Od jakého věku si pamatuju sám sebe? Když si každý z nás tuhle otázku položí, zaznějí v odpověď různé cifry. Nejpravděpodobněji však půjde o věk 3 až 5 let. Tímto věkem začíná naše vědomá paměť.
Dítě se naučilo mluvit, objevuje se tak zvaný proud myšlenek, získává informace o světě a pracuje s nimi.
Osobnost člověka nelze však omezit na „rozumné vědomí“. Náš život přece nezačíná ve 3 nebo 5 letech, ale okamžikem početí. Tehdy se začíná zaplňovat naše paměť. Není to paměť vědomá, ale emocionální. Všechno, co se s námi děje od okamžiku spojení rodičovských buněk, se ukládá v našem nevědomí.
Už sotva vytvořené embryo je schopno zakoušet emoce. Jsou ještě dost primitivní, zato však silné. Jedním ze základních dostupných prožitků v matčině lůně je strach.
I když o žádném vědomí nemůže být ani řeči, embryo cítí vše, co se s ním děje a vzpomínku na to uchová.
Jeden ze základních zákonů tělesně orientované psychoterapie říká: „Tělo si všechno pamatuje“.
Vzpomínky na vše, co se s námi dělo, si tělo uchovává, včetně citů. Mohli bychom tělo srovnat s půdou, na kterou je odkládáno to, co už nechceme v domě vidět. Hospodyně křičí: „Tyhle krámy tady nechci ani vidět, dejte to na půdu!“ V těle se usazují city, které si naše vědomí nepřeje vidět v sobě samém, nechce si je připustit. V psychologii je tento mechanismus nazýván vytěsnění.
Do nevědomí jsou vytěsňovány bolestné prožitky, myšlenky, vzpomínky… A samozřejmě také strach.
Avšak stejně jako křeslo z domu nezmizí, když ho přestěhujeme z obýváku na půdu, také naše city se nikam nevypaří jen tím, že jim prostě nebudeme věnovat pozornost.Usilují o návrat do vědomí, chtějí o sobě dát vědět a dělají to prostřednictvím nemocí. Většina tělesných neduhů je následkem citů vytěsněných z vědomí. Tam, kde se v těle cit usadí, projeví se také příznak nemoci. Je to něco jako signál: „Podívej se na mě!“
Jestliže strach žije v nohách, vypovídá to o nedostatku životní opory, stálosti, o podvědomém pocitu „Nemám se o koho opřít“, „Nestojím pevně na nohou“.Chybí stabilita, jistota v sobě, ve světě, v zítřejším dni…
Pánev signalizuje strachy v sexuální oblasti. Když se tam usadí, mohou jednak způsobovat nemoci, jednak bránit zdravému orgasmu: podle výsledků výzkumů v mnoha zemích většina žen orgasmus simuluje. Za anorgasmií jsou většinou právě nějaké strachy.
V břiše přežívá strach o život. Usazuje se tam v situacích ohrožujících život, ať už byly reálné, nebo pouze vnímané jako život ohrožující. I když nebezpečí pominulo, pro nevědomí je stále aktuální – je tedy ustavičně na stráži a pocit uvolnění a bezpečí se stávají nedostupnými.
Oblast bránice, žaludku a nervových uzlů v břišní oblasti: jsou zde založeny sociální strachy, tedy obavy spojené se sociálním životem. Nejistota, ostýchavost, tréma, stydlivost – to jsou projevy našich sociálních obav, že „nezapadneme“, „budeme společností zavrženi“.
Hrudní koš: ukládá se zde strach z osamění, z „odvržení jakožto osobnosti“ (na rozdíl od strachu z „odvržení jako člena society z bodu 4). Hluboko v hrudi sedí přesvědčení o vlastní „nesprávnosti“, „nehodnosti“, „méněcennosti“. Přesvědčení „Jsem špatný, proto mě svět zavrhne“.
Ruce vypovídají o obavě z kontaktu se světem. Na nevědomé úrovni je svět vnímán jako nepřátelský a odmítavý. Strach budí svět jako celek, bez jakéhokoli logického vysvětlení, bez jediného skutečného důvodu. Jde o emocionální pocit. Lidé takto naladění dávají přednost zaměstnáním s minimem kontaktů s lidmi, například u počítače a podobně.
Zápěstí tento strach ze světa konkretizují. Signalizují komunikativní problémy. Vnitřní pozice je v tomto případě taková: „Svět jako celek možná nepřátelský není, ale lidé určitě“. Pravé zápěstí vypovídá o strachu z mužů, levé o strachu z žen.
Záda – strach z nedokonalosti, z nenaplnění očekávání. Obvykle to svědčí o perfekcionismu. Takový člověk může samozřejmě dosáhnout značných výšin. Pravděpodobnější však je, že své teoreticky nepochybně zdařilé výboje bude v praxi sám brzdit v obavách před chybami.
Ramena symbolizují sílu a také zodpovědnost. Proto zde sídlí strach ze slabosti a obava ze selhání vlastní zodpovědnosti.
Šíje – strach vyjádřit, projevit své city. Tito lidé mívají často problémy s hrdlem: stálé angíny, škrábání v krku, pocit sevřenosti… Hovoří vysokým, slabým hlasem, poněkud dětským, a stěžují sí, že neumějí zpívat. K tomu dochází kvůli ustavičnému napětí v šíji. Jakmile se hruď plní city a hrozí, že by vyrazily napovrch, šíje se sevře a zabrání tomu. Zvnějšku tito lidé mohou působit jako necitelní, přitom uvnitř bouří vášně, které se však nemohou dostat ven.
Obličej – strach ze „ztráty tváře“. Tito lidé přikládají velký význam tomu, co si o nich kdo myslí a jak jsou vnímáni. Potřebují být milováni, cítit přijetí, souhlas a chválu, a to ode všech. Proto si musejí neustále nasazovat nejrůznější masky. Jejich arsenál bývá obvykle široký a různorodý. Za maskami je však snadné ztratit sebe sama!
Očijsou jedním z hlavních kanálů vnímání, proto existuje-li na nevědomé úrovni strach z reality, odmítání vidět pravdu a uznávat skutečnost za takovou, jaká doopravdy je, usazuje se právě zde. V mnoha případech je porucha zraku projevem nevědomé pozice: „Já to nechci vidět!“ Je to něco jako pštrosí schovávání hlavy v písku, přičemž efekt je rovněž podobný. Problémy nezmizí…
Toto je jenom nevelký přehled, přesto vám snad pomůže rozšířit znalosti o sobě samých. Třeba vám umožní navázat kontakt se svým tělem, se svými pocity, se svým strachem. Když totiž city vytěsňujeme, ovládají nás. Když se k nim však postavíme čelem a uznáme jejich vnitřní existenci, ovládáme my je. A pak můžeme jako na karnevalu v Benátkách křiknout na svůj strach: „Masko, tebe znám!“
