Oidipský komplex

Je to směs vášně, obdivu, pohrdání, silné lásky i nenávisti. Každý člověk si odnáší do dospělého života jedinečnou heraldiku své zkušenosti s otcem, matkou, sourozenci, vrstevníky. A to i tenkrát, když rodiče nebyli přítomni, ale někdo je zastupoval nebo nahrazoval. Oidipský komplex byl nejprve formulován jako ilustrace určité klinické situace, poté jako hypotéza, která se v každém individuálním případě potvrdila. Oidipský komplex prožívá v předškolním dětství chlapec i děvčátko, ale každý v jiných citových souřadnicích. Výsledkem bývá pozitivní nebo negativní vyústění – buď vyrovnání protikladných sil a pozitivní identifikace nebo setrvalý nitroduševní konflikt vedoucí k celoživotnímu utkávání s autoritou.

Průběh Oidipského komplexu u chlapců končí tím, čím u dívek začíná – strachem z kastrace. Zatímco si chlapec přeje odstranit přirození rivala (otce), dívka touží po tom, aby jí narostl pohlavní úd. Tuto touhu, často zasunutou do hlubokého nevědomí, nazval Freud "závistí penisu". Děvčátko řeší tuto v realitě neřešitelnou fantazijní touhu tím, že se smiřuje s tím, že penis nemá a mít nebude. Ovšem přání nahradit otci matku a mít s ním dítě zůstává v ženském nevědomí napořád – i v dospělosti. Přání mít penis je tedy nahrazeno touhou po dítěti. Tím se naplní prokreativní funkce ženského organismu a její mateřské životní úlohy.

Jsou ovšem dívky, které se nikdy nesmíří se svým anatomickým osudem a nadále touží po tom mít penis alespoň symbolicky. Hnacím motorem jejich životního podnikání je pak nevědomá závist penisu a jejich neblahým údělem celoživotní soutěž s muži ve všech oborech lidské činnosti. Z takových děvčátek a dívenek mohou pak vyrůst tvrdé, agresivní falické ženy, které mají celoživotní potřebu nad muži dominovat, ukazovat jim, že věci dovedou lépe než oni, že to hrozné maskulinní plemeno vyšachují a definitivně zmatují. Některé dnešní militantní feministické programy to dotáhly ve své zlobě tak daleko, že muže mohou přijmout jen jako zploditele dětí. Běda, jak říká Sigmund Freud, třikrát běda, protože děti vychovávané v agresivní a závistivé atmosféře matek samoživitelek budou pokaždé psychopatologické. Bude jim scházet nejen autorita, ale také laskavý, milující hlas otce.

Výsledná oidipská konstelace v době latence utichá, ale bouřlivě se ohlašuje v krizi dospívání. Všechny naděje a zklamání, přání i obavy rychle spolu s probouzením pohlavních hormonů vstoupí do vědomí v podobě jakýchsi odnoží. Najednou je tu všechno nanovo a všechno trochu jinak. Přichází stud, přehnaná sebedůvěra, chvastounství, ale také pocit setrvalého provinění. Identita dospívajícího je v nepřetržitém hladání a v neustálém napětí mezi vlastním já a společností. Jinými slovy, odnože Oidipského komplexu nás nikdy neopouštějí a spolurozhodují o našem adolescentním ale i dospělém jednání. Konkrétní konstelace se oživují při každém namlouvání, při každé volbě erotického partnera. Volba sexuálních objektů probíhá podle nevědomého, ale neomylného iracionálního kompasu erotického magnetismu. Stejně tak volba životních partnerů a partnerek.

Oidipský komplex prostě není nikdy vyřešen nadobro.

REKLAMA:
loading...

Komentáře