Víte, co je na bulimii nejhorší? Že vás naprosto ovládá. Můžete si stokrát sami říkat, že už to nikdy neuděláte, že je to odporné, že se vám to příčí. Nepomůže to. Druzí (až se jim přiznáte a svěříte) vám mohou radit, že se musíte změnit, najít si správné stravovací návyky, mít ráda sama sebe… Přijde záchvat a naráz zapomenete na všechno.
Jako by všechna předsevzetí i dobře míněné rady zmizely, nedbáte na peníze, na špinavý záchod či koupelnu, kde právě zvracíte, necítíte zvratky a už v tom lítáte. Je vám to jedno.
Zpočátku je to docela pohoda. Najíte se, vyzvracíte se a jde se dál. Stane se to jednou, dvakrát, desetkrát… Pak zjistíte, že se ukrýváte před okolím, stahujete se do soukromí – protože tam vás nikdo nevidí, jak se cpete a jak zvracíte. Přijdou různé fyzické projevy – máte odulé oči, nateklé slinné a lymfatické žlázy, opuchlé břicho, jste unavení, potíte se studeným potem. Po nějaké době však nastanou potíže ještě horší, psychické. Deprese, pocity viny, potíže se spánkem… Dostat se do takového stavu lze velice snadno, o to hůř se hledá cesta zpět.
Procitám. Jsou tři hodiny ráno. Všude je tma, manžel vedle mě v klidu oddychuje. Zase musím vstát a cosi mne ponouká bloudit nočním bytem. To cosi je hlad. To cosi je bulimie.
Co jsem vlastně večer jedla, že mne nenechala spát celou noc? Normální večeři, normální krajíček chleba, trochu másla, sýr, pár koleček salámu. Ano, vzpomínám si, měla jsem pak ještě hlad. Věděla jsem, že na mě bulimie znovu útočí. Ale myslela jsem si, že to zvládnu. Že už jsem překonala všechny nejhorší fáze. Ne, nepřekonala. Vezmu si tedy jen jogurt a kousek buchty. Ale ne, ne, ne … to přece nechci! Nechci se zase cpát, nechci být nešťastná z toho, že jsem to opět nedokázala.
Mé bulimické já mi odpovídá: „Ale chceš, vždyť si odpočineš, vyspíš se. Že máš domluvené tři schůzky? No a co, zavoláš a omluvíš se. Všichni to pochopí. Je to tak jednoduché.“
„A co Petr? Co řeknu jemu?“
„Nic. Ráno jde do práce, to nějak zvládneš, budeš jakoby ještě spát a pak přijde až večer.“
„Mají přijít na návštěvu rodiče…,“ zkouším se bránit.
I na to ale má moje bulimie odpověď: „Nevadí, omluvíš se, že je ti špatně. Budou určitě rádi. Také přijdou unaveni z práce, jen jim vlastně pomůžeš, že nemusí za tebou chodit.“
„Tak dobře, ale jen jednu buchtu navíc.“
Jím buchtu. Ale když ona je tak dobrá! Kakaový piškot s čokoládovou polevou. „Že bych si vzala ještě jeden kousek?“
„Proč ne? Vždyť ses už rozhodla, teď je teď, zítra všechno nějak dopadne. A navíc je to až zítra! Třeba to zvládneš. Třeba se ráno probudíš a já budu pryč. Nebudu tě nutit do dalšího jídla.“
„Ty moc dobře víš, co uděláš, ty potvoro,“ bráním se v slzách, oslabena záchvatem a zoufalá svojí nedokonalostí. Druhá buchta, třetí buchta, čtvrtá, pátá, šestá. Na talířku už nejsou žádné buchty.
„Co břicho?“
„Není to tak hrozné. Zatím je pořád rovné. Ani žaludek mne nebolí, cítím se dobře. Tentokrát to zvládnu. Nepřemůžeš mě!“ v duchu odpovídám svému druhému já. Jdu si zase lehnout. Procitám podruhé. Je o hodinu víc. Už si nemusím s nikým povídat. Už nemám uvnitř dva světy. Dva hlasy. To není schizofrenie, to jsem jen já sama, zcela ztotožněná se svou bulimií. Ona se nedá porazit. Jdu přímo do kuchyně. Protože bulimie tam patří. Patřím tam tedy i já sama. Buchty už nejsou, nevadí. Ani na ně nemám chuť. Teď by to chtělo něco slaného, kolečko salámu, další, další… Pomalu dojídám všechen salám v ledničce. Chuť na slané ale pořád trvá. V ledničce je pomazánka, kterou jsem včera umíchala. K tomu rohlík. Namažu, ukousnu, namažu, ukousnu. Žádná kultura stolování, která jindy tak samozřejmě náleží k mé distingované povaze. Žádný talířek, žádný ubrousek. Hltám housku jako o život. Přitom bedlivě poslouchám, jestli jsem neprobudila svou rodinu. Zase si budu muset vymýšlet, zase se budu muset tvářit, že mi není dobře. Zase do sebe budu cpát jídlo jako peníze do pytle. A stejně tak budu vypadat. Tlustá, kulatá, nafouknutá a uslzená.
