Když jsem byl malý kluk, modlení mi přišlo směšné. Znal jsem z odposlechu Otčenáš a Zdrávas Maria a obě tyto modlitby mi přišly prázdné. Navíc je lidi vždy odříkávali tak strašně automaticky, že jsem z nich necítil vůbec žádnou energii nebo vibraci. Když mě babička občas vzala do kostela, kde se tyto modlitby odříkávaly nahlas a kolektivně, nahánělo mi to spíš nepříjemný pocit, cítil jsem se nesvůj a nervózní.
Lidi, které jsem znal a kteří byli oficiálně křesťané, na mě nepůsobili nikterak zajímavěji nebo svým vyzařováním příjemněji než ostatní lidé. Naopak mi často přišli moc zaprdlí a úzkoprsí a časem jsem zjistil, že kolem lidí, kteří jsou ateisté, se cítím lépe a uvolněněji. A tak jsem jako dítě hodil náboženství a vše, co s ním souvisí (včetně modlitby), do kyblíku s nálepkou „trapné+zbytečné“.
Pak když jsem se dostal do puberty, probudil se ve mně silný zájem o ezoteriku, pozitivní myšlení atd. V tomto oboru onoho času nebylo pro slova Bůh a modlitba také žádné místo. Naopak bylo často vysvětlováno, že modlitba je špatná, protože člověk o něco prosí, čímž dává najevo, že to nemá, čímž to neodpovídá „pravidlům pozitivního myšlení“, a proto byla modlitba vyřazena okamžitě, jakmile byla jen zmíněna. Opět jsem se ujistil, že jsem udělal dobře, že jsem toto téma vypustil, protože je k ničemu a navíc ještě odporuje modernímu duchovnímu učení. Žádný z mých tehdejší oblíbených autorů nikdy modlitbu nezmiňoval a když tak jen jednou za celou knihu a to ještě jaksi mimochodem.
Kdykoliv jsem se dostal do těžké situace a nějaký můj zvláštní instinkt chtěl v duchu poprosit o pomoc, vždy jsem se přísně zastavil a místo toho začal vymýšlet, jak bych mohl formulovat afirmaci, která by nebyla v budoucnosti, negativním tvaru a zároveň jsem se u ní necítil, že si lžu sám sobě… A tu jsem právě narazil na zeď. Moje ezoterické znalosti v těžkých chvílích byly nějak k ničemu, protože ať jsem opakoval afirmace jakkoliv, pocit zoufalství a úzkosti, které svíraly moje břicho, při tomto mantrování většinou jenom rostl. A k tomuto tlaku také dost přispíval fakt, že jsem někde v hlavě stále věděl, že se „nesmím“ uchýlit k modlitbě, protože ta je nevědecká, neezoterická, neefektivní. A tak právě ve chvílích, kdy jsem nejvíc potřeboval nějakou duchovní pomoc, jsem často nedělal duchovně radši nic, abych se necítil ještě hůř. Jaký paradox! Až časem, když jsem získal větší vnitřní stabilitu a sílu a dostal sám sebe trochu víc pod kontrolu, jsem si vždycky v těžkých chvílích začal pomáhat afirmací „Všechno dobře dopadne. Všechno se v klidu vyřeší.“ Tahle afirmace začala fungovat, uklidnila mě a vždy pomohla. Dnes zpětně vidím, jak jsem se ale zbytečně ochuzoval o možnost použití modlitby, která nám všem byla dána jako mocný nástroj, který ale většina z nás z nějakého hloupého nebo směšného důvodu vůbec nevyužívá.
