektivní výzkum „poltergeistů", šamanských technik, tzv. alternativní medicíny a dalších zajímavých fenoménů, které poukazují na možnost, že „něžná revoluce" v současné psychologii se časem změní ve skutečnou revoluci, osvobozující tuto peripetiemi stíhanou vědu od zastaralých šablon a floskulí.

loading...

Komentáře