Je stříbrná neděle, pokračuje hektický předvánoční čas, psychiatrům se plní ordinace a u nás doma se taky peče, taky smejčí, taky luxuje, v šuplíku se hledají cd s koledami. Kéž bych mohla napsat: ono se to samo upeče, uklidí, nejlépe i vyparádí. Dospěla jsem už do fáze, že se na vánoce přestávám těšit.
To je skepse zaměstnané matky dvou neposedů. Na co se mám těšit víc? Na uklízení, pečení a slepování po nocích, obstarávání dárků na poslední chvíli nebo na hodiny strávené vyvářením?
V troubě se dopéká plech s oblíbenými mysliveckými knoflíky. Na kuchyňské lince dosud čeká na umytí: vál, miska, váleček, vařečka, sklenička, zdobička, vykrajovátka, nůž a lžíce; u válu pak dvě dokonale od mouky bílé děti, k tomu na zemi asi tak 10 dkg mouky, zbytků těsta, ořechů apod.
Pod stolem je navíc první důkladně vyjedený adventní kalendář od Mikuláše, nyní rozstříhaný na kousky – oblíbená zábava našeho mladšího. Žasnu, co se vejde na malý jídelní stůl: plech s teplým cukrovím, tác se stydnoucím cukrovím, mixér, chňapka, adventní věnec se zapálenými třemi svíčkami, slánka, prostírání a stojánek s ubrousky – vánočními, jak jinak; krabice na formičky, lepidlo z ranního záchvatu synkova tvoření, čaj od snídaně, penál a sešit s úkolem, který se rozhodl školáček psát právě teď hned tady…
Zatímco debatujeme na téma malvice, peckovice, bobule, vyndávám poslední plech. Světe div se: nic jsme letos nespálili! Tolerantní jsem alespoň v tom, že uzobávání je povoleno. Rezignovala jsem a s heslem: co se nesní do Štědrého dne, nesní se vůbec, ukládám plné krabice na viditelné místo, však ono něco na dně zůstane vždycky.
Péct s dětmi je radost, moc se těší, ale vydrží u toho pár minut. Starší syn s rukama od mouky, které si otřel do trička, odkráčel k počítači. Já mu musela chodit radit a mouku kolem sebe sypala taktéž… Když mladší chlapeček odložil formičky i nůžky, ve dřezu s vervou kartáčoval malou bílou otlučenou dlažební kostku – suvenýr ze včerejší skoro vydařené procházky Prahou.
Mimochodem, líbila se jen mě, kluci byli otrávení po 5 minutách, uchození po 10 minutách, hladoví po 20 minutách, po 30 minutách vymrzlí a chtěli konečně domů. Za jedinou zajímavou věc považovali jezdící schody v metru. Jako obvykle. Orloj je nezaujal, spíš ta spousta úžasných odložených věcí pod jejich nohama. Za radnicí, kam mě unášel dav, jsem zjistila, že mám jednu ruku v kapse. Kde je moje druhé dítě?!
Dereme se zpátky, on stojí stále na stejném místě obklopen italskou rodinou, která ho chlácholí. Nadšení ze shledání je oboustranné. Ale místo aby se poučil, za chvíli se mezi stánky na Staroměstském náměstí ztrácí znovu. Když jim odmítám koupit další pečené kaštany za nehoráznou cenu, jsou ochotní jet domů třeba na koni, hlavně ať je to rychle a hned!
Zvoní telefon, volá nadšená kamarádka, která s námi byla včera v centru se svou rodinou: „Opravdu jste putování vzdali už na Staromáku? My přišli domů až v devět večer, po Karlově mostě jsme došli na Petřín, přes Hradčany zpátky k rozsvícenému stromečku. Víte, že tam byl i živý Betlém? A jak nám krásně zazpívali!“ To se tak někdo má… umí si užívat. Mě to spíš připomíná, že musím vyprat své rukavice nacucané svařeným vínem, co se mi stále rozlévalo v ruce při vyhlížení svých dětí a jejich bundy, špinavé komplet.
Co vánoční úklid? Kdyby se minulý víkend nenahlásili na návštěvu známí z Krkonoš, asi by byla vánoční výzdoba ještě v krabici na půdě. Díky Dano. Předvánoční davové šílenství jsme zvládli dnes naopak nějak podezřele klidně. Vyrazili jsme po obědě do jámy lvové – do OD Tesco, kam mě zlákal k nákupům inzerát v novinách, že zde budou hostesky pečovat o osamělé dětičky, herci jim zahrají pohádky a zpěváci zazpívají, aby mohli rodičové tajně dělat Ježíška a utrácet za dárky.
Nestačila jsem se divit, ale mí dva draci vzorně hodinu malovali, pak si hráli v dětském koutku, poslouchali koncertování, zatímco já jsem snad poprvé v životě odjížděla od pokladny jen s tím, co bylo napsáno na mém pečlivě vypsaném seznamu.
Čili závěrem: za úklid a výzdobu vděčím Daně, za načerpání vánoční atmosféry Janě, za upečení cukroví všem kolegyním z práce (vyprávějící si, jak pečou patnáctý druh a slepují osmý – to se nedalo vydržet); za nákup vánočních dárků rodičům, kteří odjížděli z listopadové návštěvy autobusem z Černého mostu, potřebovala jsem si odskočit a nejblíže byl CČM.
Za kapra vděčím švagrovi, který ho vlastnoručně ulovil (ale já si dám stejně radši krkonošský houbovec), za vánočku babičce, co bydlí s námi (je skvělá; babička či vánočka? Obě!), za to ostatní na štědrovečerním stole hosteskám z Tesca, za umělý stromeček dědovi, který ho nestačil zarovnat sezónními věcmi na naší mini půdě; za náplň vánočních prázdnin televizním pohádkám a za večery strávené osamotě svému manželovi, který se každoročně obveseluje s kamarády kdesi po svém.
Pro Ježíška mám jen jedno přání: Ať už je leden, prosím!
Stop! Takhle přeci nemůžu skončit, já – rodilý optimista. Samozřejmě že se těším na rozzářené oči dětí u nazdobeného stromečku, na jejich nedočkavost i radost, až z toho všeho budu naměkko. Moc se těšíme na týden strávený na horách, kde bydlí celé moje rozvětvené příbuzenstvo; na voňavé cukroví mizící ze stolu u pohádek. I když tento moderní advent bych právě kvůli té hektičnosti přeskočila…
Šťastné, pohodové, pohádkové vánoce a PF 2006
přeje Katka
18.12.2006
-foto: střípky-