Moje oči otevřela až jedna malá milá paní z Irska, Lorna Byrne. Lorna je od nejútlejšího dětství silně jasnovidná a vidí anděly, kteří ji od malička intenzivně učili mnoha věcem a připravovali ji na její budoucí úkol – sdělit širokému světu, co se děje za branou hmotného světa, ve světě duchovním, který nás obklopuje a který jen většina z nás bohužel zatím nevidí. Její poselství je velmi prosté, a přesto tak fascinující. Každý, koho by zajímalo, si může přečíst její tři knihy, které jsou k dostání v knihkupectvích, nebo se podívat na její videa či články v češtině:
http://www.youtube.com/user/honzikjuanitoangel
http://www.andelevmychvlasech.cz
Díky Lorně jsem pochopil, že modlitba je nedílnou součástí duchovního života. Že její síla dokáže hory přenášet. Že ani jedna jediná modlitba nezůstane nevyslyšena, byť ne každá modlitba je splněna přesně tak, jak si přejeme. Že člověk není nikdy sám a nikdy bez pomoci. Že modlitba může mít jakoukoliv formu a jakoukoliv délku. Může být vyjádřena slovy nebo obrazy, ve všech gramatických časech a způsobech nebo jen pouhým pocitem beze slov a bez obrazů. Na každou jednu modlitbu Božská Prozřetelnost reaguje! Člověk je žák ve škole života, kde je neustále obklopen mnoha učiteli a pomocníky, kteří jsou vždy na blízku, aby mu pomohli. Jediné, co ale musí udělat, je požádat. Člověku, který je zvyklý žádat formou modlitby o pomoc, je pomáháno mnohonásobně více než někomu, kdo o to nežádá. Je to nespravedlivé? Není! Pros a bude ti dáno. Tluč a bude ti otevřeno. Kdo neprosí, nedostane. Kdo neklepe, bude čekat dlouho. Máš svobodnou vůli a můžeš si kdykoliv říct o pomoc, a to v jakékoliv oblasti. Pokud to neděláš, je to tvá svobodná vůle.
Mnoho lidí se nemodlí, protože neví k čemu nebo ke komu se modlit. Slovo Bůh je pro mnoho lidí nepřijatelné, nicméně modlitba nás instinktivně svádí k nějakému oslovení. Co s tím? Těžko říct. Buď se už konečně přeneseme přes to malicherné slovíčkaření a zvykneme si na slovo Bůh, kterému dáme takovou vibraci, jakou si sami zvolíme, anebo si jednoduše najdeme nějakou svojí vlastní představu nebo oslovení. Dlouho jsem řešil, jak to ono nazývat, a pak jsem stejně nakonec zjistil, že nejjednodušší a nejpřirozenější je slovo Bůh/Bože a časem jsem si jakékoliv s tímto slovem spjaté negativní konotace odboural. A je mi líp.
Také mi dlouho trvalo zvyknout si, že prosit o pomoc můžu naprosto s čímkoliv, ale opravdu s čímkoliv. Střízlivý rozumný člověk má často pocit, že modlitba je hodna pouze věcí, které jsou důležité, významné, velké. Pro většinu z nás je mnohem přirozenější se začít modlit ve chvíli, kdy máme pocit, že náš život je v nebezpečí, ale už nám nepřijde na mysl pomodlit se třeba za to, aby se nám povedl oběd. Jen díky tomu, že překládám do češtiny všechny Lorniny články a že neustále znovu a znovu musím číst a přepisovat texty, kde zdůrazňuje a opakuje, že žádná věc není tak malá nebo tak nicotná, abychom se za ní nemohli pomodlit, jsem se opravdu naučil modlit se za tolik věcí každý všední den. A znovu – je mi mnohem líp! Věci se víc daří. Můj život je šťastnější, veselejší a lehčí.
Můžete se modlit za to, abyste stihli autobus, abyste šťastně doletěli, aby bylo hezké počasí, abyste koupili tu nejlepší ledničku, abyste nebyli nervózní, abyste překonali svojí slabost, abyste si našli partnera, aby se vám v práci dařilo, aby se vám povedla polívka, aby váš byt byl chráněn, když jste na dovolené, aby vaše dítě dobře spalo, abyste se s někým udobřili po hádce, abyste se naučili hrát na klavír, aby vám šly líp jazyky, abyste zhubli, abyste měli silnější vůli, abyste se naučili říkat ne, abyste udělali dobrý dojem na pohovoru, aby vám dobře fungoval počítač, abyste byli klidnější a vyrovnanější, aby vás přestal bolet zub, abyste se vyléčili z nemoci, abyste se naučili modlit…
Jakmile se to člověk naučí postupně používat na opravdu malých každodenních věcech, uvidí ten ohromný rozdíl, ke kterému v jeho životě dojde. Pokud bude mít trochu vůle a vytrvá, jeho výsledky a spokojenost, kterou mu modlitby přinesou, ho bude motivovat a automaticky vést k tomu, aby se modlil ještě častěji a na ještě víc věcí.
