Všechna tradiční duchovní učení společně vyžadují vzdání se koncepcí „já“ a „moje“, které se v porovnání s božským Já (átman) a s božskou vůlí stávají relativními. Očistný oheň obětování „já“ skrze pokoru spálí nedostatky omezené bytosti a umožní božské jiskře uvnitř nás svobodně zazářit. Člověk takto postoupí od Konečného k Nekonečnému, od potenciálního ke konajícímu, od úsilí k naplnění.
Z určitého pohledu může být pokora jen těžko chápána běžnými lidmi, protože je právě tou věcí, díky které se (pokorná) lidská bytost podobá Bohu Otci, skrze tajuplný proces vnitřní alchymické přeměny a transformace bytosti. Ne náhodou sám Ježíš omyl v hluboké pokoře nohy svých žáků před Poslední večeří a poté je také požádal, aby učinili to samé mezi sebou.
Podobným činem, pokornou službou bez nároku na odplatu, tvoří ve svém srdci pokorný služebník prostor pro Pána, stávaje se tak, jak s božskou moudrostí řekl Ježíš, „chudým na duchu“ a stane se tak hodným Království nebeského. To je také smyslem výroku „jsou poslední, kteří budou první“: ti, kdo budou v duši pokorní a prostí poznají v krátkém čase „původní krásu“, tedy prvotní božský stav, stav Adama, androgyna.
Ježíš také pravil: „Šťastni jsou ti, kteří pro sebe nic nevymáhají, vždyť jim Bůh dá celou zemi.“. Jedná se o velké zasvěcené mystérium, které zde odhaluje, a to, že pokora je znamením ovládnutí subtilního elementu země. Takto, používajíc s velkou dávkou inteligence tajemný zákon analogie, subtilních souvztažností a rezonance, může člověk poznat Nebe, protože „to co je dole, je (analogicky řečeno) jako to, co je nahoře“ a Země prostřednictvím své tajemné kvality matrice, odráží vyšší přirozenost Nebes. Dosažení pokory nám ve skutečnosti zajišťuje získání množství velkých kvalit, protože jsme-li pokorní, jsme zároveň i čistí, nemajetničtí, plní pravdy, plní obětavosti, schopní díky tomu přinést velké oběti a skrze to i moudří…
Na druhou stranu, pokora by neměla být zaměňována s poddajností, se zaslepeným bezpodmínečným podrobováním se, které nemá žádný smysl. Říká se, že aby mohl být člověk pozvednut, musí se umět sklonit. Poddajnost je opravdu aktem poklony, avšak postrádá touhu po povznesení. Poddajnost vyvěrá ze slabosti, z nemohoucnosti a ze strachu před trestem. Většinou se jedná o nevědomé chování. Lidé často toto poklonkování, falešnou oddanost, zaměňují za skutečnou pokoru.
Pokora je ve skutečnosti přesným opakem: je to velmi ušlechtilý postoj, vlastnost počestná, povznášející, nevýslovná i božská a je atributem silných. Mít pokoru znamená hluboce a upřímně uznat a přijmout hodnotu ostatních lidí, zvláště pokud je mnohem vyšší než naše vlastní hodnota, což ale vždy vyžaduje rozlišovaní.
Pokora dále dokonce předjímá určitý obdiv k moudrému člověku, obzvláště pokud ho díky úsudku a empatii rozpoznáme. To umožňuje naší bytosti mnohem snadněji a efektivněji vstřebávat božskou energii typickou pro onu moudrou bytost. Pokora zahrnuje také úžasnou schopnost docela snadno se učit z chyb, cizích, ale především našich, schopnost, která je však přístupná pouze těm, kdo mají určitý stupeň moudrosti. Jen skrze pokoru můžeme totiž prohlédnout naše ego a rozpoznat tyto chyby a odvážně se jim s plnou zodpovědností postavit. Neustálá snaha, doprovázená zápalem a vytrvalostí, osvojit si a posílit pokoru znamená nade vše ostatní aspirovat k božskosti, lásce, moudrosti a zejména k Bohu.
Na závěr se můžete pokusit (odpoutaně) vnímat ovoce této božské kvality skrze jogínskou identifikaci (samyama) během koncentrace na přiložený obrázek, který je ukázkou stavu pokory. Pamatujte v tomto ohledu, že gram každodenní praxe vydá za tuny teorie.
