Pak tedy se člověk, který na tuto otázku neumí odpovědět, se vším smíří. Zatímco druhý, který hledá smysl existence, usoudí, že Bůh je nespravedlivý a rozhodne se vzdorovat vlastnímu osudu. A právě v té chvíli sestoupí z nebes jiný oheň – nikoli ten, který zabíjí, nýbrž takový, který boří staré hradby a ukazuje každé lidské bytosti její skutečné možnosti. Zbabělci nikdy nedovolí, aby jim ten oheň zapálil srdce – touží jen po tom, aby se nová situace zase rychle vrátila k tomu, co bylo dřív, a oni mohli dál žít a myslet způsobem, na nějž byli zvyklí. Stateční lidé však spálí v ohni to, co bylo staré a – i za cenu velkého vnitřního utrpení – všechno opustí, ba i Boha, a ubírají se vpřed.
„Stateční lidé jsou vždy neústupní.“
Hospodin se z nebe spokojeně usmívá – protože to právě On chtěl, aby každý vzal do svých rukou odpovědnost za vlastní život. Dal ostatně svým dětem největší ze všech darů: schopnost volit si své činy a rozhodovat o nich.
Pouze mužové a ženy s posvátným plamenem v srdci mají odvahu Mu čelit. Jenom oni znají cestu zpět k Jeho lásce, neboť nakonec pochopí, že ta tragédie neměla být trestem, ale výzvou,
čtu v knize Pátá hora od brazilského spisovatele Paula Coelha a cítím, jak se mi začíná vracet síla a jak mé srdce ožívá. Po mnoha dnech, kdy mě lítost, pocity bezmoci a strach srážely znovu a znovu na kolena, přichází neuvěřitelný příliv síly, odvahy a chuti do života.
Už několikrát v životě jsem v těžkých chvílích sáhla cíleně po některé z knih Paula Coelha. Ve chvílích, kdy tělo padá únavou, duše hladoví a mozek potřebuje zaměstnat, aby neplodil znovu a znovu nesmyslné a destruktivní myšlenky, jsou pro mě Coelhovy knihy dokonalým lékem, který nejenom odvede pozornost od tíživé situace, ale dokáže zároveň rozsvítit nové světlo v duši.
Pátou horu, příběh ze života starozákonního proroka Eliáše, jsem četla nejmíň potřetí. Přesto mě díky mé momentální situaci zasáhl mnohem hlouběji než kdykoli předtím. Neubránila jsem se slzám, když Eliáš, který od dětství hovořil s anděly, poslouchal jejich rady a neudělal nikdy nic proti vůli boží, přišel při napadení města o ženu, kterou miloval. Procházel pak naprostou krizí své identity a smyslu svého života i naprostou ztrátou důvěry v Boha. Přesto (nebo právě proto) dokázal čelit zkáze, bolesti a v situaci, kdy jeho život ležel v troskách, se zrodit v nového, mnohem silnějšího a živějšího člověka, než jakým byl kdykoli předtím.
Teprve zkáza města a ztráta milované ženy umožnily Eliášovi pochopit, že potřebuje nějaké jméno. A v téže chvíli nazval svůj život Osvobozením.
Vstal a pohlédl na náměstí před sebou: kouř stoupal z popela těch, kdo zahynuli. Tím, že těla zapálil, porušil velmi dávný zvyk své země, který vyžadoval, aby se lidé pochovávali s patřičnými obřady. Zápasil s Bohem a s tradicí, když se rozhodl pro zpopelnění, cítil však, že se nedopustil hříchu, poněvadž bylo zapotřebí nového řešení pro nový problém. Bůh je nekonečný ve svém milosrdenství a neúprosný ve své přísnosti k těm, kdo se ničeho neodváží.
Znovu se podíval na náměstí: někteří z pozůstalých ještě nešli spát a upírali oči do plamenů – jako by ten oheň stravoval také jejich vzpomínky, jejich minulost, dvě stě let míru a neměnnosti Akbaru. Skončil čas strachu a čekání: teď jim zbývala buď obnova, nebo porážka.
I oni si pro sebe mohli zvolit jméno. Usmíření, Moudrost, Milenec, Poutník, možností bylo tolik jako hvěz na nebi, ale každý potřeboval dát svému životu jméno.
Eliáš vstal a modlil se:
„Bojoval jsem proti Tobě, Hospodine, a nestydím se za to. A tím jsem objevil, že jdu svou cestou, protože si to přeji, a ne proto, že mi to uložili rodiče, tradice mé země nebo žes mi to přikázal Ty.
