Že má Milan, spolumajitel firmy, problémy už nějakou dobu tušil, ale na varovné signály z okolí nereagoval. Ve víru obchodních jednání s hlavou plnou velkolepých plánů neměl čas ani chuť o tom přemýšlet. Podrážděnost a roztěkanost Milana přičítal starostem se zařizováním nového sídla společnosti, které jim mělo otevřít cestu do světa velkého obchodu. Výborná poloha ve středu města, plno krásných a luxusně zařízených kanceláří, zajímaví, zahraniční obchodní partneři. Najednou je všechno pryč a kdyby byly pryč jen nádherné vize skvělé budoucnosti, skutečnost byla mnohem horší.
Jak jen budu splácet úvěry v bance a jak vrátím peníze lidem, kteří nám důvěřovali a půjčili nám své úspory?! Přemítal a v hlavě se mu roztočil na nejvyšší obrátky kolotoč hrůzy – banka, exekutoři, věřitelé, policie … a co proboha řekne doma!?
Milan odjel na zahraniční služební cestu předjednat a uzavřít první obchodní kontrakty, na kterých z velké části závisel bezproblémový start celé expanze firmy. Potřeboval s sebou větší hotovost, na které se dohodli, že ale vybere všechno, to ho ani ve snu nenapadlo. Petrovi se pomalu začala vybavovat Milanova nervozita, která doprovázela jeho odjezd. Nabídl mu odvoz do banky i na letiště, ale Milan to důrazně odmítl. Kancelář firmy opustil prakticky bez rozloučení. Teď už bylo jasné, že ve skutečnosti zbaběle utekl. Petr však nevěděl před čím a ani kam. Stál zmatený na ulici před bankou a beznadějně se rozhlížel, jakoby čekal, že se náhle objeví Milan a s vítězným úsměvem ho plácne po zádech a houkne na něj: "To byl fór co!? Zbaštils mi to i s navijákem. Všechno je v pořádku, ale měl jsi v kalhotách, že jo?!" Petra však míjeli bez povšimnutí cizí lidé, které jeho problémy evidentně nezajímaly.
Co mám dělat!? Kam mám jít!? Kdo mi pomůže!? Letěla Petrovi hlavou jedna zoufalá myšlenka za druhou. Zároveň si začal uvědomovat, že některým lidem jeho nenadálé problémy udělají radost. Bývalým nájemníkům činžáku, kterým se z domu nechtělo. Kamarádům z práce, kteří začali závidět auto na leasing, dobré oblečení a obědy v luxusních restauracích. Petr se mimoděk rozhlédl a s údivem zjistil, že přes ulici naproti bance je malý park.
Jak je možné, že jsem si ho nikdy nevšiml, vždyť sem chodím už dobré dva roky, blesklo mu hlavou. Odpověď byla velmi prostá. Do banky zásadně nechodil, ale vždy jezdil autem, pouze dnešek byl výjimkou. Auto nechával stát za rohem na malém parkovišti pro klienty, pak stačilo udělat pár kroků a byl v bance. Dnes ale šel pěšky, neboť venku byl krásný jarní den.
Přešel rušnou ulici a zamířil do parku. Pomalu kráčel po úzké, drobným štěrkem vysypané cestě. Posadil se na lavičku pod velký rozkvetlý keř, který byl plný drobných bílých květů a příjemně voněl. Seděl tu sám, opuštěn. Za hradbou stromů a keřů, pár desítek metrů před ním pulzoval dopolední život města. Měl pocit, že byl z toho zvláštního městského organismu vypuzen jako nepotřebný odpad. Pocit beznaděje a bezmocnosti jej začal svírat ze všech stran. Zklamal, nebyl dostatečně ostražitý a tvrdý, což se neodpouští. Stal se nepotřebnou figurkou ve hře na bohaté a bude vykázán mimo hrací pole. Jeho místo zaujme někdo jiný, lépe připravený.
"Dobrý den, mladý pane. Mohu se vedle vás posadit?" zazněl nad ním náhle cizí hlas. Petr, který v zamyšlení přeslechl, že k němu někdo přichází z druhé strany parku, s úlekem zvedl hlavu a uviděl před sebou stát starého otrhaného pobudu. Proboha dědku, copak je tu málo volných laviček, kam se cpeš? Pomyslel si roztrpčeně.
