Po druhé světové válce se naše země naštěstí vyhnula explozivnímu růstu těchto infekcí tak, jak ho naši předkové znali po všech válečných dobách v minulosti. Bylo to jistě díky pokrokovému československému zákonu z roku 1921 o potírání pohlavních nemocí. K účinnosti těchto zákonných opatření v pozdější době nepochybně přispěl i objev penicilinu (v léčení příjice již poprvé použit už v roce 1943) a dalších antibiotik, v neposlední řadě však také růst životní úrovně a zdravotního uvědomění obyvatelstva. Díky všem těmto okolnostem poklesl výskyt sexuálních infekcí v padesátých letech na naprosté minimum.

V průběhu let šedesátých se však karta obrátila a za dalších dvacet let vzrostl v evropských zemích počet nákazy kapavkou třikrát a příjicí (syfilidou) dokonce pětkrát. K těmto „klasickým“ nemocem však přistoupily ještě nejméně dvě desítky dalších sexuálně přenosných nákaz, které se dříve za STD nepovažovaly nebo jejichž poznání umožnil rozvoj moderních diagnostických metod.

V minulosti byly totiž často sexuálně přenosné nemoci zaměňovány s chorobami jinými, například ve středověku byla takto zaměňována, respektive za stejnou nemoc považována příjice a malomocenství. Dokonce i kapavka a příjice se od sebe začaly oddělovat až koncem 18. století. V té době už lidé velmi dobře tušili, že se nákaza přenáší pohlavním stykem.

Boj proti STD je i v moderní společnosti poněkud odlišný od potírání jiných infekčních nemocí. Zatímco pokyny týkající se hygieny, očkování a zdravého způsobu života bývají veřejností celkem s pochopením přijímány, zůstávají u značné části veřejnosti často bez patřičné odezvy apely na bezpečný sex, zodpovědnost v navazování sexuálních vztahů a boj proti promiskuitě.

Rozšíření seznamu sexuálně přenosných nemocí ještě neznamená, že bychom se klasických nákaz, jako je kapavka a příjice, už nemuseli obávat. Několik epidemií syfilidy na našem území v poslední době a zejména její explozivní růst v některých postkomunistických zemích zcela jasně svědčí o tom, že když se spojí lehkomyslnost s neznalostí, svou trochou do mlýna ještě přispěje promiskuita a náhoda, může být náhle na zdraví ohrožena poměrně veliká skupina obyvatelstva. Mikrob způsobující příjici – syfilis  (Treponema pallidum) totiž může do těla vstupovat nejen při normálním pohlavním styku, ale i při kontaktech ústy nebo konečníkem. V místech vstupu se asi za tři týdny utvoří takzvaný tvrdý vřed. Není to, jak se často laici domnívají, vřed hnisavý (furunkl), je spíše podobný bércovému vředu. Jde v podstatě o ztrátu kožní nebo slizniční tkáně kruhového nebo oválného tvaru velikosti čočky až pětikorunové mince, výjimečně větší. Masově růžová spodina nekrvácí, výrazněji nebolí a má tužší, až chrupavkovitý podklad. Asi za dalších sedm až deset dní se přidruží nebolestivé zduření příslušných mízních uzlin. Tento vřed se za dva až tři týdny zahojí a za dalších tři až pět týdnů se začínají na různých místech těla objevovat syfilitické vyrážky. Ty mohou být tak rozličného charakteru a umístění, že by je měl posuzovat vždy odborný kožní lékař. Všechny tyto projevy se zahrnují pod pojem druhého stadia syfilidy. V té době však Trponema pallidum začíná pronikat do různých tkání celého těla, aby tak, často až po řadě let, dala vznik třetímu stadiu, takzvané orgánové syfilidě. V dnešní době, kdy bývá nákaza zachycena a léčena již v prvních dvou stadiích, jsou tato orgánová poškození vzácností. Po řadu staletí však sužovala naše předky a na příznaky syfilitické infekce třetího stadia zemřela nejedna slavná osobnost, státník nebo věhlasný umělec. Mohlo jít o poškození aorty, centrálního nervstva a jiných životně důležitých orgánů.

