Doopravdy jediné, co jako Vědomí děláš, je to, že rafinovaně zapomínáš – a zase  si s překvapením  vzpomínáš – na TO, co skutečně jsi.

Vesmír je vizuální meditace mysli. Vesmír je pohádka…  Mysl si vypráví pohádku o vesmíru  a prožívá ji. Vypráví si ji teprve malou chviličku – i když se jí, uhranuté dějem, možná zdá, že to jakoby trvá už celé miliardy let. Vesmír existuje směšně krátkou dobu. Před okamžikem tu nebyl. A kde nebyl? Přece v NÍ – v Mysli. ONA naproti tomu existovala vždy. Sám pojem „existovat“ je jí podřízen.

Spíše je existence obsažena v mysli, než mysl v existenci. To ONA – Mysl – je absolutní vládkyní, vládkyní všeho, co je myslitelné, včetně jakýchkoliv kategorií. „Trvat věčně“ nebo „nekonečně krátký okamžik“ – to jsou pro ni volně zaměnitelné pojmy!

Je-li Mysl soustředěna do svého jádra, je mimo všechny kategorie. „Být či nebýt“ – to je to, oč tu vůbec nejde. Jádro Mysli strčí do kapsy obojí.

Proč je ale život tak bolestivý?

„Život“ přestává být bolestivý pro toho, kdo poznal, že je hercem v poněkud dokonalejším filmu. Ano, pobíhají kolem něj dál barevné a trojrozměrné postavy – a díky trikům páchnou, hlasitě řvou – a třeba i střílejí na „jeho“ trojrozměrnou postavu…, ale on se už nemůže cítit být jimi ohrožen. Je to, jako by si náhle vzpomněl, že sem přišel sám sebe pobavit – a ne se trýznit. Jistě – někdy se tyto dva pojmy mohou skvěle prolnout… Existují velmi rafinované – a brutální – druhy zábavy.

Svou rolí se nejvíc pobavíš tak, že si zablokuješ možnost vzpomenout si, kdo opravdu jsi – a to na celou dobu představení, ve kterém máš vystupovat.  To ti umožní se  v zinscenované  hře chovat opravdu „autenticky“… Můžeš roli tak říkajíc vychutnat až do dna.

Většina herců, ztvárňujících postavy různých „lidí“, – skutečně souhlasí s tím, že během „komedie o lidech“ zapomenou na pravou realitu. Prožívají pak vypjaté scény oněch naprosto naivních a už na první pohled směšně umělých lidských příběhů tak, jako by šlo o vše.

Svým způsobem je to KRÁSNÉ – zapomenout na svoji nesmrtelnost a kálet hrůzou ze zničení nebo poškození virtuálního těla v nějaké hře… Je krásné plakat nad „ztrátou“ spoluhráčů, kteří si právě svlekli vypůjčený kostým, sestavený z dat. Kdo „zemřel“, se stal pro toho, kdo setrvává dál dobrovolně ve hře, nenahmatatelný a neviditelný. Ale co se na lidské úrovni zdá tragické, může se na jiné úrovni zdát komické.

Mluvíš o lidském životě jako o něčem neskutečném?

Vaše realita je sen. Ten, kdo se z tohoto snu probudí, působí na současné lidi jako podivný cizinec. Je jim mentálně cizejší než bytost z jiné galaxie. A přesto se z tohoto snu může probudit každý z vás. Bdící není člověk, je to vnitřní JÁ, bdící skrze člověka.

Leckterý mimozemšťan by lidstvu ve srovnání s bdícím člověkem připadal přijatelnější. Obzvlášť, pokud by byl takzvaně hmotný a k tomu jako bytost disponoval nepříliš probuzeným vědomím.

Mysl hraje miliardy virtuálních her současně. Může v tutéž chvíli bdít – a zároveň i nebdít v bilionech tvorů, digitálně stvořených její mentální kybernetikou uvnitř miliard rozličných vesmírů.

Co je to probudit se?

Znamená to přesunout pozornost z nějaké umělé jednotky, neboli „bytosti“ TAM, kde toto bdění existuje permanentně.

Probudit se doopravdy znamená si pouze uvědomit, že jsi jako Vědomí vždy bděl – že nedošlo k žádnému „neštěstí“, k žádnému „problému“, k žádnému stvoření „něčeho“…

Jádro vědomí je ryzí bdělost. Vědomí bdí už proto, že JE! A toto jádro je zde stále. Je Podstatou a Zdrojem všeho. Je dokonce i podstatou všech forem nebdění, které ho zdánlivě zahalují.

Co je to vlastně člověk?

Člověk je hybrid mezi bohem a malou krvežíznivou bestií, co leze po periferní planetě a vylučuje pot a sliz. Toto spojení nespojitelného je úžasný experiment. Autorem tohoto experimentu je Nekonečný Intelekt, který vše sleduje a náramně se přitom baví…

Pochopte: Nic hrozného se zde s vámi neděje. Země je zkumavka v laboratoři. Je zespoda nahřívána Sluncem. Jazyk zlatého plamene líže oblý konec zkumavky a přibližuje obsah zkumavky k výbuchu, k extázi konce – k vyvrcholení.

Lidský osud je ale přece jenom těžký nebo ne?

CO je to TĚŽKÝ?

Například smrt…

Nebojte se už smrti. Smrt je JEN odcházení z místa, které neexistuje, do místa, ve kterém DOOPRAVDY jste už TEĎ! Není snad každý život jen krátký, smyšlený příběh s pointou nebo i bez ní? Je směšné lpět na lidském životě – ale je směšné toužit i po nějakém jeho zakončení – už proto, že REÁLNĚ ani nezačal. Stále dlíte ve skutečnosti svém Nitru – stále jste doma, jen o tom chvíli nevíte.

Stále jste v základním Ničem – a Všem!

REKLAMA:
loading...

Komentáře