Bulimické já mi zase napovídá: „Nevadí, nic nevadí. Nějak to dopadne.“
Jdu spát. Probouzím se až ráno.
„Miláčku, tobě není dobře?“ má o mne starost můj muž. „Trošku, ale nic to není, jen zůstanu ještě chvíli ležet a půjdu do práce později,“ mumlám z peřin a snažím se skrýt svůj napuchlý obličej do polštáře. Manžel mne políbí na čelo a vstává. Poslouchám jeho kroky. Čekám, až za ním zaklapnou dveře od bytu. Rychle vstávám a mířím opět do kuchyně. Jsem naprosto mimo kontrolu. V mikrovlnné troubě si ohřívám tři párky, krájím si chleba. Mezitím u stolu pojídám pudink se šlehačkou. Mikrovlnka pořád hučí. To teda trvá! Čekání si krátím čokoládovou tyčinkou. Konečně slyším známé cinknutí. Z párečků se kouří a tak voní! Přidávám k nim hořčici a chleba a s velikou slastí a požitkem je jím. Pomerančový džus piji přímo z láhve. Stéká mi po bradě na noční košili. Jsem jak posedlá. Je půl deváté, volám do práce.
„Není mi dobře, mám nějakou náhlou střevní nevolnost, asi zůstanu dnes doma. Celou noc jsem nespala, pořád lítám na záchod. Zvládnete to beze mě?“ naoko se tvářím nemocně a chrochtám do telefonu, aby skutečně bylo poznat, jak moc je mi zle.
„Jasně, Jani, spolehni se. Hlavně si odpočiň a nemysli na práci. Nepotřebuješ něco?“ ptá se ustaraně kolegyně.
Ach jo, jsem hrozná, ale je to v suchu. Jak jen mohu být tak falešná? Jak se budu zítra dívat svým kolegům do očí a vykládat jim o náhlé nevolnosti, o které prý nemám nejmenší tušení, kde se vzala. Vždyť přesně vím, odkud přišla a co ji způsobilo! Ještě posílám pár SMS zpráv mobilním telefonem, abych dostála svým závazkům a omluvila se ze schůzek, které jsem chtěla dnes vyřídit. Jdu si znovu lehnout. Do postele si ještě beru balíček plátkového sýra. Ten miluji. Pěkně odlupuji plátek po plátku a polykám svou pochoutku. Myšlenky na povinnosti odešly daleko od mé mysli, zmizely z dohledu mě skutečné, spolehlivé, precizní, vyrovnané a normální. Usínám.
Probouzím se k obědu. V obličeji jsem zelená, kruhy pod očima, břicho je tvrdé, nafouknuté. Cítím, jak se mi během spánku sádlem nalily hýždě a stehna. Co bych si tak dala k obědu? Všechny dobroty už jsou pryč. Nedá se nic dělat, musím vyrazit do obchodu. Oblékám se jako na doma, jen přes ramena hodím plášť, vždyť obchod je hned za rohem. Hlavně si musím koupit zákusky, nějaký majonézový salát, zmrzlinu, čerstvé pečivo a limonádu. Také čokoládové tyčinky a slané chipsy. Jednu tyčinku nechávám navrchu tašky. Abych ji mohla sníst ještě po cestě. Domů to mám sice tři minuty, ale i ty tři minuty bych bez jídla nevydržela. Sláva, už jsem doma. Ani se nepřevlékám, ani nevybaluji tašku. Hltavě piji limonádu, mám hroznou žízeň. Usedám ke stolu a přímo z papíru jím zákusky. Rukama. Žádný talířek, žádná dezertní lžička. Vše bez přestání zapíjím limonádou. Pak si dávám dva čerstvé rohlíky a hermelínový salát. K němu už si beru lžičku, ale talířek ne. Škoda nádobí! Cítím se opět tak akorát na spaní. Ještě si vezmu k posteli balíček slaných crackerů, zapínám televizi a lebedím si v teple pod dekou. Sleduji hodiny. Ještě je to dobré, manžel bude ještě určitě dlouho v práci. Mám volno, jsem sama doma.