"Máte pravdu je, ale já rád sedávám pod tímhle keřem jasmínu, neboť mi svou vůní připomíná domov," vysvětlil neznámý a posadil se vedle Petra. Chvilku trvalo než si Petr uvědomil, co onen nezvaný příchozí vlastně pronesl. Udiveně se na něj zadíval a začal si ho pozorně prohlížet. Na jeho obličeji bylo něco zvláštního, něco mimořádného. Šedivé neoholené strniště, neupravené rozcuchané mastné vlasy, a pak to náhle přišlo. Oči, ano, jeho oči. Byly nádherné. Petr hleděl do jasných hlubokých modrých očí a pomalu se podvoloval jejich magické síle. Začala se mu lehce točit hlava a okolí parku se rozplývalo a unikalo jeho pozornosti. Byl schopen se pouze dívat do hlubokých modrých očí a zažíval nádherný pocit, který ho svou hypnotickou silou naplňoval klidem. Všechny problémy a starosti se rázem propadly kamsi dolů k jeho nohám a nervozita i úzkost tála jako vosk zapálené svíce. Na chvíli měl pocit, jakoby úplně ztratil vědomí. Pak se stalo něco naprosto neočekávaného. Petr slyšel sám sebe jak říká :
"Buďte pozdraven, Mistře."
Po těchto slovech se jeho myslí na kratičkou chvíli mihl zvláštní obraz. Uviděl oválný sál, který byl měkce osvětlen příjemným bílým světlem a hleděl na skupinku mužů, kteří stáli před vyvýšeným stupněm, na kterém bylo jednoduché křeslo a v něm seděl důstojně vyhlížející muž, oděný do bílého pláště se zlatým lemováním. Petr užasle hleděl sám na sebe, jak stojí v tom podivném sále a náhle si uvědomil, že ten muž v křesle právě teď sedí vedle něj na lavičce v parku. Ve chvíli, kdy poznání naplnilo jeho mysl, se vše rozplynulo a on procitl do reality.
Zbláznil jsem se a poměrně brzo, projelo mu hlavou.
"Neboj se, vše je v naprostém pořádku," zazněla pohotová odpověď Mistra, který vědom si toho, co se odehrálo v Petrově duši, přešel k tykání.
"Co to bylo?" vyhrkl Petr.
"Letmá vzpomínka," konstatovat prostě Mistr.
„Proboha, vzpomínka a na co?! A kdo vlastně jste ?!"
"Vzpomínka na dobu než jsi vstoupil do tohoto života a já jsem tvůj učitel," odpověděl Mistr naprosto klidně, jako by mu sděloval kolik je právě hodin. Petr na něj nevěřícně zíral..
"Copak? Zaráží tě tak můj zevnějšek nebo snad možnost, že už jsi žil před svým narozením?" "Proč si tedy na nic nevzpomínám? Co je to za nesmysly! Jak jsem mohl žít dřív než jsem se narodil!? “ snažil se oponovat rozhořčeně Petr.
"Uklidni se příteli. Chápu, že v této chvíli je toho na tebe příliš. Nejprve šok v bance a pak v parku nějaký bláznivý pobuda, který se ti snaží namluvit, že jsi žil, když jsi ještě nežil a navíc tak trochu čte tvé myšlenky a k tomu ten jeho divný pohled.“
Petr se nezmohl na jakoukoliv odpověď. Napjatě čekal, co přinesou další vteřiny. Zatím ničemu nerozuměl a nic nechápal, ale někde uvnitř se cosi změnilo. Něco v hloubi jeho duše se začalo nenápadně probouzet. Byl to pouhý nejasný pocit, možná záchvěv skutečné dávné vzpomínky. Mistrovy oči se na něj opět zahleděly a on se podvolil jejich čistému světlu, které přinášelo úlevu a ohromnou posilu.
