Jsou dva základní přístupy k léčbě psychiatrických diagnóz podle kterých můžeme psychiatry a terapeuty rozdělit do dvou skupin na takzvané práškaře a duchaře. Už jenom samotný název psychiatrie v sobě nese slovo psyché, tedy duše, což vlastně znamená myšlení člověka v duchu.
Je obrovskou chybou, že většinový přístup k psychiatrickým problémům je právě naopak takzvaně práškařský. Podle dlouhodobých, opakovaných statistik a výzkumů WHO, což je Mezinárodní Zdravotnická Organizace, ve státech kde se tato medikace z finančních důvodů nepoužívá, je procento vyléčených lidí z psychiatrické diagnózy kolem 30%.
Naproti tomu ve státech kde se psychiatrické léky používají, je vyléčených psychiatrických pacientů kolem 3%. Loby výrobců těchto léků je ale natolik silná, že tato do očí bijící čísla dokáže odsunout ze zorného pole, jak odborné veřejnosti, tak postižených a zainteresovaných lidí.
Neexistuje ani jediný test, nebo chemický rozbor, který by byl schopen potvrdit hypotézu jakékoliv chemické nerovnováhy v lidském organismu při psychiatrickém stavu. Při současné úrovni chemických rozborů, magnetických rezonancí a moderních zobrazovacích metodách je možné vytušit, že když v lidském mozku, tedy v organismu žádnou nerovnováhu nalézt nedokážeme, tak je asi na čase začít zvažovat, že tam ta nerovnováha prostě není a tedy příčinu poruchy psyché začít hledat někde jinde nežli v chemických procesech a nerovnováhách. Rovněž by nikoho ani nenapadlo vymýšlet tabletku po které by se z darebáka stal hodný a čestný člověk, nebo z hlupáka inteligent.
Lidské myšlení a lidská povaha jsou medikací neovlivnitelné, snad dokážeme jenom dočasně člověka utlumit, nebo povzbudit, ale po odeznění účinku léků se vše vrací do původního stavu. Psychiatr práškař, při troše upřímnosti musí přiznat, že nemá sebemenší tušení proč se něčí stav občas zlepšuje, nebo zhoršuje. Rovněž případné odeznění potíží je pro lékaře spíše příjemným překvapením, nežli výsledkem nějaké konkrétní terapie s předvídatelným výsledkem.
Na vážný psychiatrický stav pohlíží moderní medicína zpravidla jako na záležitost doživotní se zanedbatelnou nadějí na vyléčení. Psychiatrické léky člověka utlumí do té míry, že mu omezí vnímání většiny hrůzných pocitů a myšlenkových pochodů. Příčinu tohoto destruktivního dění v myšlení člověka však léky neřeší vůbec, jelikož o ní nemá psychiatrie sebemenší tušení.
Přístup k záležitosti příčiny psychiatrického stavu je asi takový, že pacient je důkladně vyzpovídán, co všechno negativního a deprimujícího se mu přihodilo v poslední době před počátkem potíží a celý tento soubor všech negativních zážitků a okolností je nazván jakýmsi břemenem, nebo zátěží, kterou člověk prostě neunesl a na základě této nadměrné zátěže u něj propukl psychiatrický stav, přičemž vyřešení a odstranění této zátěže na vyléčení člověka už nemá naprosto žádný vliv.
Absurdnost psychiatrie je dána také tím, že ač ostatní obory medicíny přísně vychází z hmatatelných výsledků předchozích vyšetření, snímků a laboratorních rozborů, pak v psychiatrii se o jednotlivých diagnózách hlasuje, zdali to diagnóza bude či nebude a jak se bude určitý soubor potíží nazývat. Je to podobné, jako kdyby chirurgové hlasovali, jestli je noha zlomená či není.
Dokumenty o finančním zájmu výrobců léků
a neobjasněnosti příčin psych. Dg.
Převzato z FB