„No, vidíš to. Zas to na tebe přišlo. Zase jsi zklamala. Podívej se na to břicho, na tu kouli, jsi jak ve třetím měsíci gravidity!“ Rukou si hladím břicho. Je to pravda. Co teď? Vyzvracet se! Uvnitř slyším odpověď: „Pohoda. Vyzvracíš to. Břicho splaskne, trochu se prospíš a bude vše v pořádku.“ „Nebude. Najím se znovu a znovu a znovu. A ty mě znovu donutíš zvracet! Ty to víš!“ „Ne, už ne, stačí jednou. Uleví se ti. Běž, nestyď se, neboj se. Nikdo nepřijde! Jsi přece sama doma až do večera.“
Jako smyslů zbavená vstávám, zamykám se v koupelně. Z vodovodu hltám vlažnou vodu, mám hroznou žízeň. Zvracím. Zvratky se rozstřikují po umyvadle. Umyvadlo se plní. Trápím se asi 15 minut. Břicho trochu splasklo, z vyzvracené hmoty poznávám, co se mi podařilo dostat ven a co ne. Jsem spokojená. Já, nebo bulimie?
Čistím umyvadlo. Není to právě nejjednodušší dostat všechno přes odpad ven, ale nakonec se mi to podařilo. Koupelnu provoním deodorantem a jdu si lehnout. Okamžitě usínám. Spím skoro dvě hodiny. Mám opět hlad. Tentokrát si mažu chleba máslem a hustou vrstvou marmelády. Tou jahodovou. Od maminky. Namažu jeden krajíc, lehnu do postele, sním ho. Vstávám, jdu si nachystat další. Mezitím do sebe láduji čokoládové bonbony. Tak to jde třikrát po sobě. Břicho je ve stejném stavu jako před dvěma hodinami. V zrcadle vidím oteklou tvář, na krku si nahmatávám zduřelé uzliny. Celá se cítím jakoby vodnatá, nasáklá jak houba ve vaně. Musí to ven! Musím se znovu vyzvracet! Musím to udělat!
Zvracím, stydím se a je mi špatně. Opět usínám. To, co kdysi začalo jako nevinné laškování s dietou, je pro mne dnes černá noční můra. Probouzím se kolem páté hodiny odpoledne. Všude je nepořádek, v kuchyni spousta nádobí, postele jsou neustlané, koupelna by chtěla důkladnější úklid. Pořád cítím zvratky. Propadám depresi, chce se mi plakat. Jsem si tak odporná. Nechci se ani vidět, nemám chuť dívat se do zrcadla, nebudu stoupat na váhu, nechci! Nechci! Nechci!
Ach jo, nikdy to nedokážu. Nikdy už nebudu normální. Co mám dělat? Co mám, proboha, dělat? Takhle už nemohu dál. Musím se léčit, musím něco podniknout. Musím začít nový život. Bez bulimie, beze strachu, bez přejídání se, bez depresí a pláče. S úsměvem ve tváři a s klidem v duši. Ztratilo se mi světlo slunce. Jenom trošku, sluníčko, pomoz mi, prosím.
S hlavou v dlaních přemýšlím, co dál. Beru mobilní telefon a posílám SMS svému tatínkovi. Tati, musím s tebou mluvit, jsem na dně. J.
To byl začátek mého začátku.
Pokud jste teprve na startovní čáře této nemoci, ještě tolik nevnímáte onu touhu s tím skoncovat. Ale po pěti, deseti a u mě po dvanácti letech už strašně chcete. Je to dennodenní boj, pořád to máte v myšlenkách, a i když se vám daří stravovat se jakž takž normálně, v každém okamžiku jste si vědomi toho, že někde v hloubi duše-těla-mozku je něco dobře skryto a kdykoli na vás může znovu zaútočit.
Celých dvanáct let, co jsem trpěla bulimií, jsem hledala odpověď na otázku, proč a kde se to vzalo. Moudré knihy mi radily, že za to mohou špatné návyky či prožitky z dětství nebo neurovnané vztahy v rodině. Dokonce se má za to, že bulimičky pocházejí z chaotických a neurovnaných poměrů. Nevím, to se mi moc nezdá.
Narodila jsem se v roce 1968, mým rodičům bylo tehdy jedenadvacet a šestadvacet let. Byla jsem vytouženým a chtěným dítětem, první dcerou. Za čtyři roky se narodil můj bratr.
(ukázka z knihy Z deníku bulimičky)
Autor: Sladká-Ševčíková
