Jednou ze základních složek vědění je tzv. "spolupráce s Vesmírem". Neboli skutečnost, že na nic nejsem sám, ale neustále spolupracuji s Vesmírem.
Naše spolupráce, je-li správně pochopena a dodržována, generuje dokonalé výsledky a funguje zcela bezúsilně, samovolně. Dokonale je vše se vším synchronizováno, navazuje to na sebe, vše se děje v souladu s mým záměrem, o vše je automaticky staráno.
Kdo o roli Vesmíru v našem životě neví, jedná, jako by byl na vše sám. Jakmile vymyslí záměr, vymýšlí i cesty, jakými si jej splní. Tím ale bere do vlastních rukou záležitosti, které má na starosti někdo jiný — snaží se svých cílů dosáhnout svépomocí.
Život funguje samovolně, automaticky nás každého vede tam, kam toužíme jít. Ovšem zároveň život ctí naši vlastní volbu — naše záměry a snahy. I naše obavy, strachy, vidiny překážek, závislostní vztahy atd.
Pro správnou spolupráci je nutné pochopit, jak ten proces funguje, jaké mám úkoly já a jaké Vesmír a naučit se podle toho fungovat — uvažovat, protože naše úvahy dávají všemu trend vývoje.
Naše vlastní úvahy jsou často kontraproduktivní, aniž by nám tak připadaly. A to proto, že my ze svého momentálního úhlu pohledu máme dojem, že je pro nás dobré něco jiného, než co dobré skutečně je. Nevidíme dopředu, což ovšem neplatí pro Vesmír. Ten vidí dokonce až k samému výsledku.
A právě to je ten důvod, proč vědoucí nechává Vesmírovy úkoly na něm a nijak se mu do nich nemíchá. Nesnaží se nic vymýšlet. namísto toho všeho v klidu čeká, co mu nečekaně přijde do cesty a to správně zpracuje.
Jedním z pilířů rozvoje přitažlivosti je tedy odnaučení se věci řešit a vymýšlet strategie. Namísto žití plánovitého žijete z okamžiku na okamžik. Tím, co k vám samo přijde. Jen tak dokážete žít bezstarostně, právě proto, že vaše myšlenky jsou plně soustředěny právě na onen právě prožívaný okamžik, nijak se nezabývají minulostí ani budoucností.