Modlitba je také něco, co můžeme a měli bychom dávat světu. V dnešní době šílených médií, kdy je člověk bombardován negativními zprávami, nabývá modlitba ještě většího rozměru. Kdykoliv se vašeho srdce dotkne nějaká smutná zpráva, o něž není nikdy nouze, nebo ji prostě jen zaslechnete, dříve než ji vypustíte z hlavy, vyšlete v duchu kraťoučkou modlitbu typu „Bože, pomoz jim!“ Můžeme se modlit za duše zemřelých, za pozůstalé, za oběti nějaké tragédie, za zraněné, za hladové, za trpící, za vězněné atd. Když už nemůžeme přímo zabránit nebo pomoct něčemu, co se děje přes půl světa, můžeme vždy pomoct modlitbou. Podle Lorny každý člověk, každá duše ucítí úlevu a pomoc s každou modlitbou, která je za ní kýmkoliv vyslovena. A samozřejmě, čím více lidí se modlí za jednu věc, tím silnější je dopad a vliv jejich modlitby.
Přirozeně je také třeba nezapomínat na děkovné modlitby nebo prosté díkuvzdání za vše, co máme, co se nám podařilo a co dobře vyšlo.
Modlitba je ideální doplněk k afirmacím, pozitivnímu myšlení, józe atd. Můžeme se přeci pomodlit a říct „Bože, pomoz mi, ať jsem silný a zdravý“ a pak si k tomu opakovat afirmaci „Jsem silný a zdravý.“ Nebo si klidně můžeme říkat „Chci být silný a zdravý.“ Nenechme se omezovat žádným pravidlem! Nevěřme tomu, že modlitby nejsou kompatibilní s meditací nebo afirmací. Naopak, všechny tyto věci jedna druhou posilují a doplňují. Modlitba není nic jiného než další nástroj ducha, který ovšem patří mezi ty nejsilnější. Je na nás, jestli ho zařadíme mezi nástroje, které už používáme, nebo jím opovrhneme. Ve své podstatě všichni chceme v životě to samé. Chceme být šťastní a mít harmonický život. A k tomu nám může modlitba hodně dopomoct.
Kdykoliv se přistihnete, jak si na něco stěžujete (Nemám dost peněz. Nemám partnera. Nemám práci. Nemám energii. Neumím to. Nerozumím tomu. Nezvládám to.), zeptejte se sami sebe: A pomodlil ses za to, abys měl dost peněz, partnera, práci…? Tohle je smutná a až příliš častá skutečnost – lamentujeme nad něčím někdy i dennodenně, ale nepamatujeme si, kdy jsme naposledy vnitřně žádali o to, aby to bylo jinak!
A když máme pocit, že jsme šťastní a nenapadá nás, za co bychom se mohli modlit, můžeme se vždy modlit za to, aby na světě vládl mír, aby láska a duch převažovaly nad nenávistí a materialismem, aby naše planeta byla zdravá, aby lidé byli hodnější, aby vzduch byl čistší, aby všechny živé bytosti byly šťastné a žily v pokoji.
Vím, že mnoho lidí už tohle dávno ví a dělá a teď si musí říkat „chlapče, to ses probudil brzy!“ Ale také vím, že je příliš mnoho lidí, kteří se z nějakého důvodu modlitbě nikdy nenaučili nebo ji měli jako já jen zbytečně zaškatulkovanou v té nesprávné přihrádce.
Zkuste využít modlitbu ve svém životě. Každý den máme tolik možností, za co můžeme poprosit nebo poděkovat. Zkuste zahodit na chvíli zbytečnou skepsi a kritičnost a v soukromí své duše se začněte modlit za věci a lidi, na kterých vám záleží. Uvidíte, co to udělá!
Až jednou lidstvo dosáhne vysokého duchovního stupně, budeme si místo večerních zpráv všichni pouštět večerní modlitbu a celý svět se bude modlit za lásku a mír, nehledě na to, že jeden bude muslim, druhý křesťan, třetí buddhista a čtvrtý neutrální. A já se modlím za to, abychom se k této budoucnosti přibližovali co možná nejrychleji!
Amen.
Jan Menděl