Zákeřnost syfilitické infekce spočívá v tom, že v těhotenství proniká do krevního oběhu plodu a dává vznik tak zvané vrozené příjici.ů Těhotenství buď končí potratem, nebo se narodí dítě syfilitickou infekcí trvale poškozené.

V léčbě příjice je suverénním lékem pořád klasický penicilin ve vysokých dávkách. Na rozdíl od mnoha jiných mikrobů, které se pozvolna učí odolnosti vůči penicilinu a k jejichž potlačení musíme volit často kombinaci jiných antibiotik, zůstává Treponema pallidum na penicilin stále ještě dostatečně citlivá. Znamená to, že při včasném zachycení a léčení se již dnes nemusíme syfilitické infekce, která dříve kosila celé generace našich předků, obávat.

Více než desetkrát častější sexuálně přenosnou chorobou než příjice je kapavka – gonorrhoea. Její původce, Neisseria gonorrhoeae – gonokok, vyvolává hnisavý zánět sliznic močového a pohlavního ústrojí, kromě sliznic močové trubice a děložního hrdla postihuje také často sliznici konečníku a oční spojivku. Při pokročilé neléčené nákaze však může vyvolat i postižení jiných orgánů, kloubů, sliznice úst, nosu a hltanu. Vzácností nebývá v takových případech ani kapavčitá sepse – otrava krve.

Prvním příznakem u mužů bývá za tři až pět dní po podezřelém pohlavním styku pálení a řezání při močení společně s hnisavým výtokem z močové roury a zarudnutím jejího zevního ústí. Toto akutní stadium někdy může přejít do stadia chronického, kdy bolestivé příznaky vymizí, výtok se objevuje jenom ráno a šíří se z močového ústrojí na ústrojí pohlavní (chámovody, nadvarlata) s následným možným poškozením plodnosti.

U ženy od nákazy do objevení se prvních příznaků uplyne často delší doba, průměrně pět až sedm dní. Příznaky (výtok a obtíže při močení) jsou však podstatně mírnější než u muže. To je také příčinou toho, že často více než polovina kapavčitých nákaz u ženy unikne pozornosti, žena je v té době pochopitelně infekční a o své nemoci se často dozví, až když nakazí dalšího muže. Tato zákeřnost kapavky je možná také příčinou toho, že kapavka stále léčebné péči jaksi uniká. Druhou příčinou je získaná odolnost gonokoka vůči penicilinu, takže na základě výsledků vyšetření musíme často volit kombinaci jiných antibiotik. Neléčená kapavka může, podobně jako u muže, vést k orgánovému poškození a ke vzestupu gonokoka do vyšších oddílů rodidel. Z toho pak může vzniknout postižení vejcovodů s jejich následnou neprůchodností a neplodností.

I po vyléčení kapavky jsou ještě nutná kontrolní vyšetření. Teprve opakovaná negativita těchto vyšetření a nepřítomnost gonokoka umožňuje prohlásit pacienta nebo pacientku za zcela vyléčené a zdravé.

Snad největší pokrok a nejvíce nových objevů bylo v posledních letech učiněno v oblasti tak zvaných chlamydiových nákaz. Jejich zákeřnost spočívá v tom, že chlamydie jsou strukturálně velmi složité mikroorganismy a jejich růstový cyklus je nutí parazitovat v hostitelských buňkách. Tato jejich neschopnost růstu v umělém prostředí právě velice znesnadňuje jejich zjištění. Přitom se odhaduje, že chlamydiové nákazy jsou v dnešní době vůbec nejčastější sexuálně přenosnou infekcí, často doprovázejí kapavku a u žen způsobují záněty vnitřních pohlavních orgánů. Rovněž u mužů způsobují tak zvané nekapavčité záněty močové roury, které se projevují často jen velmi malými a snadno přehlédnutelnými příznaky. I když například oční nákaza chlamydiemi, takzvaný trachom, byla známa už ve starověku, možnost pohlavního přenosu a zařazení chlamydií mezi STD je záležitostí moderních poznatků lékařské vědy. Podle amerických statistik se asi čtvrtina mužů a asi třetina žen nakazí současně kapavkou i chlamydiemi. Nejúčinnějším lékem je tetracyklin.

