O paměti člověka bylo napsáno mnoho odborných knih. To, co budete dál číst, jsou sice věci mnohdy známé, ale v kontextu, v němž jsou podány, se mohou někdy jevit jako nezvykle nové. Např. jev eidetických představ je znám již dlouho a byl popsán mnoha psychology v mnoha učebnicích, ale nic nebylo známo třeba o souvislosti mezi schopností takové představy mít a aberovaností člověka.
S. Freud (a to již ve svých ranných pracech) – konstatoval s údivem úplnost záznamů na časové stopě – ale žádné hlubší důsledky z toho nevyvodil. A takových příkladů by bylo možné uvést více. V dalším textu se do diskusí s různými autoritami pouštět nebudeme, protože to není cílem této publikace. Naší snahou bude dát stručný výklad jevů tak, abychom pak mohli lépe chápat terapeutickou praxi.
Obsah paměti
Axiomaticky předpokládáme, že v paměti člověka je zaznamenáno vše, co prožil. Paměťové záznamy jsou velice podrobné, obsahují nejen všechno, co jsme viděli, slyšeli, čichali, hmatali atd., ale i všechny záznamy smyslů, umístěných uvnitř našeho organismu a informujících nás o pocitech tepla, tlaku, bolesti aj. Paměťové záznamy obsahují i kompletní informace našich emocích, které jsme měli, záznamy našich myšlenek, záznamy všeho toho, co se okolo nás hovořilo a co jsme, třeba i nevědomky, zaslechli. Paměť každého člověka obsahuje takový naprosto dokonalý a souvislý záznam o celé jeho existenci.
Do paměti se zaznamenává nejen to, co bychom si tam snad chtěli vědomě uložit, ale prostě vše, co naše smysly vnímají. Týká se to nejen smyslů jako zrak, sluch, čich hmat apod. ale i těch, které běžně neuvažujeme, jako např. uvědomování si teploty, tíže, různých tělesných pocitů apod. Smyslové vjemy se zaznamenávají stále, tedy i v takových situacích, jakou je např. stav „bezvědomí“ – ať už způsobené úrazem nebo narkózou na operačním sále. Smysly pacienta, který leží na operačním sále v narkóze, zaznamenávají hmatové vjemy, vyvolané dotykem s operačním stolem, všechny pachy, které na operačním sále jsou, hluk, hovory lékařů a sester, atd. atd. Že tomu tak opravdu je, bylo prokázáno mnoha pokusy a můžete se o tom přesvědčit znovu kdykoliv, když pracujeme s klientem, který nějakou takovou operaci prodělal.
Uspořádání záznamů v paměti – časová stopa.
Naše paměť nejen že obsahuje všechny záznamy, o kterých jsme právě hovořili, ale tyto záznamy jsou navíc ještě uspořádány chronologicky, tj. jsou v paměti zaznamenány v pořadí, v jakém se do paměti ukládaly. Chronologicky uspořádané záznamy všeho toho co jsme prožili, nazýváme časovou stopou.
V této souvislosti je nutné zmínit se o jednom jevu, který při práci s klienty zcela běžně pozorujeme. Když budete s někým pracovat zjistíte, že je schopen vybavit si nejen události „od narození až do přítomnosti“, ale že je schopen vybavit si i událost svého vlastního narození, je schopen vybavit si celou dobu prenatální a je dokonce schopen jít ještě dále do minulosti. Přitom se v praxi zatím nepodařilo najít nějakou nejzazší mez v minulosti, za kterou by nebylo možné jít. Mezí není ani např. doba trvání našeho vesmíru – je možné jít do „jiného prostoru a jiného času“. Dostáváme se k tomu, o čem se běžně hovoří jako o minulých životech.
Mnozí si možná v tomto okamžiku položí otázku: „Jsou ale minulé životy opravdu dokázanou skutečností? A jestliže ano, jaký mechanismus zajišťuje přechod záznamů, které se uskuteční v jenom životě do paměti, kterou používáme v životě dalším? A není to vše jen otázka dědičnosti? Není to, co se nám jeví v našich vzpomínkách jako události života, který jsme prožili v dávné minulosti, jen projevem vlastností našich genů, naší „genetické paměti“
Co se týče „důkazu“ skutečné existence minulých životů, pak je tu především otázka, co lze v tomto případě pokládat za důkaz. Autorka [4] se zabývala regresemi do minulosti a využívala pro tyto účely techniku hypnózy. Uvedla asi 1200 různých subjektů do různých období v minulosti a subjekti, kteří se dostali do stejného místa a stejné doby jí daly stejné popisy této minulosti. Byly konány různě modifikované pokusy s návratem do minulosti, kdy bylo úkolem subjekta, který si minulost vybavoval, určit nějakou skutečnost, dnes ověřitelnou. Tak např. vybaví-li si někdo, že žil v určité době na určitém místě, pak, pokud se nejedná o dobu velmi vzdálenou, bývá možné jít do matrik a jiných záznamů a ověřovat, zda osoba určitého jména a povolání na daném místě žila a zemřela v době, kterou náš klient určil.
Snaha vysvětlit minulé životy přenesením záznamů, které získali naši předkové do naší paměti je problematická proto, protože velmi mnoho traumat, která musíme v souvislosti s minulými životy zpracovávat, jsou různá tragická úmrtí – ať již ve válce, nemocí, popravou apod. Zkušenost své smrti ale svým potomkům dost dobře geneticky předávat nemůžeme.
Ať už si pro sebe rozhodneme otázku pravdivosti minulých životů tím nebo oním způsobem, z hlediska terapeutického je rozhodující, že jestliže si náš klient nějakou událost, nebo události, z minulého života vybaví jako příčinu svých současných potíží, a jestliže tuto událost (resp. události) běžným způsobem zpracujeme, pomůžeme mu, aby se zbavil svých současných potíží. To je z hlediska terapie rozhodující a pracujeme-li s klientem, pro kterého je představa minulých životů něčím absurdním, něčím, s čím není ochoten souhlasit třeba i z hlediska svého světového názoru, nijak ho o pravdivosti minulých životů nebudeme přesvědčovat. Požádáme he jen, aby v případě že se mu něco takového v průběhu terapie vybaví, to pokládal třeba za výplod své fantazie a přistoupil na to, že i takové „vymyšlené“ události zpracujeme jako události skutečné – proto, protože mu to pomůže zbavit se jeho současných potíží. Filosofickou stránku problému můžeme nechat stranou, naši klienti za námi většinou nechodí pro řešení svých filosofických problémů, ale zbavit se svých potíží.
K této otázce je snad vhodné ještě poznamenat, že otázka existence či neexistence minulých životů je jednou z věcí, která na této terapii mnoha lidem vadí. Vadí hrubým materialistům, protože není v souladu s jejich představou světa a vadí i některým církvím, jejichž věrouka předem možnosti minulých životů vylučuje. Nejvhodnější snad bude ponechat tuto otázku dalšímu zkoumání a zcela pragmaticky využívat dobrých výsledků, které hlubinná abreaktivní psychoterapie poskytuje v praxi.
Autor tohoto textu se osobně domnívá, že minulé životy nejsou fantazií, ale skutečností. Někdy se přesto v terapii setkáme s případy, kdy se jedná o události vytvořené fantazií klienta. V takovém případě je dobré, jestliže je to auditor schopen rozeznat a vhodně reagovat. Ale o tom si řekneme něco později.
Foto: wikipedia.com
