Život mezi duchy
Co si pamatuju, tak jsem vždycky viděl duchy mrtvých lidí. Koukal jsem na ně, jak chodí, sedí, smějí se… Dělali všechny normální věci jako živí lidé. Když jsem byl hodně malý, myslel jsem si, že je to normální. Občas mi nějaký duch řekl ahoj, ale málokdy mě otravovali. To bylo až do té doby, než mě navštívil starý muž, který mě děsil. Tehdy mi bylo asi pět let. Vždycky, když jsem byl ve svém pokoji sám, tak přišel a pokoušel se mě obejmout. Bylo to strašný! Když mě jednou takhle otravoval, byl jsem tak vyděšený, že jsem ze svého pokoje utekl a nechtěl jsem se tam za žádnou cenu vrátit. „Neboj se, to byl jenom sen! Ale jestli chceš, můžeš jít spát k dědovi a babičce, aby ses tak nebál,“ utěšovala mě mamka. U prarodičů jsem se natahoval pro plechovku s bonbony a všimnul jsem si fotky na poličce. „To je on!“ začal jsem křičet. „To je ten chlápek, co mě straší!“ „To je můj otec,“ odpověděl děda. „Umřel před 16 lety. Nemusíš se ho bát, Michaele, nikdy by ti neublížil!“ Když mě potom tenhle duch navštívil v mém pokoji, už jsem se ho nebál. Věděl jsem, že mi jen chce dát najevo, že mě má rád.

První útok
Když mi bylo šest let, přestěhovali jsme se s rodiči do nového domu. Jakmile jsem vstoupil do dveří, cítil jsem, že tam není něco v pořádku, ale nedokázal jsem to nijak vysvětlit. Hned první noc jsem se z ničeho nic vzbudil. Moje postel se najednou začala strašně třást! Než jsem se stihnul pohnout, nějaká neznámá síla mě vykopla z matrace a točila se mnou ve vzduchu! Mamka slyšela můj křik, přiběhla ke mně do pokoje a silou mě strhla zpátky na postel. Jakmile se moje tělo dotklo země, všechno se zklidnilo. „Už je to dobrý,“ opakovala mamka dokola, ale oba jsme byli strašně vyděšení.

V zajetí duchů
Od té doby to bylo čím dál horší. Duchové začali hýbat naším nábytkem, mlátili do zdí a shazovali obrazy. Několik dní jsem nemohl spát. Vždycky, když jsem zůstal sám, duchové mě obtěžovali. Jeden na mě pořád jenom upřeně zíral.

Další byl zase omotaný obvazem a z obličeje mu neustále kapala krev. Ale nejhorší byla taková zastíněná silueta muže, která se nade mnou vznášela a vrčela. Nebyl jsem v bezpečí ani ve škole, protože ten stín mě pronásledoval všude, kam jsem se hnul. Rodiče začali shánět nový dům, ale ještě předtím jsme byli znova napadeni.

Vymítač
Koukal jsem se svým bráchou Kennym na televizi, když jsem najednou cítil, že mě pálí chodidlo. Podíval jsem se a uviděl jsem dlouhé říznutí, ze kterého tekla krev! Chtěl jsem křičet, ale cosi mi zacpalo pusu a začalo mě štípat a drápat po celém těle. „Mami, pomoc!“ volal Kenny hystericky. Už jsem začínal být přidušený neviditelnýma rukama, když přiběhla máma. „Nech mýho syna na pokoji!“ třásla se mnou a plakala. Nakonec popadla nádobu se svěcenou vodou, kterou měla z kostela, a chrstla ji na mě. V tu chvíli vše ustalo. Po téhle hrůze začala mamka hledat pomoc. Vzala mě k místnímu biskupovi. „Obtěžují tě zlí démoni,“ řekl mi. „Ale já tě jich zbavím.“

Pak mě posadil na kostelní lavici a na moji hlavu položil fialovou šerpu. Stál nade mnou a začal odříkávat nějaké modlitby. Najednou mi bylo strašně zle, myslel jsem, že omdlím. „Vypij to,“ podával mi sklenici se svěcenou vodou. Klepal jsem se strachy a cítil zvláštní slabost, ale udělal jsem to. Zanedlouho kolem mé tváře zavanul svěží vzduch a všechno bylo jasnější. Uvědomil jsem si, že jsou pryč. Během dalších několika let jsem byl u vymítače ještě čtyřikrát, ale poslední dobou se to začíná zklidňovat. Vidím sice pořád mrtvé lidi, ale už je to v pohodě. Snažím se akceptovat tenhle neobvyklý dar, který mám, ale žiju v neustálém strachu, kdy mě poltergeistové zase napadnou. Teď jsem šťastný už jen za to, že můžu klidně spát celou noc.


Jak bude reklama vypadat?
-
Kup si reklamu pod tímto článkem jen za 150 Kč
Zobrazit formulář pro nákup
REKLAMA:
loading...

Komentáře