Jiná odrůda chlamydií způsobuje nemoc Lymphogranuloma venereum vleklou infekci probíhající podobně jako syfilis ve třech stadiích. U nás je naštěstí málo rozšířena. Z dalších u nás vzácnějších infekcí je to měkký vřed způsobený mikroorganismem Haemophillus Ducreyi, v rozvojových zemích rozšířená donovanóza (granuloma inquinale). Naopak stále větší rozšíření u nás doznává postižení tak zvanými nespecifickými záněty mykoplazmové infekce a choroby způsobené mikroorganismem Gardnerella vaginalis. Tato onemocnění zejména u žen vyvolávají dlouhotrvající, obtěžující a zapáchající výtoky.

Samostatným druhem sexuálně přenosných nemocí jsou infekce způsobené různými viry. Je zajímavé, jak většina lidí velmi málo ví o možnosti pohlavního přenosu tak zvané herpetické infekce. Jde o opar pohlavního ústrojí – herpes genitalis, projevující se v prvním stadiu nemoci bolestivými puchýřky, podobně jako příbuzný opar na rtu. Tato infekce se v posledních letech stává masovým nebezpečím zejména v průmyslově vyspělých zemích a nabývá charakteru nemoci sociálního významu. Zvláštní odrůdou v virových STD jsou cytomegalovirové nákazy. Nebezpečná je nákaza plodu v průběhu těhotenství nebo během porodu. Podle posledních výzkumů se může projevit i v pozdějších stadiích života opožděným vývojem a některými nervovými poruchami.

Takzvaný papilomový virus je zase odpovědný za růst bradavičnatých výrůstků v oblasti zevních pohlavních orgánů. Tyto výrůstky, špičaté kondylomy, jsou již popisovány v lékařských zprávách před mnoha staletími. Teprve novodobé výzkumy však odhalily jejich infekční virový původ a právem zařadily toto onemocnění mezi sexuálně přenosné choroby.

O tom, jak pestrá je škála STD, svědčí i prokázaný fakt, že i taková onemocnění, jako je infekční žloutenka, mohou být přenesena sexuálním kontaktem, v tomto případě nejčastěji orálním sexem.

Pochopitelně největší zájem v posledních letech vzbuzuje sexuálně přenosná nemoc spočívající v selhání obranyschopnosti lidského organismu proti řadě běžných nakažlivých nemocí a některých nádorů. Je to syndrom získaného selhání imunity – Acquired immunodeficiency syndrome – AIDS. O nemocných bylo poprvé referováno v červnu 1981, záhy pak byl objeven původce – virus zvaný HIV, a během několika let onemocnění přerostlo v celosvětovou pandemii, která již stačila zahubit na celém světě více lidí než všechny morové epidemie středověku. Onemocnění je smrtelné. Virus se vyskytuje v krvi, spermatu a v poševním sekretu, přenáší se pohlavním stykem, velmi často homosexuálním, infikovanou krví a během těhotenství nebo při porodu od nakažené matky na plod či novorozence.