"Čeká tě mnoho problémů a starostí, ale jsi schopen je zvládnout. Ber to jako úkol, který před tebe život postavil. Kromě nepříjemností a ztrát tě čeká i důležité poznání a navíc vše co právě prožíváš není dílem náhody, ale výsledkem mnoha příčin, kterým zatím pouze jen nerozumíš. A jednu důležitou radu na závěr. Za vše těžké a bolestné se nauč životu děkovat.“
Po těch slovech se Mistr zvedl, lehce se dotkl na rozloučenou Petrova ramena a pomalu odcházel. "Ale co mám vlastně proboha dělat?!" vyhrkl Petr zoufale za odcházejícím Mistrem. „Nemůžete mě tu přece jen tak nechat bez pomoci!“ Mistr se zastavil a otočil se na Petra: „Ale já ti pomáhám už dlouhou dobu a ještě nějaký čas ti budu na blízku. Věci a lidé přicházejí ve správnou chvíli, věř tomu a uvidíš. Dnes tě čeká ještě jedno malé překvapení, které ti pomůže mnohé pochopit.“ Mistr Petrovi pokynul rukou a odešel. Petr se pln zmatku a pochybností vracel zpět do kanceláře. Celou cestu si zas a znovu vše v duchu přehrával a snažil se tomu dát nějaký smysl. Do kanceláře, kde ho netrpělivě čekala bledá a vystrašená sekretářka, vstupoval s otázkou na kterou už znal dopředu odpověď: „Helenko, nevolal náhodou pan Horák?“ „Ne, bohužel, nevolal, pane řediteli. „Zkoušela jsem mu volat na mobil, ale je nedostupný.“ „A asi ještě dlouho bude,“ dodal s překvapivým klidem v hlase Petr. Sekretářka se na něj zkoumavě podívala: „Co budete dělat? Zavoláte policii?“ „To rozhodně budu muset. Asi nás čekají těžké chvíle, ale snad se to dá ještě nějak zachránit,“ snažil se dodat sobě i jí trochu optimismu a naděje. Při těch slovech si znovu vzpomněl na setkání v parku. “Pane řediteli, před chvílí jsem přinesla poštu. Vezmete si ji?“ přerušila sekretářka nepříjemně se prodlužující nastalé ticho. „Ano, podejte mi ji, třeba tam bude nějaké vysvětlení.“ Petr usedl do křesla a začal probírat došlou poštu. „Helenko, co je to za dobírku? My jsme objednávali nějaké knížky?“ zeptal se Petr, podávaje doručenku sekretářce. Ta se na ni letmo podívala. „Já ne, ale jestli je neobjednal pan Horák. Před čtrnácti dny hledal nějaké knihy na internetu, něco o marketingu a reklamních strategiích,“ vzpomínala sekretářka. „A už si je nestačil vyzvednout. Co jen bude chudák číst v té daleké cizině, ještě že to stihl do té banky,“ neodpustil si Petr poznámku. Sekretářka se nervózně zavrtěla na židli a zdržela se komentáře. „Helenko, musím ještě na chvíli ven. Potřebuji si to v hlavě trochu srovnat, než začnu vše řešit. Zkoušejte přeci jenom ještě volat panu Horákovi a kdyby ho kdokoliv sháněl, dejte mi okamžitě vědět. Cestou se zastavím na poště a vyzvednu ty knihy.“ Petr strčil doručenku do kapsy saka a opustil kancelář. Měl zvláštní, neodbytný pocit, že ono překvapení, které mu Mistr sliboval nějak souvisí s návštěvou pošty. Neměl k tomu jediný rozumný důvod, ale jakoby cosi vedlo jeho kroky konkrétním směrem. Zamířil tedy rovnou na poštu. Bylo dopoledne a pošta byla téměř prázdná. U přepážky si vyzvedl balík s knihami a odnesl si ho k pultu na psaní, kde knihy vybalil. Sekretářka měla pravdu, jedna kniha byla o marketinku a dvě o reklamních strategiích.
V balíku byla ovšem ještě další kniha a krátký dopis z nakladatelství, ve kterém bylo mimo jiné napsáno: Vážený zákazníku, děkujeme Vám, že jste si u nás objednal knihy z naší nové řady, která je určena pro oblast obchodu a reklamy. Zároveň si Vás dovolujeme upozornit na další nově připravovanou řadu titulů s duchovně vědeckou tématikou. Abychom usnadnili Vaše rozhodování, dovolujeme si Vám věnovat malý dárek, a to první publikaci z této řady od Dr. Rudolfa Steinera, zakladatele antroposofie „Před branou duchovní vědy“. Děkujeme Vám za Váš zájem o naše knihy a těšíme se na další spolupráci. Petr nevěřícně hleděl na knihu, kterou křečovitě svíral v ruce a bylo mu naprosto jasné, že setkání v parku nebylo snem.
Žijí mezi námi, jsou obyčejní, nenápadní a cele se obětují pro druhé. Nemají zástupy nadšených obdivovatelů ani plné přednáškové sály dychtivých žáků. Nepíší moudré a poučné knihy, nemají léčitelské praxe s plnými čekárnami, nesestavují horoskopy, nevěští budoucnost světa i vesmíru. Jakákoliv sláva či mediální známost je jim na obtíž a velmi úzkostlivě se jí vyhýbají. Zasvěcenci – lidé, kteří díky své čisté neosobní lásce k lidstvu a hluboké moudrosti byli zasvěceni do skutečných tajů života i samotného bytí. Obětují se za nás bez ohledu na vlastní utrpení a jsou vždy připraveni k okamžité pomoci. Bez jejich modliteb a trpělivé duchovní práce by byl obraz světa daleko neutěšenější.
Poutník