K Tobě, Hospodine, se v této chvíli toužím vrátit. Chci Tě chválit silou své vůle, a ne zbabělostí člověka, jenž si nedokázal zvolit jinou cestu. Nicméně k tomu, abys mi svěřil Své důležité poslání, musím pokračovat v této bitvě proti Tobě, dokud mi nepožehnáš:“
Obnovit Akbar. To, co Eliáš považoval za svou výzvu Bohu, bylo ve skutečnosti jeho opětovným shledáním s Ním.
Při čtení jsem i já prošla svou vlastní katarzí. Ten příběh mě očistil, osvobodil. Teď cítím potřebu jej tady s vámi sdílet – nejen z radosti nad znovunalezením vlastní síly, ale zejména proto, že si uvědomuji, že nejenom já, ale mnoho z vás v tomto období prochází velmi bolestnými změnami. Naše staré jistoty a představy o vlastním životě, o tom, kdo jsme a kam kráčíme, se hroutí a my jsme nuceni hledat úplně nový, pravdivější způsob bytí a nalézt zcela nové zdroje své síly. Dobrovolně by se většina z nás těchto starých jistot nevzdala, a tak s námi musí většinou Bůh trochu zastřást.
„Proč Ten, jenž stvořil svět, dává přednost tragédii, když píše knihu osudu?“
Eliášovo volání se rozléhalo údolím a ozvěnou se vracelo k jeho sluchu.
„Nevíš, co říkáš, “ odvětil anděl. „Nejsou žádné tragédie, ale věci nevyhnutelné. Všechno má svůj důvod: ty musíš pouze rozlišovat, co je pomíjivé a co má konečnou platnost.“
„Co je pomíjivé?“ zeptal se Eliáš
„Věci nevyhnutelné.“
„A co má konečnou platnost?“
„Poučení z věcí nevyhnutelných.“
Poté se anděl vzdálil.
Eliášovi velice pomohl pastýř, který mu vyprávěl příběh o lidech, kteří odešli z města, protože se jim tam nedařilo, ale jednoho dne zase přicházeli zpět, protože se jim nepodařilo dosáhnout toho, co hledali. Bylo to proto, že s sebou vláčeli tíhu svého předchozího nezdaru. Minulost do nich totiž zasela obavy a neměli dost sebedůvěry, aby podstoupili větší riziko.
Pastýř Eliášovi poradil, aby – pokud ho jeho minulost neuspokojuje – na ni zapomněl, aby si pro svůj život vymyslel novou historii a aby se soustředil jen na ty chvíle, kdy dosáhl splnění svých tužeb, a získaná síla mu pomůže uskutečnit všechna jeho přání.
A v tu chvíli mi to došlo: pokud chceme v životě postoupit dál, je třeba podívat se nově na svou minulost. Tytéž životní události nás mohou stahovat zpět, nebo nám dodávat sílu jít vpřed. Záleží na tom, na co se zaměřujeme. Pokud se budeme dívat očima společenských konvencí a morálky např. na někoho rozvedeného, můžeme vidět člověka, který selhal v manželství, nedokázal udržet vztah – nebo se můžeme podívat novýma očima a uvidíme člověka, který měl odvahu naslouchat hlasu svého srdce a odešel ze vztahu, který už nebyl nefunkční, a dokázal začít někde jinde znovu.
Ta možnost takto nově pohlédnout na svůj život mě naplnila vzrušením. Okamžitě jsem si začala přehrávat své životní osudy a našla jsem v nich najednou tolik úspěchů, tolik síly. Uvědomila jsem, jak velice mě oslabovalo to, že jsem určité události ve svém životě považovala za neúspěch, za selhání, za chyby a nejraději bych je ze svého života vymazala. Není důležité, že jsem občas chybovala, občas bloudila, občas podléhala strachu a pochybám – důležité je, že jsem se vždycky dokázala znovu zvednout, vrátit se k sobě a že jsem z nich vyšla vždycky o něco bohatší a moudřejší.
Tváří v tvář tomu poznání jsem se najednou cítila snad poprvé v životě sjednocená, úplná a neuvěřitelně silná – a vděčná za svůj pestrý a bohatý život.
„Každý člověk má právo pochybovat o svém úkolu a čas od času od něj upustit; avšak jediné, co nesmí učinit, je na něj zapomenout. Jen člověk nehodný o sobě nepochybuje – neboť slepě věří ve své schopnosti a hřeší pýchou. Blahoslaven budiž ten, kdo prožívá chvíle váhavosti.“
(c) 2010 Iva Uhlířová (Článek smí být kopírován a dále šířen pouze v neupravené podobě a pokud bude připojeno jméno autorky a aktivní odkaz.)