Největším rizikem nákazy jsou promiskuitní osoby střídající větší počet často neznámých sexuálních partnerů, dále homo- a bisexuální muži, jejich sexuální partneři a v neposlední řadě pak narkomani a jiné osoby, které si půjčují injekční stříkačky a jehly. Zákeřnost tohoto onemocnění spočívá v téměř bezpříznakovém počátečním stadiu a velmi dlouhé inkubační době. Bezpříznakoví jedinci představují největší nebezpečí šíření infekce. Tato se ovšem v žádném případě nemůže šířit běžným společenským stykem ani bodnutím hmyzem. V současné době známé léky nedokáží nemoc vyléčit, nanejvýš zastaví její další postup někdy až na řadu let. Postižený je však nadosmrti infekční.

Výčet sexuálně přenosných nemocí by nebyl úplný, kdybychom se ještě nezmínili o infekcích způsobených prvoky a zevními parazity. Mezi ty první patří především trichomoniáza – nákaza způsobená bičenkou poševní. Tento prvok nemusí vždy vyvolat páchnoucí výtok, i zde mnohá nákaza probíhá víceméně skrytě. Onemocnění se pro svůj vysoký výskyt (dříve se udávalo až 20 procent populace) stává závažným zdravotním a sociálním problémem. V současné době máme k dispozici účinné léky (metronidazol, Entizol), proto se výskyt o něco snížil, existuje však stále nebezpečí v podobě pozdního záchytu, v důsledku promiskuity a nedostatečného současného léčení všech sexuálních partnerů (tak zvaný ping-pong efekt šíření infekce).

Parazitární onemocnění přenášená pohlavním stykem jsou především vyvolána vší ohanbí, tzv. muňkou a zákožkou svrabovou. Proti oběma onemocněním máme rovněž účinné léky, je však zapotřebí na onemocnění těmito parazity myslet, protože příznaky se mohou často skrývat pod obrazem různých jiných kožních chorob.

Je to tedy docela slušná řádka nemocí, které mohou člověka potkat v důsledku přenosu infekce při pohlavním styku. jako hlavní opatření proti všem sexuálně přenosným nemocem se v současné době uplatňuje tak zvaný  bezpečný sex, nebo snad by bylo lépe zahraniční termín „safer sex“ překládat jako bezpečnější sex, protože zcela bezpečná bude zřejmě pouze sexuální abstinence. Bezpečnější sex spočívá v takových postupech, při nichž se žádné tělesné tekutiny jednoho partnera nedostanou na sliznice pochvy, úst, řitě nebo očí, ani na žádné sebemenší poranění kůže druhého partnera. Při souloži do pochvy, do úst nebo do konečníku se lze chránit prezervativem, který se pochopitelně nikdy nesmí slinit nebo potírat mastnotou. Umělé sexuální sanitární pomůcky (vibrátory, umělé pochvy apod.) se nikdy nesmějí půjčovat jiným osobám. Nebezpečné je i zavádění prstů do pochvy nebo do řitě partnera či partnerky (nebezpečí poranění a infekce prostřednictvím kožní záděry). Dráždění pohlavních orgánů nebo řitního otvoru ústy, intenzivní líbání s kousáním do rtů, jazyka a do prsních bradavek představuje rovněž nebezpečné sexuální praktiky. Naopak zase použití tak zvaných lubrikačních prostředků, které svou kluzkostí zmenšují pravděpodobnost poranění, představuje nesporný přínos k bezpečnějšímu styku. Za poměrně bezpečný lze pokládat takový druh sexuálního styku, při kterém nedochází k výměně tělesných tekutin, zvláště ne krve s krví a semene s krví.

Vůbec nejúčinnějším preventivním opatřením proti šíření sexuálně přenosných nemocí je však zdravý sexuální partner a zachovávání párové sexuální věrnosti. Naproti tomu střídání partnerů, skupinový sex, řemeslná prostituce a nevybíravé styky s neznámými osobami představují hlavní nebezpečí všech výše uvedených nákaz včetně smrtelného nebezpečí HIV/AIDS. Se zdravým sexuálním partnerem či partnerkou je pak i provádění méně obvyklých sexuálních praktik bezpečnou zárukou před přenosem všech STD.

loading...

Komentáře