Lenka má roztroušenou sklerózu a už pět let jí její labradorský retrívr Arny pomáhá, aby se s tím vyrovnala. Přinese jí přenosný telefon, když zazvoní. Když jdou ven, stoupne si na zadní tlapy a zapne výtah. Knoflíky jsou úmyslně vysoko, aby na ně nedosáhly děti, jenže když Lenka sedí ve vozíku, tak i pro ni jsou příliš vysoko, a tak ji musí zastoupit Arny. Když jdou nakupovat a upadne jí seznam věcí, které potřebuje, Arny jej zvedne. Arny má křiklavě žlutý kabátek s nápisem „Psi pro tělesně postižené“. „Lidé si myslí, když jdu jen o holi, že jsem nevidomá, a chtějí mi pomoct přejít přes všechny možné ulice, kam vůbec nechci. Poděkuji jim, počkám, až odejdou, a pak přejdu s Arnym zpět.“
Než měla Lenka svého labradora, byl její vozík 90 % z jejího pracovního času v provozu. „Během několika týdnů díky Arnymu jsem jej začala používat jen na 20 %. Když jdeme ven, Arny má postroj, a když klopýtnu, roztáhne všechny čtyři a čeká, dokud zase nezískám rovnováhu. Hůl by to nedokázala.“ Kdyby Lenka spadla až na zem, Arny ji podleze a pomalu vstává, aby se chytila jeho postroje, opřela se o jeho záda a vstala.
Proč je pro Lenka pomoc psa přijatelnější než pomoc člověka? Říká: „Když upustím pero, což se stává často, protože je nedokážu držet pevně, člověk by je zvedl možná i devětkrát, ale pak už by byl otrávený. Arny je zvedne 99krát a já vím, že to i po devětadevadesáté dělá rád…“
jméno psa i pisatelky jsme na její žádost pozměnili
