Krátkodobá paměť
Krátkodobá paměť, (nebo také paměť pracovní, operativní) je vědomá aktivní část paměti, ve které se odehrává většina psychických procesů (např. řešení aktuálních problémů). Zpracovávají se v ní informace dodané senzorickou pamětí a informace vyvolané z paměti dlouhodobé, která není dostupná vědomě. Krátkodobá paměť dokáže uchovat vjemy smyslových orgánů a emoce pomocí přeměny (kódování) v mentální reprezentace. Ty může paměť dále zpracovávat a uchovávat.
Krátkodobá paměť je omezena na 5 – 9 prvků (tzv. magické číslo 7±2), které při zamezení opakování, uchová na 15 – 20 sekund. Kapacitu lze zvýšit spojováním prvků do logických celků (např. mnemotechnické pomůcky). Pro zachování informace v krátkodobé paměti, je třeba si informaci opakovat (tzv. fonologická smyčka), jinak je paměťová stopa nenávratně ztracena.
Krátkodobá paměť využívá 3 mechanismů zpracování:
- fonologická smyčka – dočasně ukládá zvukové a řečové informace
- vizuoprostorový náčrtník – dočasně ukládá vizuálně prostorové informace
- centrální výkonnostní smyčka – třídí a specifikuje krátkodobé informace
Dlouhodobá paměť
Dlouhodobá paměť, je relativně pasivní část paměti alokovaná v nevědomí. Její kapacita je hypoteticky neomezená. Ukládá významné zkušenosti, např. poznatky nutné k vykonávání nějaké činnosti či poznatky životně důležité. Vštěpování informace do dlouhodobé paměti trvá přibližně 30 minut, a může probíhat buďto záměrně (např. mechanickým opakováním – memorováním), nebo bezděčně. Lépe zapamatovatelné jsou smysluplné obsahy a logické celky což může vést ke zkreslování vzpomínek. Při začleňování nových informací se totiž proměňují i stávající znalosti. Lépe se také pamatují poznatky, které mají citový nádech a které jsou často vybavovány. Takové informace paměť považuje za důležité a tudíž i nutné k dlouhodobému uchování.
Biologicky staví dlouhodobá paměť na strukturální nebo molekulární změně dendritů (části neuronu).
Organizace údajů v dlouhodobé paměti
- implicitní (procedurální) paměť – slouží k zapamatování dovedností a pravidel, pomocí nichž lze tvořit nové smysluplné celky. Informace v ní uložené jsou hůře verbálně vyjádřitelné. Implicitní paměť je vývojově starší, odolnější a relativně nezávislá na paměti explicitní (jak dokazují případy lidí s amnézií). Vštípení do implicitní paměti může probíhat i nevědomě.
- procedurální paměť – obsahuje dovednosti, postupy a návyky (např. jízda na kole). Je alokovaná v neuronální oblasti středního mozku (nucleus caudatus a putamen)
- jednoduché klasické podmiňování – uchovává informace pomocí emočního podmiňování (asociace mezi emocemi a vnějšími vlivy – pokus Eduarda Claparèda) či pohybového podmiňování. Funkce části mozku amygdaly a cerebella.
- senzibilizace (primming, roznětková paměť) – zcitlivění vůči relativně novým podnětům. Dává přednost podnětům, které byli i v obměněné podobě, poznány dříve (vybavování pomocí nápovědy). Umístění v oblasti senzorické oblasti mozkové kůry (neokortex).
- neasociativní učení – reflexní reakce
- explicitní (deklarativní) paměť – uchovává vzpomínky a faktické znalosti. Informace v ní jsou verbálně vyjádřitelné a před vštípením, musí projít vědomím.
- sémantická paměť – obsahuje obecná fakta (např. Pythagorova věta), bez vztahu k místu a času vštípení. Organizace informací do větších celků probíhá do postojů schémat a scénářů (např. sociální), které poté ovlivňují vštěpování informací nových. Vybavování poznatků je částečně nevědomě ovlivněno vnějším situačním kontextem (prostředí v němž došlo k zapamatování) a vnitřním kontextem (nálada, emoce). Vědomosti se tak lépe vybavují pokud se nacházíme ve stejném prostředí či emocionálním stavu jako při vštípení (efekt kongruence).
- epizodická paměť – uchovává informace o událostech, zahrnující rozměr časový, prostorový a citový
- autobiografická paměť – obsahuje vzpomínky na vlastní život (osobní zážitky). Tyto informace jsou časově řazené a doprovázené emocemi, které ovlivňují schopnost znovu vybavení (zábleskové vzpomínky).
